Česká levice dostává v posledních letech brutálně na zadek. Voliči levicových stran se rozprchli a svými bývalými zastánci téměř pohrdají. Sociální demokracie se ve voličské podpoře propadla až na samé dno, komunisté prakticky přestávají existovat a Zelení jsou neviditelní, a pokud jsou viditelní, jsou nenávidění. Nikdo netouží po jejich zeleném údělu. Do toho chaoticky vznikají nové malé strany, které hledají cesty z krize, kterou nepochopily.
Lidé, kteří kdysi nacházeli na levici zastání, dnes podporují Andreje Babiše. Není divu.
Oni se neuchylují k podpoře ANO, aby tím demonstrovali lásku k miliardářům a jejich holdingům. Ztratili zastání tam, kde by jej mohli logicky očekávat. Zklamali se ve svých tradičních ochráncích. Přestali věřit slibům. Zklamali jsem je my.
Každý, kdo dnes zpochybňuje důvěryhodnost Andreje Babiše, musí přiznat, že selhání jeho protivníků bylo strašlivé. A je strašlivé dál. Nalevo i napravo.
Krize české politiky přece není dána několika korupčními skandály levicových a pravicových šíbrů. Tady přece nejde o Drábka, Ratha, Nečase či Dalíka. Tady nejde ani o ambice a manipulace takzvaných investigativních novinářů, fízlů, státních zástupců a soudců, kteří si řekli, že budou nad zákonem. Že budou podvrhovat důkazy, manipulovat, vydírat a odsuzovat bez soudu. Každá doba s sebou přináší nějakého toho parazita, který se snaží okrádat své hostitele. A nejde ani o to, že někteří z nich nepochopili, že jen hloupý parazit hostitele zabije.
Na levici jde o fatální programové, ideové a organizační selhání celé jedné politické generace.
„Tradiční“ politické strany přestaly dávat lidem vize budoucnosti, tu budoucnost, kterou jim nabídly, voliči odmítli.
Lidé už prostě přestali hrát hru na zástupná témata.
Lidé mají úplně jiné problémy, než hádky o tom, jestli se mají radovat nebo zuřit nad přehlídkou homosexuálů Prague Pride. Lidé v exekucích, lidé s nízkými příjmy a lidé, kteří se bojí o práci skutečně nejsou zvědaví na diskuze o tom, zda máme migranty vítat nebo odhánět.
Problémy lidí jsou dnes úplně jinde. A pokud to sociální demokraté pochopí, pak mají právo přežít. Sociální demokraté opravdu nemají potřebu válčit uměle vyprovokované kulturní občanské války.
„Tradiční“ politické strany přestaly plnit roli toho, kdo lidem dává naději a ukazuje směr. Nezeptaly se svých voličů, ale vnucovaly jim své představy. Nechaly se vláčet spřádáním vnitrostranických intrik a politiku vyměnily za pitomé sliby chvilkových nesmyslů. Tu přidáme učitelům. Tu přidáme státním zaměstnancům. Tu odpustíme podnikatelům. Tu změkčíme pravidla. Tím poraženým zůstal stát. A to jsme my všichni. Vedení i členy našich stran začalo příliš bolet myšlení, příliš bavit lelkování a laciná příživa. Stačí u politiky být. Kšeft se vždycky najde. Někdo to za nás „odmyslí“ a my to přežijeme. Ale on to za nás nikdo „neodmyslí“. Nikdo, kdo by to vyřešil za nás, totiž neexistuje.
Babiš přišel rozzlobený, sebejistý, pracovitý a bezohledný. Systematický, disponující neomezeným množstvím peněz a nezatížený jakýmkoliv názorovým omezením. Věděl co chce.
Ale není podstatné, že přišel právě on. Antibabiš je hloupá strategie. Mohl přijít kdokoliv jiný. Od té doby se situace ve stranách spíš zhoršuje. Ke krizi ideové se přidala krize personální a postupně i morální. Levice přestala být levicí a dokonce i pravice přestala být pravicí. Dodnes se politici levice nezeptali voličů, proč by je měli volit. Většina voličů levicových stran volí ANO, které převzalo to atraktivní ze sociálně demokratického programu, co jde, z něj realizuje a nikdo z jeho konkurentů ho nenutí, aby skládalo účty. Proč také skládat účty impotentům?
To je možná neradostný popis současného stavu. Ale je to popis férový a otevřený.
Co budou dělat pravicové strany, je mi celkem jedno. Zdá se, že si poradí a nějak se poperou se svým osudem. Snaží se domluvit s ostatními „demokratickými“ stranami. Koaličně se sloučí v jednu ODSTOP09KDUČSLSTAN. Vždyť je to jedno.
Já mám strach hlavně o sociální demokracii a politický směr, který reprezentuje. Změny, které povedou k úspěchu, musí být radikální a jednoznačné. Nesmí připouštět dvojí výklad a nesmí opět sklouznout do chytračení.
Dnes paradoxně neřeším problém, jak přilákat voliče, i když bych možná měl, protože potřebuji zvítězit i v druhém kole senátních voleb na Žďársku. Dnes ale řeším problém, proč vůbec existujeme.
Úkolem sociální demokracie je podpora a ochrana těch, kteří jsou ve fatálních společenských soubojích na straně slabších. Slabých zaměstnanců proti silným zaměstnavatelům, živnostníků proti korporacím, ale českých korporací proti těm globálním, které neplatí daně nikde. Úkolem sociální demokracie je podpora pacientů proti nemocničním nebo farmaceutickým lobby, drobných klientů proti všemocným firmám.
Těch soubojů zažíváme denně spousty. A já mám pocit, že řada sociálních demokratů v nich ztratila ten základní hodnotový kompas. Najednou se cítí lépe vedle bankéře, než vedle okrádaného střadatele. Najednou má spoustu pochopení pro nadnárodní koncern a málo pochopení pro drobného řemeslníka bez možnosti obrany. Najednou nemá čas na nemocného důchodce, protože spěchá za investičním stratégem. A najednou neví, že Masaryk nechal jako jeden z prvních zákonů nové republiky schválit zákon proti lichvě, který limitoval úrok z půjčených peněz na 15 % ročně. Dnes nemáme určeno, co už je lichva a tak se setkáme i s desetitisícovými procenty RPSN.
Dnes jsou lichváři váženými investory a úctyhodnými partnery demokratických politiků. Pro správného sociálního demokrata by přitom měli být nepřijatelnou špínou.
Těch velkých a silných se vždycky někdo zastane. Ti mě nepotřebují. Já musím být s partou lidí, kteří pomáhají vstát slabým. Partou, která vyhledává nespravedlnost a útlak a nahrazuje ho pomocí a obětavostí. Nemusím řešit preference a průzkumy veřejného mínění. Věřím tomu, že stačí, abychom byli autenticky solidární, přesvědčiví a uvěřitelní.
Stačí, aby pro nás byly problémy našich sousedů důležitější, než filozofické aspekty vztahu Česka a Tchaj-wanu. Stačí, abychom preferovali spoluobčany před problémy zbytku světa. Musíme znát cenu solidarity i cenu občanství.
To, co je dnes, není ta Evropská unie, do které jsme s očekáváním a nadějí vstupovali na 1. máje 2004. Tehdy jsme se dohadovali, dokud jsme se nedohodli. Tehdy to měla být Evropa lidí. Dnes je to bohužel Evropa korporací, byrokratů a hlasovacích bloků. Přesto by nám asi bylo daleko hůř, kdybychom nebyli uvnitř.
K tomu, aby Evropa byla skutečně naše, stačí, abychom našli sílu „sloužit“ lidem, ne korporacím. Aby Evropská unie našla sílu a odvahu hájit naše pracovní místa, naši kulturní rovnováhu a náš rozvoj. Abychom byli skutečnými sociálními demokraty a ne loutkami.
Opravdu neumím svým voličům vysvětlit, že stát, který si chce dovolit utratit čtyři desítky miliard za americký vojenský šrot pro války kdesi na druhé půlce zeměkoule v americké režii, nemá na to, aby přidal důchodcům 500 Kč měsíčně.
Armáda, kterou máme, neubrání naše hranice ani den. A NATO, jehož jsme členem kvůli kolektivní obraně, stojí jaksi bokem a věnuje se úplně jiným operacím.
Opravdu neumím svým voličům vysvětlit, že zaměstnanec by měl být otrok, pracující ve dvou zaměstnáních 12 a více hodin, aby si vydělal na živobytí.
Já říkám ne! Musí mít řádnou smlouvu a slušný plat za 8 hodin práce. Pokud ho někdo nutí k práci na černo, vyhrožuje mu, neproplácí mu přesčasy, nutí ho pracovat bez zajištění bezpečí, je to zločin. A ne flexibilita.
Opravdu neumím svým voličům vysvětlit, že důchod za život naplněný poctivou prací nestačí ani na jídlo, oblečení, nájem a léky. Že smrt může být vysvobozením z osamělého a nuzného stáří.
Opravdu neumím svým voličům vysvětlit, že obědy ve školní jídelně si mohou dovolit pouze děti bohatších rodičů.
Prý nikdy v posledních letech jsme nebyli schopni vykázat tak velký nárůst bohatství. Deset procent za rok. Podle Allianz Global Wealth Report jsme letos 26. nejbohatší země na světě. Češi jsou nejbohatší z celé východní Evropy. Průměrné čisté bohatství na obyvatele se od roku 2006 do loňska zdvojnásobilo na zhruba 17 497 eur – 473 tisíc korun. Ale… propast mezi bohatými a chudými se opět zvětšila. Nevidět to, či to ignorovat, je nepoctivé. Něco s tím dělat je levicová politika. Něco s tím udělat je úspěšná levicová politika.
Pokud neumíme lidem říkat pravdu, tak se to koukejme rychle naučit. Dokud není pozdě.
Co vy na to?
Autor je místopředseda ČSSD a kandidát na senátora.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
