Vystoupení Angely Merkelové pár týdnů před volbami tedy mnozí považovali za vnitrostranický granát. „Jednu noc jsem se na to vyspala a pak jsem si stejně řekla, že je správné a zkrátka nutné, abych vyjádřila svůj názor,“ obhajovala své vystoupení, které se okamžitě objevilo v titulcích napříč celým světem.

„Jedinečná neloajalita. Proti Scholzovi doposud nepronesla jediné slovo. Chová se spíše jako politička Zelených, než CDU,“ psal bulvární Bild.

Ačkoliv tématem jejího prohlášení byla migrace (Merkelová vyzvala, ať „zklidníme debatu“) a spolupráce s AfD (exkancléřka doporučila spolupráci „všech demokratických stran“, mezi které německý mainstream „Alternativu“ nepočítá), všichni tak nějak cítili, že se tady dohrává mnohaleté politické klání.

Angela Merkelová si velmi nepřála, aby se Friedrich Merz stal předsedou strany, kterou dvacet let vedla. Dvakrát kvůli tomu věnovala všechen svůj politický kapitál a autoritu dost vysmívaným outsiderům. Napotřetí už Merz uspěl a exkancléřka jeho působení nijak nekomentovala. Až do konce ledna, kdy si své entreé nechala na horkou fázi předvolební kampaně.

Merz a Merkelová, to je politický příběh Německa v jednadvacátém století. Při vší úctě k představitelům ostatních stran, je to právě CDU, kdo určuje politické trendy v osmdesátimilionové a velmi nepřehledné spolkové republice. Křesťanská demokratická unie je považovaná za typického představitele „lidové strany“, která oslovuje voliče všech věkových i sociálních skupin a udržuje mezi nimi alespoň základní sociální smír. Díky tomu ve druhé polovině dvacátého století získávala téměř vždy volební zisky přes 35 procent a do opozice se dostávala jen když se proti ní spojili úplně všichni.