Kterého z těchto bývalých vrcholových politiků byste chtěli zpět?Anketa
V té době pouhý občan Stropnický v rozhovoru prozrazuje ledacos o svých politických názorech a rovněž dává k dobru některé zážitky ze své diplomatické a politické kariéry. „Na počátku devadesátých let jsem si velice vážil Václava Klause,“ prozrazuje například.
Pak jej však prý velmi mrzelo Klausovo soupeření s Václavem Havlem, které naší zemi neobyčejně uškodilo. „Čím dál víc přerůstalo v nevraživost a bylo tak trochu prokletím našeho polistopadového vývoje,“ říká ministr v knižním rozhovoru, který vydalo nakladatelství Paseka. Zejména Václav Klaus prý v tomto „souboji“ a touze odlišit se občas zacházel do neuvěřitelných detailů.
„Mám za to, že Klausův euroskepticismus vznikl jako reakce na Havlovo evropanství,“ říká ministr. Sám prý zastává názor, že jakkoliv je Evropská unie nedokonalá, „stojí za to, abychom se nechovali jako nedospělý fracek“.
Pan premiér Klaus přivřel oči a pomalu se na mě otočil…
Sám vzpomíná, že v běžném hovoru je Václav Klaus celkem příjemný společník. „Bavili jsme se o filmech, o knížkách, byl to normální, příjemný rozhovor s člověkem, který se o všechno zajímal a o mnohém leccos věděl. Ale pak najednou vidíte politika, který bezdůvodně útočí na své partnery a shazuje je,“ vykládal ministr. Přitom právě Klaus podle něj způsobil to, že jsme při budování národa zapomněli na jeho „duši“. „Na morálku, humanismus, na tradiční hodnoty, které vyznávali T. G. Masaryk a Karel Čapek,“ upřesnil.
Podělil se i o jeden poněkud bizarní zážitek s Václavem Klausem, v devadesátých letech, když byl jako předseda vlády „na vrcholu“. Stropnický v té době působil jako velvyslanec v Itálii a v Římě organizoval státní návštěvu českého premiéra. Do programu cesty zařadil i tiskový brífink v jakémsi parku, u kterého ale zrovna chvíli předtím vznikla dopravní zácpa a temperamentní Italové vytvořili troubením a hlasitými nadávkami nepříliš reprezentativní kulisu premiérské tiskovky.
Psali jsme:
„Pan premiér zamyšleně vystoupil z limuzíny a na pár vteřin přivřel oči. Pomalu, velice pomalu se na mě otočil. To znamenalo mnoho,“ vybavuje si i po letech chování předsedy vlády. Tiskovka se v hluku sousední ulice vůbec nevyvedla, premiéra prakticky nebylo slyšet. „Pak ke mně vyslal pohled, který by spolehlivě zavraždil středně velkou armádu, a zmizel v útrobách vozu,“ líčí Klausovo zklamání.
Připomínalo mi to bludiště, tak jsem nehlasoval
Na konci roku 1997 pak Stropnický přijal nabídku premiéra Josefa Tošovského stát se ministrem kultury v jeho úřednické vládě. Díky tomu prý zjistil mnohé o české politice. „Prostě mi konečně došlo, že nejde ani tak o to prosazovat zdravým selským rozumem věci, které země potřebuje, ale kormidlovat důmyslně vytvořeným korálovým útesem partikulárních zájmů různých lapků,“ popisuje své půlroční ministrování. Na ministerské úrovni podle něj musí člověk uzavírat kompromisy na samotné hraně vlastní tolerance. Alternativou je podle něj jen to, že za ministerským stolem hrdinně padne za vlast, čímž udělá neskutečnou radost všem svým nepřátelům.
Ministerstvo kultury, jako i další ministerstva, navíc prý již v té době fungovalo dost zvláštním způsobem. „Lidi z ministerského aparátu, co tam byli ještě z ministerských dob, mi později říkali, že jim dalo zabrat zvyknout si na moje tempo. Někteří političtí ministři totiž chodili do úřadu dvakrát týdně. Nešlo to jinak. Ve středu vláda, jednou týdně poslanecký den ve volebním okrsku a další dny různé stranické schůze a jednání. Ve zbylém čase kuli pikle,“ vzpomíná Stropnický s tím, že nechápe, jak mohli vedle toho ještě řídit ministerstvo.
Jako ministr kultury Stropnický hlasoval i na vládě, a v souvislosti s jeho současným angažmá ministra obrany působí úsměvně jeho vzpomínka: „Představte si, že den před zasedáním dostanete takových 35 materiálů z různých ministerstev. Některé jsou notoricky známé, o jiných víte dost, ale pořád ještě zbývá komín lejster, na které koukáte jak vrána. Představte si, že budete hlasovat třeba o pronájmu stíhaček za x miliard. Nemůžete říct: `Hele, jak mám hlasovat`.“
Následuje pojednání o tom, jak člověka stresuje, když musí hlasovat o zásadních věcech, zejména o miliardách z veřejných rozpočtů. Jak stresu čelil on sám, se čtenář dozví vzápětí: „Když se jednalo o IPB, tak, pokud si vzpomínám, jsem se hlasování zdržel. Vlastnická struktura, kterou nám na vládě namalovali, mi připomínala spíše bludiště,“ líčí dvojnásobný ministr.
Pan ministr Kavan si přivedl sekretářku…
Když skončil Tošovského kabinet, vrátil se do služeb Ministerstva zahraničních věcí. Tam tehdy začínal vládnout Jan Kavan, s pravou rukou Karlem Srbou, později odsouzeným za přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové. „Věděl jsem akorát, že má za sebou pestrý životní příběh - a přezdívku Kato. Podle běžně dostupných informačních zdrojů byl z padesáti procent disident a z padesáti konfident,“ vzpomíná Stropnický.
A o tehdejším šéfovi Černínského paláce přidává ještě jednu zajímavost: „Pan ministr si přivedl svou osobní sekretářku, paní Opoleckou. Sem tam nějaký ten zlý jazyk tvrdil, že spolupracovali velmi těsně. Ohavné pomluvy. Jak už to tak ale občas bývá, stala se paní Opolecká v podstatě vládcem ministerstva. Vracel jsem se tedy na ministerstvo, kde byly poměry jako malované,“ vzpomíná ministr.
Posléze byl vyslán na diplomatickou misi do Vatikánu, ovšem v následujících letech prý začal na Ministerstvu zahraničních věcí i v celé politice pozorovat velmi neblahé změny. „Stále více úředníků vstupovalo do jedné ze dvou velkých stran. Cítili příležitost. Byla to doba opoziční smlouvy a už zase začínalo zvolna platit, že `kdo není s námi, je proti nám`. Lidé, kteří se v devadesátých letech pro svůj předlistopadový kariérismus právem obávali o své pozice, začali mít na ministerstvu stále silnější slovo. Vypukla Srbova aféra, v sejfu ministra Kavana se našly valuty, které nikdo nedokázal zcela věrohodně vysvětlit. Na ministerstvo padal jeden stín za druhým,“ vzpomíná diplomat, který se pod vlivem těchto zážitků rozhodl z diplomacie odejít a vrátil se k herectví a posléze i ředitelování v Divadle na Vinohradech.
Fotogalerie: - Žena vyzbrojí armádu
Samozřejmě se ve svých vzpomínkách nevyhnul ani událostem kolem svého odchodu z čela vinohradské scény a vystřídání bývalým senátorem ODS Tomášem Töpferem. Ještě zajímavější však byly vzpomínky na pokus uplatnit se jako umělecký šéf Národního divadla v Brně.
„V Brně mi obstarali provizorní bydlení a začali připravovat kancelář. A pak najednou volá zastřeným hlasem Dan Dvořák (tehdejší ředitel brněnského divadla - pozn. red.), že mu teď volal primátor Onderka. Prý u něj v kanceláři zrovna sedí radní Blažek, ano, pozdější ministr spravedlnosti, a říká, že se Stropnickým v žádném případě, že by to byl problém v koalici,“ popisuje kniha to, co má být typickou ukázkou české politiky. „Po krátkém čase se Dan Dvořák domohl soukromé schůzky s primátorem Onderkou, který měl říct, že je to skutečně neprůstřelné, a že kromě toho, že by umělecký šéf divadla měl být Brňák, byla jako důvod zmíněna i jakási souvislost s politickými aktivitami mého syna Matěje ve Straně zelených,“ líčí dále. Pak si vzpomněl, že něco podobného prý naposledy slyšel v roce 1975 od Jiřiny Švorcové.
V samotném závěru knihy se autorka Lucie Němečková Stropnického, v té době už poslaneckého kandidáta za hnutí ANO, vyptávala, proč jej přitahuje politika. „Možná je to tím, že mě vlastně odpuzuje,“ uvedl kandidát. Pak zmínil slavná slova Václava Havla, že naše země nevzkvétá, a dodal, že je to hrozná škoda. Sám prý často slyší mluvit různé vzdělané, nebo naopak obyčejné a moudré lidi a zdá se mu, že tato země má naději, že by mohla fungovat. „Prostřednictvím syna Matěje potkávám i mladé lidi s ideály. A ty rozhodně netkví v tom mít v pětadvaceti kabriolet,“ říká. Proto se nechce smířit s tím, v jakém stavu země je.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
