V minulém deníku poslankyně jsem přešla spíše k úvaze o tom, zda-li by měl či neměl náš pan prezident jet na summit NATO do Ankary. To proto, že jsem týden předtím strávila po operaci na lůžku a těžce se tak vykazovaly běžné dny poslankyně jako takové.
Souhlasíte s tvrzením, že Petr Pavel má vítězství ve volbách 2028 jisté?Anketa
Tentokrát se můžu vrátit k obvyklému modelu. Minulý týden totiž zasedala sněmovna a já už byla „v plné polní“ u toho. Ovšem zda-li je, co psát, o tom mám mírné pochyby. Obstrukce, mimořádná schůze… prostě totéž, co pokaždé. Snaha nám znemožnit vykonat jakoukoliv práci jde opozici skvěle. Jestli je to kvůli tomu, že dělají naschvály a vrací bývalé opozici to, co ona dělala jim, nebo kvůli tomu, že se jim nelíbí legislativa, kterou navrhujeme, to si netroufám odhadnout, ale můžeme se pokusit vyčíst to z jejich projevů.

Do Ústína za starostou s baletkou ve vzpomínce
V pondělí jsem vyrazila s kolegou Jirkou Bartákem, místopředsedou sněmovny, do obce Ústín za panem starostou, s nímž jsme probrali krajské záležitosti. Nostalgie obrovská! Když jsme přijížděli před úřad obce, pan starosta měl vystrčenou hlavu z okna, ale ne, že by nás vyhlížel. Zdravil kolemjdoucí děti z mateřské školky, které se u něj na úřadě pravidelně zastavují, aby ho pozdravily. „Kreslí mi hezké obrázky a posílají mi z výletů pohledy,“ pyšnil se nám později pan starosta výstavkou v obecní kanceláři. Dědina, jak má být.

Navíc ležící hned vedle Lutína, obce, ve které žila v domově moje prababička. Ohromně ráda jsem ji navštěvovala. Říkala jsem jí „prababička Lutínská“. Nejmenovala se samozřejmě Lutínská, ale velké „L“ zde přísluší, jelikož vždycky zapomenu, jak se jmenovala doopravdy. Jedna moje prababička totiž bydlela v Hablově, ta druhá v Lutíně. A pro mě prostě zůstanou navždy prababičkami Hablovskou a Lutínskou, jak jsem jim celé dětství říkala.
V lutínském domově důchodců jsme prababi docela často navštěvovali. Babi Lutínská byla dáma. Pamatuji si ji starou, se spoustou vrásek v obličeji, ale s krásnými stříbřitými vlasy, mající dlouhé štíhlé prsty na rukou a baletku. Prababička Lutínská totiž vlastnila ten nejpokladovatější poklad světa. Starou láhev od likéru Bols, v níž bydlela malá baletka. Nádherná dáma se zlatým korzetem a červenou sukní vypadající jako květ vlčího máku. S černými vyčesanými vlasy a figurou jako proutek. Babička, ačkoliv jí již dělalo potíže postavit se na těžké nohy, při každé mojí návštěvě vstala a natáhla se na vysokou skříň pro zmiňovanou láhev. Položila ji na stůl, natáhla klíček a... Rozezněla ta nejkrásnější melodie, kterou nikdy nezapomenu a malá baletka se roztančila. Tančila nám všem pro radost. Nejen moje a sestřiny kukadla z ní nespustily oči, mnohdy se ani táta s mámou nemohli odtrhnout. A při každém odchodu z domova důchodců v mých očích zaplanul stesk. Po babičce a baletce. Plane dodnes.

A další nostalgie v prostějovském divadle
Z Ústína jsem měla namířeno do olomoucké poslanecké kanceláře a pak hned do Prostějova. V Národním domě v Prostějově se rozdávala ocenění Olomouckého kraje za kulturní počiny. Devět oceněných si vyzvedlo své tituly a ceny, které letos měly podobu pětilisté květiny inspirovanou logem olomouckého Olomouckého z ateliéru Christine Hebarmann von Hoch.
Pan hejtman a kolega Ladislav Okleštěk mě pozval už před několika týdny, ráda jsem přijala a byla u něčeho tak inspirativního. Líbí se mi, že se ceny za přínos v oblasti kultury dotýkají různých odvětví. Naprosto nadšená jsem byla z paní Jany Krejčové, která si odnesla cenu za celoživotní přínos v oblasti kultury.
Když byla předávána cena za výjimečný počin roku v oblasti umění, a v pozadí na plátně ukazovali obrázky z prostějovského divadla a mluvili o hostujících představeních, která se tam odehrála, na jedné z fotografií se objevil Miroslav Donutil jako Sluha dvou pánů. V tu chvíli mi v hlavě bleskla vzpomínka, jak jsem jako malé děvče v onom divadle seděla s babičkou a s dědou, kteří se mě od malička snažili kulturně vzdělávat. Tu vzpomínku v sobě nesu dlouho, ale celý život jsem se mylně domnívala, že mě na divadlo vzali tehdy do daleké Prahy. Až nyní mi došlo, že to je mýlka! Vždyť já s nimi byla zde, v Prostějově!
Nevím, jak vy, ale já se v těchto nostalgických momentech vyžívám. Možná proto, že jsem měla tak úžasné dětství, že si to jen málokdo dovede představit. A vsadím se, že úžasné bylo i proto, že jsem zažila většinu praprarodičů a od každého člena rodiny vzala vzala mnohé do vínku…

Zůstaňme ještě u kultury
Ale zpět z Olomouce do Prahy. I když od kultury nemusíme odcházet daleko. To, co aktuálně hýbe Prahou a hýbalo minulý týden sněmovnou, se totiž týká kultury. Vláda se snaží prosadit zrušení koncesionářských poplatků. Ovšem česká politická scéna má jednu pozoruhodnou vlastnost: téměř každá změna, kterou se snažíme prosadit, je prezentována jako zásah do samotných základů demokracie a právního státu.
Chcete, aby vypukla stávka v ČT?Anketa
„Ten, kdo platí, ten rozkazuje!“, argumentují nám většinou, aby nám dokázali, že se snažíme ovládnout Českou televizi. Opravdu? Touto optikou by ale pak byly závislé všechny organizace a instituce, jako například Policie nebo Nejvyšší kontrolní úřad. Říkají, že „koncesionářské poplatky zaručují demokracii“. Vážně? Ale ani koncesionářské poplatky nijak nezaručily objektivitu ani vyváženost.
V případě, že část publika dlouhodobě vnímá veřejnoprávní média jako jednostranná, logicky ona média ztrácí důvěru. A důvěra přece nevzniká zákonem, ale konkrétní zkušeností diváka nebo posluchače. Televize musí svou existenci obhájit tím, co dělá. A pokud jsou velkou částí veřejnosti veřejnoprávní média vnímaná jako tendenční nebo aktivistická, neplní prostě správně svoji úlohu.
Mezi koncem demokracie a změnou platebního systému je propastný rozdíl. A všichni ti, kdo opětovně křičí, že tímto přichází KONEC DEMOKRACIE, měli by si uvědomit, že až se „vlk skutečně objeví, nikdo už na jejich zavolání neuslyší.“
Rady stojící v roli kontrolorů veřejné služby zajišťují sice, aby televize neporušovala zákon, negarantují ovšem kvalitu ani vyváženost. Část diváků nechce platit prostřednictvím koncesionářských poplatků médium, které se ani nepokouší zastat jejich názor, společenskou pluralitu. A to přeci můžeme jen těžko jako politici odmítnout.
Čekají nás spacáky, demonstrace, barikády… a co ještě?
Vyhrožují spacáky. Dobře. My to asi přežijeme, pokud nebudeme muset do těch spacáků s nimi. Vyhrožují, že půjdou na barikády. Co to znamená? Vždyť na nich dávno stojí. Blokují, obstruují, kritizují… A to je v pořádku. Je to role opozice. Vyhrožují dalšími demonstracemi. A dávají za ně školákům omluvené hodiny. Skvěle. Alespoň se o nás mluví. Vzpomínáte, jak nám – Motoristům – všichni říkali, že ve vládě s Babišem zapadneme a do pár měsíců si na nás nikdo ani nevzpomene? Hm… Už se těšíme!
A co bude dál? Dá se dohromady politická opoziční scéna, mediální scéna, umělecká scéna, studentská scéna, aktivistická scéna… Pochod institucemi. Sledujeme ho dlouhodobě a dlouhodobě na něj upozorňujeme. A? Jako bychom na to nebyli zvyklí.
Kdy už si konečně uvědomí, že mají jinou skupinu voličů než my, a že je v pořádku, že zatímco oni chrání a brání jejich zájmy, my zase chráníme a bráníme zájmy těch svých? Takže barikády klidně stavme… Ale tady se prostě vystřídala politická garnitura. A teď se hraje podle našich pravidel. A ať se to komukoliv líbí nebo ne, právě tohle je ona demokracie, po které tak falešně pořád volají, a přitom mají na mysli: „myslete stejně jako my“. Že budou jednou trendem uniformita, to bych si v devadesátkách opravdu nemyslela. A že se zaklínají právě Havlem, to je přinejmenším obskurní.
„Mezi intencemi post-totalitního systému a intencemi života zeje propast: zatímco život směřuje k pluralitě, k pestrobarevnosti, k nezávislé sebekonstituci a sebeorganizaci, prostě k naplnění své svobody, post-totalitní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu, disciplínu.“ – Václav Havel
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku









