Přiznám se, že toto všechno mi došlo až v malé, pro většinu lidí z republiky neznámé a zapomenuté obci. Zde jsem při rozhovoru s místními, ale i při tiché vzpomínce byl skutečně dojat. Nedivím se, že slzy dojetí mají nejen staří lidé, ale i na pohled „tvrďáci“ v luxusních vozidlech, kteří sem přijížděli z Prahy i středních Čech. A nebylo to jen proto, že místem nebo okolím projíždějí na své chaty a chalupy.
Mistrův druhý domov
„Ty jeho skladby, to byla nádhera….škoda jej, škoda,“ utírá si již pokolikáté oči téměř devadesátiletý Václav Ježek. Sesedl z kola, ukazujíc čerstvě natrhané václavky, které našel, když sekal trávu králíkům. Samo o sobě postava jak z pohádky. A to jsem si říkal – mám už za šera oslovit tohoto ctihodného kmeta? „No a uvidíme, kam rozhodnou, aby byl pohřben. My bychom chtěli sem a on si to také přál. Strávil tu kus svého mládí, ale i pozdější dobu. Já jsem jeho soused, tak o něčem takovém vím,“ pokračuje dále pan Ježek a kolem jezdí děti i teenageři a každý pozdraví.
„Je tady na hřbitově pohřbena jeho rodina, na hrobě je deska, na které je napsáno rodina Klečánkova, Gottova, Lelkova a má tam i urnu jeho šofér Olda. A to je mi divné, byla tady i taky Oldova dcera, asi tak padesátiletá, on byl Pražák, a urnu má tady,“ otevírá mistrovu „třináctou komnatu“ pan Ježek. A není to jediná záhada. „Olda, jeho šofér, vždycky říkal – Karel jede do Německa, tak se tu někdy staví. Karlova sestřenice Hana s tím Oldou tady byla hodně let. Když třeba v pátek večer přijeli s Karlem, tak přivezli dvanáctky, víno. A pil se koňak,“ popisoval akce při příjezdu Karla Gotta třeba z Německa místní starousedlík. „Ten Olda pak zemřel na rakovinu, byl o pár let mladší než Karel.“
Fotogalerie: - S Karlem na Žofíně naposledy
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Fotogalerie: - Gott a slzy
Donátor, ale hlavně velký, avšak skromný člověk
„V roce 1970 jej jeho rodiče vozili fiátkem, šestistovkou. Matka řídila, otec byl na vedlejším sedadle. Pak už měl své auto, no a jezdil i s kamarády sem. Přijel v pátek na večer, v sobotu ráno si natáhl gumovky a chodil tamhle do lesa na houby,“ vzpomínal na mladého Karla soused Ježek. A šel čas… „Mluvil jsem s ním, než začal marodit, to je tak čtyři roky zpátky. Přes den o víkendu ani nějak moc nevycházel, jak byl utahaný a odpočíval.“ Karel nám sem do hospody věnoval obraz. Na koupaliště dal dvě stě padesát tisíc na různé dětské hračky,“ vypočítával pan Ježek, utírajíc si hřbetem ruky zaslzené oči. Ze starousedlíka se ze dne na den stala mediální hvězda, byl podle jeho slov i v hlavním zpravodajství na TV Prima.
„Také prezident říkal, že se takový člověk už nenarodí. Měl 42 zlatých slavíků! Proslavenej byl v Německu, zpíval anglicky i německy, a to není jen tak!“, hodnotil Mistra místní a hned dodal: „Plzeň by chtěla také, aby tam byl pohřben, on se tam narodil ve čtvrti Petrohrad, ale při náletech pak byl jejich dům rozbombardován. Žila tam nějaká stoletá žena, a když byl Karlovi rok, tak jej vozila v kočárku až na Homolku,“ připomněl pan Ježek „výlety“ malého Gotta na jednu z dominant dnešní Plzně ve čtvrti Slovany.
Radnice v Újezdu u Svatého Kříže. (FOTO: Václav Fiala)
Kluk s rádiem a kytarou
„Žena, která je odtud, říkávala, jaký byl příjemný, nosil s sebou jako mladíček tranzistor, který pořád vyhrával,“ vzpomněl si místní pěstitel jablek, který celoročně prodává své výpěstky a mošt na konci obce, konstatuje „náplava“ pan Novák, který se sem před desítkami let přiženil. „Přes léto tady měl Karel své holky, když byly malé, to měli ještě čtyři, pět let a jeho sestřenice je občas hlídala,“ vzpomněl na blízkou příbuznou Mistra, která tady stále bydlí v opraveném přízemním domku, kde žili Karlovi prarodiče a kam on jezdíval na víkendy i prázdniny, a pak i ze svých koncertů, zdejší ovocnář. „Karel sem jezdil rád i na Velikonoce, kdy u nás pořád ještě slaví. A taky na Masopust! Moje žena si doteď pamatuje, když jí bylo sedm, osm let, a on byl osmnácti dvacetiletý mladík, že vysedával po vsi a hrával na kytaru.“ A chodil s nezbytným „tranzistorákem“ sem a tam, poslouchajíc jednu skladbu za druhou.
„Je zajímavé, že ta lípa usychá, když vedle je dobrá. A ta je zas zpěváka Hůlky,“ připomíná ovocnář, prodávající jablíčka jako malovaná. „Ta lípa je teď špatná, zasadila se, když Karel začal být nemocen a teď úplně zežloutla, až z toho jde mráz po zádech,“ konstatoval na závěr.
Žádný pan Karel Gott. Jen Karel. Nebo Mistr. Tak mu tu říkají snad všichni.
Domek Mistrových prarodičů, kam rád jezdil. (FOTO: Václav Fiala)
Pietní místo u usychající lípy v Újezdu u sv. Kříže. (FOTO: Václav Fiala)
Psali jsme:
Plzeň. A vzpomínka na Waldemara Matušku
Samozřejmě velkým aspirantem na pietní místo Karla Gotta je Plzeň. Tady chodíval do školy, tady se ve Škodových závodech učil. Jana Mušáková z jižního Plzeňska na plzeňském náměstí, kousek od katedrály svatého Bartoloměje, říká: „Moje maminka jej milovala. A to se ještě se známou dohadovali, protože ona zas měla ráda Matušku. O Gottovi říkala, že byl takový vznešený, choval se velice galantně, nikdo jej vlastně neviděl, že by se rozčílil. A ty jeho písničky se i mně velice líbily, vždyť jsem na nich vyrůstala. Teď jdu záměrně kolem radnice,“ svěřuje se. Podívá se k secesní budově radnice, kde je místo, kam lidé nosí květiny a zapalují svíčky. „Galantnost, to se prostě vidí. Já sama zažívám, když tady nedaleko dělám, a chodí kolem mne inženýři, kolem vrátnice, tak bábu jako jsem já třikrát za den klidně pozdraví. A jde holka a ani nezabučí. Karel, to byla galantnost sama.“
Smuteční vlajka na plzeňské radnici. (FOTO: Václav Fiala)
Pieta před budovou plzeňské radnice. (FOTO: Václav Fiala)
Důchodce Karel Novotný se zastavil u průchodu k bývalému divadlu a následně kinu Čas, z něhož po revoluci nezbylo nic a prostor se využívá jako soukromá škola tance. „Je to smutné. Zapomnělo se na tohle divadlo, kde hrál Horníček a kde řádili Karel s Waldou, to byly tahy, to byla doba…,“ zasnil se. Waldemar byl v jednom pravým opakem Karla – bouřlivák, plný života. A Karel, galantní a noblesní, pečlivě si chránící své soukromí. To bylo vlastně až do jeho posledních dní života. „Měli sem dát také nějaké svíčky. Ale paměť lidská je nahodilá a neřeší se. Je škoda, že Horníčkovi zbourali divadlo a tady o tom se moc neví. A tak to dopadne i s Karlem…vzepětí a pak zas nic. Ale v našich srdcích zůstane,“ konstatoval muž. A tak jsem v nedalekém krámku koupil svíčku, nedal ji k hromadné změti vzkazů a svíčiček před radnici, která se na večer vždy odklidí, a položil ji na zem na roh průchodu, který se proslavil hlavně v druhé polovině šedesátých let.
Svíčka u průchodu do bývalého divadla Čas. (FOTO: Václav Fiala)
…člověče, zastav se na chvíli….
Město prý navrhne, aby před lety rekonstruovaný Lochotínský pavilonek, kde také Karel Gott v úzkém kruhu koncertoval, nesl jeho jméno.
Jedna kondolenční kniha v mázhauzu plzeňské radnice nestačila. Na 600 stran bylo popsáno hned v první den piety, a tak se zřídila ještě druhá. Ta se uzavřela v pátek v pravé poledne, ale lidé přicházeli až do odpoledních hodin, marně ji hledajíc. Tak alespoň tiše zavzpomínali u budovy, kde hořely stovky svící.
Podepisování kondolenční knihy. (FOTO: Václav Fiala)
V Újezdu u Svatého Kříže se vzpomínalo také v sobotu. Odpoledne zazněly známé Karlovy písně a kolem lip, nedaleko kostela, nebylo k hnutí. Pro mnohé to bylo bezprostřednější, než být „in“ a jet si „udělat selfíčko“ do Prahy. Tady by mu ve vzpomínkách svých milovaných bylo jistě dobře. Možná právě tady by zahraniční fanoušci pochopili, proč český (ale i slovenský, německý, ruský a mnohé další) národ měl tak rád Karla Gotta. Že se Angličané podivovali, že to bylo národní vzepětí, smutek, emoce - stejně jako v případě tragického skonu lady Diany.
Obraz od Karla Gotta visí v obecní hospodě v Újezdu. (FOTO: Václava Fiala)
Malý hřbitov v Újezdu, kde si prý sám Gott přál být pohřben. (FOTO: Václav Fiala)
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
