Hájek píše, že minská konference nepřímo informovala svět zcela přesvědčivě jen o jediné věci: “Že situace je ještě nebezpečnější, než si uvědomujeme. Velká válka je opravdu na spadnutí,“ píše přímo Hájek a dodává, že to je však paradoxně největší nadějí, že žádná nemusí být. Nikdo ji podle Hájka přece nechce, tedy kromě Spojených států a jejich páté kolony v Evropě – Británie, Polska, ukrajinských nácků a jejich druhů z pobaltských zemí.

Jak šestnáctihodinové jednání dopadlo podle Hájka? “Prezident Putin a jeho tým opět prokázali, že schopnosti ruské diplomacie jsou se západní 'konkurencí' nesouměřitelné. Prezident Porošenko opět prokázal, že je naprosto bezmocnou loutkou v amerických rukou. Prezident Hollande opět prokázal, že on i (kdysi mocná) Francie jsou už jen ozdobnou broží, kterou si vládnoucí Německo pro lepší umělecký dojem občas připne na klopy svého kancléřského kostýmku. A kancléřka Merkelová opět jasně prokázala, že navzdory pověstem je nerozhodná 'paní Nevím',“ píše Hájek.

Co bude po Minsku?

Není jasná spousta věcí, jako například, jakým způsobem třeba chce kyjevský prezident "odzbrojit“ nacistické prapory – které mimochodem jako jediné byly dosud schopny čelit o život bojující domobraně Luhansku a Doněcku, míní Hájek a dále vyjmenovává: “Nebo jak přijmou to, že právě došlo k uznání hranic mezi Ukrajinou a Krymem? Dokdy udrží Kyjev předstírat příměří? Než ho 'dozbrojí a vycvičí' Američané?“ ptá se Hájek a upozorňuje, že jasné je zatím jen to, že dohody nedohody, oznámený "výcvik“ kyjevské armády, která má stát ve válce s Ruskem alespoň formálně v první linii, začne v březnu tak jako tak.

Během vyjednávání prý podle Hájka kyjevský "tragéd“ Porošenko "konzultoval“ všechno s Washingtonem, který se tak nepřímo diskuze účastnil také. A zdá se, že právě proto se nakonec vše tolik natáhlo.