Osobě Václava Havla se na Britských listech věnoval například Bohumil Kartous. Svěřil se s tím, že pro něj bylo zklamáním, že Václav Havel „tak snadno a s takovou prostotou posloužil jako užitečný idiot v okamžiku, kdy bylo třeba sebrat všechny morální autority k posvěcení bombardování Bělehradu“.

Na druhou stranu, Václav Havel člověk byl podle Kartouse v lecčems dost naivní, byl dost nesebevědomý a byl také, jako prezident, dost slabý.

Celý text je ZDE

Daniel Veselý na Britských listech zase píše, že veřejnoprávní sdělovací prostředky a periodika z Bakalovy mediální stáje se drží křečovitého kultu Václava Havla, jejž pěstují. Zároveň u nás ale sílí i jakýsi antikult, který se vyznačuje stejnou úporností a iracionalitou.

Na Václava Havla v předlistopadovém období je podle Veselého možno bezesporu nahlížet kladně – tehdy kriticky reflektoval jak tehdejší marasmus normalizačního bezčasí, tak excesy zahraniční politiky Spojených států. Po vstupu do nejvyšších politických pater však tato jeho přednost, jež neobsahovala ideologický filtr, poměrně záhy zmizela. Není třeba do omrzení opakovat onen proslulý Havlův výrok o „náletech a bombách, jejichž povaha je výlučně humanitární“, neboť Havlova podpora pro ničivé západní vojenské invaze a vměšování se do záležitostí suverénních zemí je konzistentní počínaje jeho projevem v Kongresu Spojených států v únoru 1990 a konče jeho voláním po intervenci NATO v Libyi v březnu 2011.