„Ráno 3. dubna 2019 pátrací záchranná loď Alan Kurdi zachránila 63 lidí z přeplněného gumového člunu uprostřed Středozemního moře, 20 námořních mil od libyjského pobřežního města Zuwara. Byla jsem zdravotníkem na palubě,“ uvádí příběh afrických migrantů Valeria Alice Colombová. Jak říká, Alan Kurdi je stará německá loď jedné z nevládních organizací provádějících pátrací a záchranné operace ve Středomoří. Dodává, že záchranné operace v této oblasti jsou oficiálně přiděleny libyjské pobřežní stráži, která odpovídá vládě Tripolisu a funguje díky výcviku a podpoře poskytované evropskými vládami.
Dobrovolná lékařka tvrdí: „Jejich posláním je zachytit migranty opouštějící libyjské pobřeží a přivézt je zpět do libyjských zadržovacích středisek, přestože OSN vyhlásila Libyi za bezpečnou zemi návratu. Ve stejný den, kdy došlo k záchraně, libyjská národní armáda (LNA) vedená Khalifou Haftarem zaútočila na Tripolis, aby se pokusila svrhnout mezinárodně uznávanou vládu Libye. Takový konflikt je pouze poslední kapitolou nedávné libyjské destabilizace a občanské války. Úřady v Tripolisu mají také na starosti veškeré záchranné operace v libyjských vodách, přesně tam, kde byl nalezen přeplněný gumový člun. Stejně jako dříve, a ten den obzvlášť, nikdo v Tripolisu nereagoval na naše výstrahy a komunikaci ohledně záchrany migrantů.“
Dodává, že když bylo na palubě všech 63 lidí, Malta a Itálie odmítly poskytnout přístav, kde by bylo možné je vylodit. „Naše přístavy jsou pro migranty uzavřeny,“ hrdě prohlásil italský ministr vnitra, popisuje dobrovolnice slova italského politika a dodává, že v Bruselu zahájily evropské vlády jednání o zorganizování přerozdělení těchto žadatelů o azyl. „Což je proces, který nás držel v mezinárodních vodách po dobu deseti dnů. Dost času na vzájemné poznání,“ poznamenává.
Fotogalerie: - Muzeum imigrace
Zatímco celá Evropa mluvila o trosečnících, které jsme měli na palubě, byli jsme jediní, kteří vyslechli jejich příběh, tvrdí Colombová. „A tak jsme poznali hroznou a společnou minulost těchto lidí, kteří se zachránili na tomto chatrném gumovém člunu. Pro většinu z nich začaly strasti v Agadezu v Nigeru. To jí prý odhalil migrant jménem Jean. Dotyčný je z údajně z Kamerunu a je to prý ostrý, ale kultivovaný muž. „Rád ohromuje posádku liturgiemi v latině, frázemi z němčiny a sdílí názory na evropskou politiku. Vypráví nám o své dlouhé cestě ze své vlasti přes Libyi. Zatímco unikl z násilného občanského konfliktu ovlivňujícího jeho domovinu, ocitl se v rukou Boga. Boga, neboli ‚poháněč‘, je muž, který má na starosti ‚přechod‘, jak to nazývá Jean; pašování černochů z Agadezu do Sabhy ve Fezzanu v jihozápadní oblasti Libye. Bogové jsou obchodníky s lidmi,“ odhaluje zkušenosti migrantů.
Na cestě do Sabhy Jean prý všude viděl „tranzitní domy“, kde obchodníci s lidmi prodávají černochy jako otroky Arabům. „Sabha je nejnebezpečnější město v Libyi,“ svěřil se Jean, údajně je to hlavní trh černých otroků. Jean prý taková zvěrstva nikdy předtím neviděl a i on prošel „tranzitním domem“ a byl prodán Libyjcům.
Colombová odhaluje hrozné podmínky, které na cestě musí migranti vytrpět: „Na palubě Alana Kurdiho nám řekl, jak byl on a ostatní systematicky zneužíváni a mučeni, aby jejich rodiny zaplatily výkupné. Šlehali je na chodidla, dokud nekrvácela, a pak byli nuceni vstát a skákat. Jean živě popisoval scény z hrozného místa. Jak byli mučeni elektřinou a ohněm nebo drceni pod tíhou těžkých předmětů. Byli nuceni se navzájem bít, a když nebili dost silně, byli trestáni. Někteří lidé, se kterými se Jean setkal v tranzitním domě, zemřeli před jeho očima po dnech mučení. Jejich těla pak mučitelé zanechali v poušti.
Fotogalerie: - Babiš v Itálii řešil migraci
Po příšerné a nekonečné době strávené v Sabhě Jeana odvezli na sever, jen aby se dostal do jiného ‚tranzitního domu‘ v Bani Waled. Vysvětlil, že Bani Waled je jako koncentrační tábor. Každou noc viděl lidi připoutané k sobě, jak odcházeli a přicházeli vyčerpaní po celých dnech nucené práce. Mučení bylo stejné jako v Sabha. Přežití je jediný instinkt, který po čase stráveném v Bani Waled lidem zůstane. Někteří přežívají tak, že kradou jídlo hlídacích psů nebo pijí vlastní moč. Stráže každý den vezmou některé vězně, aby je mučili celé hodiny, a zatímco telefonují jejich rodinám, způsobují jim řezné rány na nohou, lámou jim ruce, pálí jim genitálie hořícími plasty, dokud nezískají výkupné.“
Jean prý znovu viděl lidi umírat před jeho očima, když je ubili k smrti, aniž by mohli jen zvednout ruce, aby se bránili. A těla byla prý opět pohozena v poušti. Colombová tvrdí, že Jeanův příběh zná každý zachráněný na Alanu Kurdim. „Všichni zachránění na Alan Kurdi zažili svévolné uvěznění, o kterém Jean mluví. Každou ženu, muže a dítě na lodi unesli do přeplněné místnosti, byli biti a vyhladověni. Mnoho lidí zemřelo ještě před dosažením pobřeží. Oni jsou to ti, kteří tomu unikli. A každý, kdo se snaží uniknout, riskuje, že bude převezen zpět do tranzitní budovy. Libye je obrovským vězením pro migranty,“ říká Colombová.
Říká, že hranice střeží vojáci, kteří zároveň slouží jako milice, které hledají vězně k vydírání. „Černoši v Libyi se nemohou volně pohybovat, aniž by riskovali únos; obchodníci s lidmi je přesouvají z jednoho místa na druhé, skryté v nákladních automobilech nebo oblečené jako ženy, protože policisté na kontrolních stanovištích nesmějí nikáby žen odhalovat. Nemají žádné doklady, protože je zabavili bogové během přechodu přes poušt. Nemají žádné peníze, protože jsou systematicky okrádáni o to málo, jež si vydělají,“ tvrdí dobrovolnice a pokládá otázku, proč tedy tolik migrantů končí v Libyi.
Fotogalerie: - Usnesení o migrantech
Dodává, že během deseti dnů čekání na palubě lodi slyšela příběh žen, které přišly do Libye z důvodu podvodné nabídky zaměstnání, většinou jako hospodyně. „Elisabeth je nejstarší ze sedmi sester. Její otec zemřel, když byla malá. Nemohla dokončit střední školu a musela začít pracovat, aby pomohla své matce. V pětadvaceti se jí podařilo zapsat se na profesionální kurz módního designu v Lagosu. Po absolvování stále nenašla v Nigérii vhodné zaměstnání. Její přátelé jí řekli, že v severoafrických zemích může snadno získat zaměstnání jako módní návrhářka a zároveň podporovat svou rodinu posíláním peněz domů,“ uvádí další srdceryvný příběh.
Jednoho dne prý Elisabeth jela v přeplněném autě do Libye. Velmi dobře prý si vzpomíná na cestu, při které jen několikrát zastavili na odpočinek a pití. „Při cestě přes libyjskou hranici se jedna z těchto zastávek proměnila v past,“ říká dobrovolnice. Elisabeth byla údajně převezena do „propojovacího domu“, kde se ženy používají jako sexuální otrokyně a ve kterém již bylo mnoho dalších žen. „Brzy se dozvěděla, že pokud odmítne sloužit, bude mučena. Kdyby se pokusila utéct, byla by mučena. Někdy byla mučena jen tak, bez důvodu,“ vypráví příběh černošské migrantky Colombová. Elisabeth prý strávila v tomto domě dva roky, dokud nebyla prodána místnímu Libyjci, aby pracovala jako hospodyně. Byla prý odvezena do Tripolisu, kde jsou černí lidé zaměstnáni v domácnosti nebo ve stavebnictví a vydělávají si malou almužnu, sotva na vlastní jídlo. „A přesto je může místní policie v libovolném okamžiku sebrat a odvézt do záchytného střediska. To se stalo Elisabeth, když nakupovala jídlo pro svého majitele,“ dodává Colombová a říká: „Pro černé migranty z Libye neexistuje východisko. Pokud je vaše kůže černá, jste otrok nebo vězeň.“
Podle ní v mnoha současných debatách o humanitární krizi ve Středomoří zůstávají nepochopeny důvody, proč se lidé stěhují ze zemí subsaharské Afriky do Libye. „Většinou se předpokládá, že lidé na gumových nebo dřevěných lodích beznadějně plujících do Evropy přišli do Libye, aby překročili moře a dosáhli Evropy. Ale to není pravda,“ míní dobrovolnice z lodi neziskovky a přidává zkušenosti dalších migrantů se jmény Benjamin, Elliot a Marc.
„Jean, Elizabeth, Benjamin, Elliot, Marc, všichni šli za iluzí lepšího života v severních zemích svého kontinentu, a ne přes moře. V Evropě to nikdo neví, protože se jich nikdo neptá. Vyhlídka na dosažení Evropy je jistě pro mnohé atraktivní. Nemělo by se to však považovat za hlavní motivaci pro všechny. Většina lidí se vydává přes moře, protože nemají jinou cestu ven z Libye, kde jsou systematicky mučeni a vězněni jako otroci. Mnoho z nich nikdy předtím nevidělo moře. Ale stále raději riskují utopení, protože to je jediná dostupná možnost, jak se osvobodit od Libye,“ zakončuje Valeria Alice Colombová příběhy z lodi Alan Kurdi.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
