Samozřejmě, problémy mají hlavně bývalé koloniální země, které dříve drancovaly, a někde dodnes drancují africké a arabské státy. Jedná se o jakousi povinnou solidaritu s těmito zeměmi. Měli bychom ale vůbec uvažovat nad nějakou pomocí těmto evropským zemím s nadměrnou „invazí“ migrantů?

Pojďme se podívat na historii afrického kontinentu. Poměrně rozsáhlé panství tam měla Francie, která oficiálně umožnila nezávislost afrických zemí po roce 1960. Do té doby patřilo do koloniálního panství země galského kohouta mnoho států, mezi nimi Alžírsko, Tunisko, Maroko, Senegal, Niger, Mali, Burkina Faso a další.

Jenže ani po získání nezávislosti se africké země z francouzského vlivu nevymanily. Koloniální mocnost vládla dál pomocí svých loutek v afrických vládách a tak plynuly „za hubičku“ do Francie v Evropě nedostatkové suroviny, jako zlato z Burkiny Faso nebo vzácný prvek uran z Nigeru.

Doprovázeno to samozřejmě bylo přítomností francouzských vojsk na území těchto zemí, oficiálně jako „ochrana před vpádem cizích vojsk“, ovšem spíše to bylo z důvodu ohlídání si svého dobrého byznysu, pokud se tak drancování dá říkat.

Francouzského prezidenta Macrona za to nedávno kritizovala italská premiérka Georgia Meloniová, která ho dokonce označila za cynického člověka, zvyklého poučovat druhé a přitom mít „máslo na hlavě“. Jenže aniž by to věděla, v Africe odstartovaly nevratné změny, pro Francii velmi nepříjemné. Její vojáci se dlouho snažili udržet vliv v Mali, nakonec jej museli vyklidit.