Zachránili jsme je před nacisty, a oni teď bourají naše sochy. Neudělalo mi to radost, ale je to věc Čechů. Mimo jiných i takové jsou názory běžných Rusů na odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva z pražského náměstí Intebrigády, jak je popisuje novinář Roman Kotov. Zde je celý jeho komentář...
Od vlády k Váňovi
Na Praze 6 byl z rozhodnutí komunálních politiků odstraněn pomník maršála I. S. Koněva. Vypadá to, že socha Koněva se stane součástí expozice nového Muzea paměti 20. století, které v české metropoli právě vzniká, a místo něj bude na náměstí Interbrigády nainstalován Pomník osvoboditelům Prahy. Tahle zpráva ušla snad jen těm, co nesledují zprávy žádné. Jak to vnímají Rusové – vládními kruhy počínaje a „Váňou průměrným“ konče?
Názor těch prvních, ten „oficiální“, je dobře znám – předvedli „prudce negativní“ postoj. Co však říkají příslušníci jiných vrstev či skupin ruské společnosti, tedy „obyčejní lidé“? Najde se mnoho těch, kteří s „těmi nahoře“ vcelku souhlasí: „Zachránili jsme je před nacisty – a oni dnes bourají naše sochy!“, jiní berou věc klidněji: „Neudělalo mi to radost, ale tohle je věc Čechů a nikoho jiného“, další dávají za příklad Německo, kde sochu Vojína-osvoboditele najdeme v berlínském Treptow Parku. Čtvrtá skupina jsou ti, kteří nereagovali vůbec nijak a víc se zabývají „samoizolací“ ve vlastních bytech nebo na chatách v souvislosti s koronahrozbou.
Situaci komplikuje skutečnost, že v dnešních médiích se předmětem diskusí mnohem častěji stávají ustálené historické a světonázorové stereotypy, než události, tendence a fakta v celém svém bohatství a pestrosti. Hledat styčné body pro důstojný mezinárodní dialog je pak výzvou, hodnou Hérakla. Češi a Rusové ve 20. století společně zažili mnoho momentů, které jsou dnes kontroverzními a citlivými tématy, počínaje účastí českých legionářů v ruské občanské válce až po potlačení Pražského jara v roce 1968. Závěr druhé světové války a osvobození Prahy od nacistů je ovšem jedním z těch, u nichž se jak Rusové, tak Češi názorově zcela shodnou. Těžko najdeme člověka, který by toužil vzkřísit z formalínu historie protektora Heydricha, nacistické koncentrační tábory a další „radosti“ té doby.
Psali jsme:
Síla slov a obyčejných vojáků
Právě pomník maršála Koněva je v tomto kontextu vnímán značně rozporuplně, i pro Rusy jde o velmi kontroverzní historickou postavu. Lidé, znalí dějin, dobře pamatují nejen na osvobození Prahy v roce 1945, nýbrž také na těžké porážky u Smolenska a Vjazmy, bitvu o Ržev, kde byl maršál jedním z aktivních velitelů, a jeho následný podíl na událostech během maďarského povstání v roce 1956 v Budapešti a v roce 1968 v Praze. Jinými slovy, postoj mnoha Rusů je vcelku obdobný jako u značné části českých pamětníků.
Dle mého soudu, s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému, klíčovou otázkou, na kterou bychom měli společně odpovědět, je, kdo vlastně je pro dnešní Pražany tím nejlepším symbolem osvoboditelů z roku 1945? Možná to nebudou maršálové ani generálové, nýbrž obyčejný voják Aljoša nebo Vaňa – jako jsou ti, které zvěčnily sochy v Německu, Bulharsku, Rakousku a dalších zemích.
Jaroslav Seifert, slavný český básník, klasik moderní české literatury, který se účastnil Pražského povstání pátého až devátého května 1945, svého času napsal tyto řádky: „Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší, to volali, že hoří Pražský hrad. Však časně zrána ruka obhroublá mně padla do mých. Jak se jmenoval ten rudý voják, už jsem zapomněl, však jeho ruku držím dodneška. Noc pátá poté byla bílým dnem.“ A, jak vidno jest, tato slova svou sílu drží dodneška.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: ras
