Milan Kohout: Pravicoví šílenci propagují žravost. A chechtají se hrůzám, které nás čekají, až jejich těla budou hnít. Soukromé vlastnictví je debilní

14. 10. 2015 16:07

KOHOUTA DO KOUTA Pedagog a performer Milan Kohout pokračuje ve svém pravidelném přispívání ParlamentnímListům.cz. Tentokrát "posílá do kouta" soukromé vlastnictví, které podle něj zničilo svět. Dokumentuje to na soukromém vlastnictví jistého pana Matese ve staré české básni.

Milan Kohout: Pravicoví šílenci propagují žravost. A chechtají se hrůzám, které nás čekají, až jejich těla budou hnít. Soukromé vlastnictví je debilní
Foto: Archiv MK
Popisek: Performer Milan Kohout (vlevo)

Anketa

Vadí vám, že v Česku vystupují Alexandrovci?

6%
94%
hlasovalo: 12631 lidí

Český básník Jiří Haussman napsal na počátku minulého století tuto básničku: „Krad starý Mates, krad jako straka, krad u bohatce, krad i u žebráka. Potom, nerozmýšleje se dvakrát, dal do pokladny vše, co kdy nakrad a nápis zhotovil si na to: Soukromé vlasnictví je svato!“

Stručně vystižená filozofie kapitalismu, který jsme si do Česka nechali opět podvodně vplížit po sametové revoluci. Kapitalismu, jehož nekonečná nenažranost v duchu filozofie „ekonomického růstu“ způsobila oteplování celé planety, které je jedním z důvodů začínajícího stěhování národů. Lidé budou prchat po stamilionech z oblastí, které se stanou neobyvatelnými. Pravicoví šílenci, propagující žravost a bezohlednost vůči světovému životnímu prostředí, řvou cosi o lidské svobodě v soukromém podnikání a vlastnění a v duchu se chechtají budoucím katastrofám, protože doufají, že už jejich těla, zahalená do arogantních burzovně střižených sak a kravat, budou hnít v hrobech.

Lidská chamtivost nabírá na obrátkách, a přestože nás vědci již celá desetiletí varují, že musíme něco zásadního změnit ve svém politickoekonomickém systému, snažíme se naopak zprivatizovat všechno movité i nemovité na naší planetě. Jedna z tržních zrůdností je touha po privátním rozparcelování celé naší planety. Přitom je naprosto jasné, že jestli lidstvo chce udělat nějaké radikální kroky k zabránění nejhorších dopadů dnešního idiotského kapitalismu, tak se musíme vrátit ke společenskému vlastnění země a výrobních prostředků. Soukromé vlastnictví celou snahu o radikální nápravné akce naprosto komplikuje a téměř znemožňuje. Drobnou ilustrací je boj proti bolševníku v západních Čechách, o kterém jsem četl nedávno v lokálním deníku. Totiž dobrovolníci, kteří chtěli vystartovat s mačetami a začít celoplošně vysekávat tento parazitující plevel, narazili na velký problém. Museli si nejdříve vyřídit povolení od stovek „soukromých vlastníků“ pozemků, což celospolečenskou akci totálně zkomplikovalo. Tak je tomu ale i u nadnárodně vlastněného „soukromého majetku“. Jak donutit soukromé vlastníky výrobních prostředků, aby se vzdali své slepé touhy po ziscích? Pak samozřejmě zbývá jen taktika přímé občanské akce, sice dle současných zprivatizovaných zákonů nezákonné, ale dle logických sebezáchovných zákonů naprosto zákonné. Nazval bych to „celospolečenský boj proti kapitalistickému bolševníku“. Na to by samozřejmě místní přitroublý Santa Claus prohlásil, že se jedná o „ekologický terorismus“.

V duchu sebezáchovné filozofie jsou všechny sametové i nesametové revoluce celého východního bloku naprosto prohrané, protože jsme v předchozích socialistických systémech měli v rukách společně vlastněnou velkou část zeměkoule, a dnes by se nám taková situace náramně hodila pro celospolečenské akce za záchranu našeho životního prostředí.

Když jsem přišel do Bostonu v osmdesátých letech, tak jedna z věcí, ze které jsem měl obrovský kulturní šok, bylo soukromé vlastnění pozemků v downtownu. Vlastnictví vymezené na setiny palců, protože každý čtvereční palec tam má hodnotu milionů dolarů. Není divu, že se tomu nuceně přizpůsobila i architektura a vznikly ony obdivované zrůdné mrakodrapy využívající omezeného prostoru hnaním stavby až do nebes. Jaký to symbol babylonských věží celého kapitalismu, že?

Napadlo mě tenkrát udělat performanci o ptáku, který nemá v hlavě náš debilní koncept „privátního vlastnictví“.

Tady je její popis z mé knihy „Proveď vola světem, volem zůstane“:

„Jsem pták, který přistál na vodě, protože je to jediné místo, kde můžu přistát bez povolení, ne?“ řekl jsem policistům, kteří na mě zírali, přehnutí přes palubu obrovské policejní lodě.

Udělal jsem si totiž velká křídla a krásný černý dlouhý zobák. Nafoukl gumový člun, pokryl ho černou plachtou a vyplul jsem do bostonského přístavu. Tam jsem se postavil, připnul si křídla a začal křičet: „Jsem pták, který nemohl nikde jinde přistát, protože je každičký čtvereční palec bostonského downtownu soukromě vlastněn. A já, jako pták, nemám povolení k přistání na jejich privátním území. Jsem pták, který musel přistát na vodní hladině. Jsem pták…!!!“

Ale to už jsem zaslechl motor a vedle mě zastavila gigantická loď s nápisem Přístavní policie. Na ní se proti obloze rýsovala dvě jako obvykle svalnatá těla policajtů: „Co to tady proboha vyřváváte?“ zeptal se jeden z nich a já se cítil jako malé peříčko, které můžou kdykoliv potopit pod vodu obrovskou koženou botou zákona svobody.

Samozřejmě, že peříčko vyplave o kus dále zase na hladinu. Ale nechtěl jsem, aby takovou myšlenku vyčetli z mé tváře. Místo toho jsem po ptačím způsobu pravil: „No, já jsem pták, sir, a přistál jsem tady, protože nikde jinde na to nemám povolení.“

„Co je to za pako?“ zeptal se policista svého spoluochránce demokracie, který na mě také nevěřícně civěl. „Co myslíš, máme ho odvést na psychiatrii?“

Pak se zase přehnul přes lodní brlení: „Podívejte se, tady nemáte co dělat, takže vypadněte, než vás zavřeme.“

„Pánové,“ řekl jsem, „ale vodní povrch je přece veřejný majetek a každý se po něm může bez povolení procházet jako Ježíš Kristus. Ostatní povrchy až do nedohledna jsou privátní a tam by ho už dneska nepustili.“

Policisté na mě hleděli s šokem v očích, pak jeden vytočil telefon, cosi se ptal svých nadřízených a pak se vrátil: „Podívejte se, že voda v přístavu patří všem, v tom máte pravdu. Ale my vás musíme stejně zatknout, protože vy jakooo, jako plavidlo, které připlulo do bostonského přístavu, musíte mít dle zákonů navigační přístroje na palubě!“

„Ptáci mají navigační přístroje v hlavě,“ stačil jsem ještě namítnout, ale policisté se jali spouštět člun z jejich lodě.

V té chvíli začaly davy lidí pozorující celou moji performanci z mostu přes přístav skandovat: „Milan je pták a má právo na krákání na veřejném prostranství, Milan je pták a má právo na krákání, Milan je pták a má právo na krákání na veřejném prostranství!!!“

Policisté ustrnuli a zírali nahoru na most, kde stál dav podporující mě skandováním. Pak jeden z nich zase kamsi volal a po chvíli se zase nahnuli nade mnou a zařvali: „Jak dlouho tady plánujete ještě vyřvávat?“

To jsem už věděl, že vítězím. Že jim asi nadřízený poradil, ať mě nechají trochu vyřvávat a pak mě zvolna vykopnou.

„Jsem ptááák, co je svobodný a může si přistát na svobodné plošeee, kdykoliv se mu zlíbííí, jsme ptáci, kteří po dlouhém letu musí někde přistát, jsme ptáci co si nenechají ustřihnout křídlaaa, aby se z nich staly slepice snášející zlatá vajíčka na soukromých zahradách!!!“ řval jsem a řval. Lidé na mostu také pořád křičeli a jejich řvaní je osvobozovalo, sjednocovalo a dávalo jim novou sílu ke vzlétnutí…“

Pták na vodě

A když jsem se zase ocitl zpět v našem Česku, které vlezlo na lopatu filozofii soukromého vlastnictví všeho, od citů až po movité a nemovité věci, tak jsem podobný koncept performance zopakoval i zde.

V Českém lese jsem našel hraniční čáru mezi Českem a Německem, tvořenou malým potokem, odtáhl tam postel, položil ji přes „přechod“ a v klidu se na ní vyspal. Ve snu ke mě promluvil anarchista Pierre-Joseph Proudhon a pravil: „Vlastnictví je krádež“.

Ptáci a ostatně i ty potoční ryby přece nemají žádný koncept privátně vlastněné přírody, že?