Paní ministryně obrany vládě a lidu oznámila, že ony ještě nedávno vychvalované francouzské houfnice Caesar asi nejsou to pravé ořechové, objevily se dokonce úvahy, že bude zapotřebí odstoupit od tohoto kontraktu. Následně paní ministryně oznámila, že za všechno může její předchůdce, který tyto zbraně objednal. Co byste mi mohl říci o francouzských zbraních v naší armádě v minulosti?

Nebylo to tak strašné, jak bychom se mohli obávat. Vzhledem ke skutečnosti, že naší armádě od jara 1919 do podzimu 1925 velel francouzský generál ve funkci náčelníka hlavního štábu, že Francouzi na počátku roku 1920 a v následujících měsících stáli v čele dvou ze čtyř armádních a sedmi z dvanácti divizních velitelství, že drželi ve svých rukou již zmíněnou funkci náčelníka hlavního štábu i funkci jednoho ze dvou zástupců, a že stáli v čele většiny našich vojenských škol, nebyl tlak na nakupování francouzské výzbroje nijak enormní. Největší vklad byl v oblasti vojenského letectva, kde jsme získali přes stovku bojových letadel, navíc téměř všechna darem.

U zbraní pozemního vojska to však tak slavné nebylo, nemám pravdu?

Máte. V roce 1919 byly dovezeny asi čtyři desítky 75mm lehkých kanonů vzor 97 a pět desítek 155mm hrubých houfnic vzor17, včetně zásob střeliva. Tyto zbraně jsme Francii zaplatili, ale právě jejich „kvalita“ se podepsala na následném a jednoznačném příklonu k nakupování dělostřelecké výzbroje od domácího výrobce. Francouzská děla pocházela z válečné výroby, byla méně či více opotřebovaná, některá pak vhodná jen na „kanibalizaci“ náhradních dílů. Kanony byly z výzbroje staženy do dvou let, poslední houfnice zmizely od bojových jednotek v roce 1925.