Nejprve vzpomíná, že když bývalý ruský prezident Boris Jelcin na přelomu let 1999–2000 předvedl národu i světu svého nástupce, v tu chvíli mířícího z Jelcinovy vůle na post úřadujícího prezidenta a doporučovaného Rusům k řádnému zvolení v březnu 2000, označil ho za „politika 21. století“.

Uťápnutě působící blonďák

Dvořák přiznává, že při pohledu na nevýrazného, poněkud uťápnutě působícího blonďáka se dost smál. Pak ho ale smích přešel. Putinovi se prý do prezidentské funkce moc nechtělo. Když se ale v prezidentském křesle ocitl, podle Dvořáka „poměrně rychle přišel věci na kloub i na chuť“.

Následovalo desetiletí, v němž se Putinovi skoro všechno povedlo. Po převzetí prezidentské funkce přímo zázračně vyletěly světové ceny energetických surovin a Rusko poté zažilo, možná nejblahobytnější léta svých dějin. V jistém smyslu tomu napomohlo i Putinovo tažení proti všeobecně nenáviděným oligarchům a uvěznění Michaila Chodorkovského v roce 2003. Putin a jeho blízcí zkázu jeho společnosti Jukos tehdy interpretovali jako záchranu ruského rodinného stříbra. V jistém smyslu měli pravdu, protože Chodorkovskij se chystal do firmy masivně vpustit mezinárodní kapitál, čímž by ruský stát nad největší těžařskou firmou v zemi ztratil kontrolu.