Krajan z Kanady Jírovec o komunistech, neschopné StB a operacích CIA

03.02.2015 4:44

JINÝMA OČIMA Člověk, jenž idealizuje dobu totality. Komunista, jenž neudrží moč, stolici ani myšlenku. Taková drsná označení si od čtenářů ParlamentníchListů.cz vysloužil přírodovědec a krajan z Kanady Jiří Jírovec. Ve snaze o kultivaci diskuze na časté výtky nyní odpovídá. Bez urážek, zato s řádnými argumenty.

Krajan z Kanady Jírovec o komunistech, neschopné StB a operacích CIA
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Jírovec
reklama

"Mnozí lidé si po pařížském útoku připlácli nálepku, že jsou také Charlie. Skutečný význam takového kroku je v tom, že se stávají součástí stáda, které je chrání před hlubším pohledem na celý problém. Sám jsem nikdy k žádnému stádu nepatřil, což mi dává volnost vyjadřovat se veřejně k věcem, které mě zajímají. Dělal jsem to řadu let jako autor Britských listů. Když mi tam chtěli přilepit nálepku člověka, který se přiklání k 'fašizující levici', ukončil jsem s nimi spolupráci, protože redakce zřejmě ztratila schopnost číst, co jsem psal. Hájí svobodu slova a názoru, ale ne na jejich serveru," začíná a jasně dořekne: "Nejsem Charlie, jsem Jírovec." Jelikož jde o jeho postřehy, v uvozovkách jsou dále jen komentáře či kritiky čtenářů ParlamentníchListů.cz.

V poslední době jsem začal psát pro ParlamentníListy.cz, jejichž názorové spektrum je tak široké, že svoje autory ani cenzurovat nemohou. K napsání tohoto textu mě přivedly některé příspěvky v diskuzním fóru pod mým posledním článkem, který měl titulek: Čechokanaďan Jírovec o válečných lžích i o tom, co vše se ve skutečnosti skrývá za "svobodou slova". Zdá se, že někteří přispěvatelé zbytečně ztrácejí čas různými nadávkami a že by nebylo na škodu pokusit se diskuzi alespoň čas od času trochu kultivovat. Před řadou let se o to pokusil v Britských listech, když ještě čtenářské fórum měly, můj přítel Aleš Zeman. Udělal to svými příspěvky. Na nějakou dobu se mu to podařilo.

Čech nebo Kanaďan?

Pokusím se o to zvenčí tímto článkem. Začnu odpovědí na otázku, zda se: "Jírovec cítí být ještě Čechem nebo už více Kanaďanem?". Přistěhovalec první generace se málokdy zcela odtrhne od své minulosti. První fáze "nového života" vyžaduje značnou energii. Je třeba zvládnout jazyk na přiměřené úrovni a najít zdroj obživy. Pokud se to podaří, nastane období jistého uspokojení. Zapadl jsem, říkáte si. Pak ale člověk začne vnímat kulturní rozdíly a pokud jde o Kanadu, i určitou uzavřenost lidí. Úsměv a formální přívětivost nic neznamená. Najít opravdové kamarády je obtížné.

Když jsem pracoval na Přírodovědecké fakultě v Praze, byl jsem zvyklý na diskuze o tom, co kdo zrovna četl, viděl v kině a nebo divadle. To při pracovních přestávkách v kanadském výzkumném podniku neexistovalo. Ženská část držela svoje přestávky separátně a chlapi se většinou bavili o tom, jak si vede to které sportovní mužstvo, jakého hráče koupili anebo prodali. Na podzim se hovor stáčel na lov a na to, kdo v loterii dostal povolení odstřelit losa. V létě se taky mluvilo o rybách. Slovy klasika: nuda, nuda, šeď, šeď.

O politice se nemluvilo, ta kanadská je ostatně nesmírně nudná. Kulturu a sport konzumovala většina lidí v podobě a množství, které umožňuje televizním společnostem prodávat reklamu. Ochota přijmout novou kulturu je velmi individuální. Severoamerický humor mi zůstal cizí, třeba na rozdíl od britského. Nemohl jsem se dívat na nekonečně hloupé americké seriály, ani na filmy, ve kterých bylo tolik násilí, že se lze domnívat, že v Hollywoodu je silná odborová organizace, jejíž členové jsou specialisté na střílečky, honičky a nejrůznější exploze.

Další věc, která nadšení z kanadské společnosti přibrzďuje, jsou sociální problémy a samozřejmě nezaměstnanost. Pro příchozího z předsametového Československa to byly dávno zapomenuté věci, které se zdály skončit s písničkami Voskovce a Wericha. Novou zkušeností byla přítomnost strachu ze ztráty zaměstnání. Společnost, ve které jsem pracoval, byla v podstatě vlastněna vládou, která určovala náš rozpočet. S postupem času, jak se rozpočet krátil, prakticky zmizela jakákoli diskuse na schůzích všech úrovní. Nikdo na sebe nechtěl upozorňovat, přes všechny nehoráznosti, jichž se management dopouštěl

Idealizace totality

Jeden z dalších diskutujících napsal: "Řekl bych, že ten, kdo si idealizuje dobu totality, ji buď nezažil, nebo se mu líbila." Pokusím se na to odpovědět. Na období totality existuje široká škála pohledů. Svůj pohled jsem nastínil v Dopisech mladé přítelkyni, které v roce 2013 postupně vyšly v Britských listech. Pokud by někdo chtěl přispět na dobrou věc, může si je, za cenu dvou piv, opatřit v podobě elektronické knihy. Celý výtěžek je určen pro dcerku mé mladé přítelkyně.

Zmíněné dopisy byly zamýšlené jako součást mozaiky, jejíž vytvoření jsem své přítelkyni doporučoval s tím, že si moje názory musí doplňovat z jiných zdrojů. Vše, co jsem o době totality napsal, je pravda. Je to můj pohled na život v Hodkovičkách a na Přírodovědeckou fakultu, kde jsem v letech 1959 až 1964 studoval a v období 1967 až 1986 pracoval.

V obecnějším smyslu to je pohled jedné generace, tedy ročníku 1942. Toto datum je důležité, protože vnímání let 1948 až 1989 se liší podle generací, teritoriálně i podle toho, jak pokus o sociální stát některé vrstvy, které mu nepřály a byly změnami zasaženy. Generace V+W, do níž spadají moje rodiče, sice zažila krizi roku 1929, ale rovněž i kulturní rozvoj první republiky. Ta další byla naplno zasažena druhou světovou válkou a nemožností dostudovat.

Únor 1948 jsem zažil od první třídy. Moje "hodkovičská" zkušenost byla zcela odlišná od "vinohradské", kterou měl můj přítel Aleš Zeman. A to šlo jen o rozdíl mezi dvěma pražskými obvody. Období do roku 1953, tedy do Stalinovy a Gottwaldovy smrti, nejvíc dopadalo na odpůrce režimu. Je třeba vidět, že každá moc se snaží společnost stabilizovat. Současná propaganda mluví o tomto období jako o teroru. Historie je přepisována do té míry, že vynechává snahu Západu narušit anebo raději zničit nový ekonomický model.

O omezené svrchovanosti

V padesátých letech byly na československé území vypouštěny balóny nesoucí různé protikomunistické letáky. Stála za tím CIA. Když americká vláda po padesáti letech odtajnila některé materiály, byly mezi nimi i údaje o její úloze v balónových akcích. CIA takměř okamžitě požádala americkou vládu, aby tyto materiály byly znovu utajněny. A byly. Lze s úspěchem pochybovat, že si čeští historici troufnou studovat a zveřejnit úlohu polského agenta CIA Josefa Swiatla v diskreditaci maďarských a československých politiků, která vedla k procesu s Rajkem a se Slánským. Jen náhodně se lze dostat k informaci o tom, že československým politikům byly ze západu posílány dopisy, které mohly vzbuzovat dojem, že obsahují zakódované vzkazy. Údajně se jejich formulováním živil profesor na jedné americké univerzity.

Zajímavé by bylo studovat, do jaké míry byla správná Stalinova teorie o zostřování třídního boje. Stejné platí i o Poučení z krizového vývoje v roce 1968, které tvrdilo, že reakční síly chtějí zvrátit zemi ke kapitalismu. To se nakonec stalo, byť o dvacet let později. To je doložitelná skutečnost. V souvislosti s invazí v roce 1968 se mluví o Brežněvově doktrině "omezené svrchovanosti". Ta Sovětskému svazu dovolila ochránit svoje globální zájmy. Něco podobného ale udělaly o jedenadvacet let později Američané v Panamě, když se jim vymkl Noriega. To není argument typu, no jo, oni zase tlučou černochy. To je historický fakt, který, máme-li zůstat objektivní, je třeba připomínat. V Panamě zahynuly při bombardování dva až čtyři tisíce lidí. Prý to byla válka proti drogám. To je absolutní pokrytectví, protože přísun drog je dán poptávkou v USA, jíž se přizpůsobuje nabídka.

Můj ročník zažil naplno uvolňování, k němuž docházelo již od roku 1956. Šedesátá léta, to nebylo jen jaro 1968. Již koncem padesátých let začala vznikat malá divadla a o několik let později došlo k nebývalému rozvoji československého filmu a kultury vůbec. Ročník 1960 zažil ruskou invazi a následnou normalizaci v příliš mladém věku. V době, kdy tato generace dostudovala, se již poměry změnily a blížilo se další uvolňování. No a další generace se dočkala volnosti cestování, ale postupně na ni dopadají a budou dopadat problémy, které reálný kapitalismus přináší, aniž by je dokázal řešit.

Idealizace totality II.

"Idealizace totality" je propagandistický konstrukt. Návrat do minulosti je dán zklamáním z toho, že nový režim nechal obrovské hodnoty rozkrást, vytvořil armádu nezaměstnaných a nechal statisíce lidí v ohrožení chudobou. Britská královna v jednom projevu řekla "we are not amused". Byl to tak zvaný understatement, neboli příliš slabé vyjádření toho, že se jí hrubě nelíbil stav britské společnosti. Mnozí občané rovněž nemají důvod být příliš potěšeni stavem české společnosti.

Problém je dále v tom, že po roce 1989 bylo šmahem zavrženo vše předsametové. Nová moc se ochránila tvrzením, že Československo vlastně začíná od nuly. Tím byla vyloučena základní otázka: "Proč to, sakra, neděláte líp?". Napsat cokoli pozitivního může být posuzováno jako propagace odporného, zavrženíhodného režimu. V tomto směru dokonce existuje zákon, který politici upekli pro svou vlastní obranu.

Ze stejného důvodu se nelze ptát na to, jak republiku poškodil Václav Havel. Zpočátku měl politickou autoritu, ale tu prošustroval úsilím zůstat u hradního koryta a sběrem čestných doktorátů. Havel často psal o strachu, jako o fenoménu totality. Někdo možná strach měl, ale ten existenční pokračuje v dříve nepoznané síle. Bohužel k němu přistupuje pocit ponížení. Před několika dny jsem se setkal se pražským kamarádem. Byl na sociálním úřadě žádat o příspěvek na bydlení. Je to strašně ponižující, řekl. Celý život jsme s manželkou pracovali, jsme oba vysokoškoláci a musíme se doprošovat pomoci, abychom udrželi byt. Pocit ponížení je zachycen v americké písni "Brother, Can You Spare a Dime": "Why should I be standing in line. Just waiting for bread?" To je povzdech člověka, který celý život pracoval, bojoval a takto dopadl.

Strach v Česku

V diskusi jsem našel i tento názor: "Pokud budete bydlet a psát v Česku, se zlou se potážete. Z Kanady je to bezpečnější. Nemyslím to vůbec ironicky. Tady se párkrát ozvete a jedete. Jinak perfektní zkrácený rozbor situace." Několikrát se stalo, že mi lidé, někteří i mediálně známí, napsali, že si mohu troufnout to či ono napsat, protože nežiju v Praze. Není příliš jasné, zda jsou tito lidé vystaveni hrozbě násilí nebo jsou ohroženi tím, že jim nikdo nezaplatí za články nebo knihy s "nevhodnými názory".

Mají-li lidé strach, není to nejlepší vysvědčení pro českou společnost. Moje existence na honorářích nezávisí. Jen jednou mi byl nabídnut honorář. Editorovi jsem řekl, ať peníze vezme, jde no nejbližší samoobsluhy a dá je nějaké babičce. Už se neozvali a tak nevím, jak to dopadlo.

Neschopnost porozumět čtenému a případně vyjádřit vlastní názor se v diskusích projevuje poměrně často. V jednom článku jsem napsal: "S vnější destabilizací má československá společnost svoje zkušenosti již z období po roce 1948. Boj dvou ideologií, známý jako Studená válka, vedl Západ k tomu, že podporoval opozici komunistického režimu. Fakt, že Československo bylo i po roce 1948 suverénním státem, nic neznamenal."

Nad komentáři čtenářů

Kdosi na to na fóru odpověděl: "Pro vás byla země obtažená ostnatým drátem pod taktovkou Moskvy suverenním státem? Nevím, proč žijete v Kanadě, ale měl jste v době totality žít u nás, jak by se vám to bylo líbilo?" Diskutující bohužel nechápe, že můj text zmiňoval to, že se Západ míchal do vnitřních záležitostí státu, s nímž udržoval diplomatické i obchodní styky. Suverenita nemá nic společného s ostnatým drátem na hranicích. Ten by někteří lidé na hranicích zase rádi viděli. Třeba jako ochranu proti volnému pohybu lidí, po němž kdysi tak volali.

Příslušnost k různým mocenským seskupením samozřejmě omezuje suverenitu ve smyslu nezávislého rozhodování. Česká republika ji po roce 1989 ztratila politicky i ekonomicky. Jediné co se změnilo je to, že absolutní pravda přichází z USA a EU, tedy z Německa. Dřív přicházela z Moskvy, ale jak ukázal rok 1989, nebyla vazba na Východ tak silná, aby kvůli ní Československo přišlo o kontrolu nad vlastním hospodářstvím. Bylo tedy co prodat anebo prošustrovat směrem na Západ. V době totality jsem v Československu žil až do roku 1986. Svůj dospělý život jsem rozdělil mezi oba systémy v poměru 50:50, takže mám dost zkušeností z obou stran.

Za zmínku stojí i tento názor. "Československo bylo suverénním státem komunistů, estéébáků, milicionářů a udavačů. Ale řekněme i různých nemakačenků, kteří docházeli s výpadky do zaměstnání, chlastali od rána a brali mzdu. No bodejť by nadávali, že ?" V Československu byl počet členů a kandidátů KSČ v průměru 1,5 milionu, tedy kolem deseti procent populace. Ať chceme nebo ne, musíme připustit, že v každém systému existují mocenské složky jako tajné služby i jejich informátoři a jednotky doplňující policii anebo armádu. Lidové milice byly daleko víc symbolem "moci dělnické třídy" než skutečně funkční jednotkou.

Ve světle současných poměrů byla StB břídilsky nevýkonná. V polovině osmdesátých let jsem chodil poměrně často na promítání filmů a občasné koncerty na americké velvyslanectví. Před vchodem stála budka s policisty. Je možné, že z ní fotografovali návštěvníky ambasády. Jenže takový film musel někdo vyvolat a pak vyhodnotit. To vše se zpožděním. Teď existují technologie - face recognition, které zájmové lidi okamžitě identifikují. Sledování lidí doznalo až orwellovské dokonalosti. V každé společnosti existují profese, ze kterých se člověk může tu a tam ulejt.  

A debatní příspěvek pokračoval takto: "Oni vlastně socialistiky pracovali a kapitalisticky žili ! Chybí jim to, a tomu blbovi z Kanady taky." K výše uvedenému pozorování lze dodat jen to, že ten "blb z Kanady" došel k poznání, že život a práce je těžké kvalifikovat adjektivy. Pokud něco odlišuje československý a kanadský systém, je to obava o existenci, která byla v Kanadě zcela zjevná.  

"Zustante u prirodnich ved, na politiku jste major," radí mi kdosi bez české klávesnice. To je zase nedorozumění. Chemii jsem opustil, protože jsem odešel do důchodu z pozice, kterou nemohu jinde "prodat".  Politiku ovšem nedělám. Toliko reaguji na situace, které mě zajímají.  Politiky se tedy dotýkám zvenčí. A poslední poznámka: "Holt komunisté už neudrží moč, stolici, ani myšlenku. Jírovec je jedním z nich." Bylo by jistě dobré, kdyby autor této myšlenky dělal něco užitečného a nemarnil svoji intelektuální kapacitu zaplevelováním fóra Parlamentních listů. Přesto má i tento příspěvek svoji vypovídací hodnotu. Naznačuje totiž, že by se s inteligencí obyvatelstva mělo něco udělat. Tak si povzdechl král v jedné pohádce Jana Wericha.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jan Rychetský
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Co se nemělo dostat ven: Šéf Twitteru o Trumpovi a jeho stoupencích, kterým zrušili účty

19:35 Co se nemělo dostat ven: Šéf Twitteru o Trumpovi a jeho stoupencích, kterým zrušili účty

Zakladatel Twitteru Jack Dorsey se, po zablokování účtu amerického prezidenta Donalda Trumpa s více …