Doma nebývá nikdo prorokem. Rumla proto nijak zvlášť nepřekvapuje, že se Havel těší větší úctě v zahraničí než doma. V České republice si navíc s Havlem mnozí lidé spojovali velké naděje, které se často nenaplnily, což pak občané kladli Havlovi za vinu. „Mezi lidmi se vznášely různé pochybnosti, zda-li on není také tím viníkem. Ta očekávání byla veliká, každý si myslel, že tu budeme jako ve Švýcarsku a ono to pořád nešlo a část lidí to svalovala i na Václava Havla,“ prohlásil Ruml.

Ani v dobách disentu ani později prý Havel nikomu své názory nevnucoval, naslouchal druhým a akceptoval v lidech to dobré i zlé, i když apeloval na to dobré v nich. „On hlavně chtěl, abychom neměli strach, protože strach je počátkem rezignace,“ shrnul Havlův pohled na člověka.

 I dnes mívají občané pocit, že český prezident je spíše králem, a podle Jana Rumla si to v určitém okamžiku myslel i sám Havel. „Na začátku své prezidentské kariéry se Havel trochu jako král choval. On neuznával politické strany, on neuznával parlament, on čekal, že mu parlament všechno schválí. Dával tam zákony, které mu nemohly projít. Ale postupem času zjistil, že takto se chovat nemůže, a naučil se fungovat v tom politickém systému, ve kterém žil,“ vyjádřil svůj názor host.