Setkání se uskutečnilo v rámci aktivit česko-turecké neziskové společnosti Mozaiky – Platform dialog, která vychází z myšlenek tureckého myslitele, žijícího v USA, Fethullaha Gülena.

Disidentská traumata nebyla. Byla hrdost

„Člověk zažil v mládí represe proti demokratické opozici. U nás byly občas prohlídky nebo jsem nemohl studovat, co jsem chtěl, dokonce ani základní jazykovou školu. Pak tam byly i ty lepší stránky – jednak člověk mohl být na své rodiče hrdý, pak také to, že se stýkali s podobnými lidmi, kteří v té opozici tehdy dělali, takže to byla také příležitost, kdy jsem vyrůstal mezi spoustou zajímavých lidí,“ zavzpomínal na úvod Jiří Dienstbier.

„Běžné bylo, že byly domovní prohlídky, že tátu zadrželi na 48 hodin. Nebo když mi bylo deset, tak na tři roky. Ale že by někde sebrali na ulici dítě, to úplně běžná záležitost nebyla. To jsem se vracel domů z lékařské prohlídky, kam jsme šli se školou, a nějací chlapi mě popadli na ulici a narvali mě do auta a odvezli na policejní stanici,“ podělil se o svůj mimořádný zážitek senátor Dienstbier. „Sdělili mi, že jsem ve škole ukradl peněženku. Ale ten den jsem ve škole nebyl. Tam jsem nějak dobrý pocit samozřejmě neměl, ale když jsem přišel domů, tak to bylo takové hrdinství, že jsem se zapojil do odboje. Když jsem se tedy za pár hodin vrátil s takovým strašně dobrým pocitem, řekl jsem to mámě, ale ta se vyděsila. A byl to snad jediný případ, kdy dokonce i ministr vnitra odpověděl na dopis, protože to byl únos dítěte. Všechno totiž odporovalo i tehdejším předpisům. Na moji matku a další lidi to působilo dost děsivým dojmem. Doopravdy to nebyla běžná praxe, že by ministr vnitra odpovídal někomu z Charty, který si stěžoval na nějaké nezákonné zacházení nebo ústrky. Ona to byla vlastně forma nátlaku na tátu, který právě končil tříletý výkon trestu odnětí svobody. Estábáci za ním pár dní před tím přijeli do borské věznice v Plzni a nabízeli, že může vycestovat do zahraničí rovnou z vězení. Že jej odvezou na kteroukoliv hranici, ať si vybere, a když to odmítal, tak říkali – víte, co se stalo vašemu synovi? Neseženete práci - tehdy, kdy každý musel mít práci a trestalo se, když ji nemá, jako příživnictví. Asi sedm měsíců mu trvalo, než něco našel, a to byla povolání jako skladník, noční hlídač, topič.“

Dále pak pokračoval. „On byl 10 měsíců ve vazební věznici na Ruzyni, protože dost dlouho trvalo, než proběhl soud – i když na dnešní dobu to zas tak dlouho nebylo, protože dnes to trvá ještě déle. Pak byl v Heřmanicích v Ostravě, pak v Plzni na Borech. Návštěva byla jednou za tři měsíce a na hodinu. Byl omezený počet dospělých – dva, dětí mohlo být neomezeně. Takže jsme jezdili ve tři, čtyři hodiny ráno vlakem, abychom byli v Ostravě na devátou, desátou dopoledne, kdy byly návštěvy. A balíček tříkilový…“

Příležitost ke vzpomínání

Dienstbier zavzpomínal i na školní léta: „Já jsem byl v takové přechodné generaci nebo ročníku, protože děti disidentů, které byly o rok starší, nevzali na žádné střední školy nebo na žádné obory s maturitou, až na výjimky. Mě, Marka a Martina Bendu, kteří se hlásili ve stejný rok, tak je nevzali na gymnázia a pak nás na rozhodnutí tajemníka pro školství Havlína přijali na průmyslové školy. Děti, které byly o dva rok mladší, tak se dostaly i na gymnázia. Tam bylo tedy vidět uvolňování režimu. Byl jsem ve třinácti, čtrnácti letech ve škole s kluky, kteří si doma montovali ze součástek motorky a mně ty součástky nic neříkaly. Nebylo možné jít na ty takzvané politické školy – na práva, filozofickou fakultu, ekonomii, žurnalistiku,“ vysvětloval přítomným. „To bylo zcela vyloučené, ale zvolil jsem si takový únikový obor na strojní fakultě – ekonomika řízení strojírenské výroby, což vlastně bylo ekonomické studium.“