„Můj strýček s tetou byli takoví celkem slušní připitomělí intelektuálové, kteří chtěli pomoci republice, a byli oba v partaji,“ vzpomněla si na úvod na své dětství, z části prožité bezprostředně po válce ve vesnici Michalovy Hory u Plané u Mariánských Lázní.
Ke svému věznění v roce 1968 uvedla: „Když se člověk dostane do vězení, tak má pocit, že nepřežije dvě hodiny. Přežije je a říká si – do zítřka už to nepřežiji, to mne snad pustí. A zase to nějak vydrží. Když se ptali Pepíčka Zvěřiny, jak mohl vydržet těch 17 let, tak říkal – prvních pět let to jde, to si člověk zvykne. Potom už musí hledat nějaké hlubší zdroje. Je pravda, že když člověk přežije ten první týden, prvních čtrnáct dní, tak si nějak zvykne. Ale hlavně paměť je milosrdná a vy si pamatujete spíše, co se stalo legračního nebo zajímavého; a vzhledem k tomu, že se ve vyšetřovací vazbě nic zajímavého a legračního neděje, tak to jsou měsíce, které beze stopy vypadnou z paměti,“ prohlásila Šustrová. Na dotaz, jak to snášela, když byla maminkou, řekla: „Malé dítě jsem měla, ale velmi záhy mne poučila jedna kriminálnice: ‚Ty seš v base, co je venku, to tě nezajímá.‘ Říkala jsem: ‚Tobě se nestýská?‘ ‚Stýská, ale co je ti do toho. A co je těm bachařům do toho.‘“
A Dubček se nenechal zabít…
„V tom roce 1968 mně připadalo, že celé to vedení je takové zbabělé. A když jsme poslouchali Dubčekův projev, tak jsem říkala – já to vypnu, takového hnusáka nebudu poslouchat. On se s nimi dohodl,“ komentovala vstup sovětské a dalších „bratrských“ armád Šustrová. Přítomné pak překvapila svým prohlášením: „Měl se dát zabít. Jednou je vůdce země, ví, že lidi za nim stáli, komunisté i nekomunisté, a on prostě do Moskvy odjede a podepíše tam bůhví co. V kriminálu jsme zjistila, že tato země je nejen zbabělá, ale k tomu i strašně pokrytecká.“
Hitler nikdy nepoužil chemické zbraně způsobem, jako Bašár Asad. To řekl mluvčí Bílého domu Sean Spicer, vzápětí se omluvil. Co vy na to?Anketa
„Začátkem sedmdesátých let mí milovaní spolužáci přecházeli na druhou stranu ulice, aby mne nemuseli potkat. Ne proto, že by měli něco proti mně, doma mi drželi palce, ale aby je nikdo neviděl,“ komentovala dále normalizaci Šustrová, která v té době pracovala na poště a pak jako uklízečka.
Na prověrkách se nestřílelo
Těsně po sametové revoluci zasedla v prověrkových komisích. „Postěžovala jsem si jednou svému kamarádovi, jaké mám z toho smíšené pocity. Ale on říkal: „Posíláš ty lidi na popraviště nebo do kriminálu? Vyhazuješ je z práce, která se už nebude dělat. Nebo budou zase teď hlídat jiné lidi a otravovat jim život.“
„Ti lidé tak strašně lpěli na té své práci, která se už nebude dělat; a před 20 lety jsem viděla, jak lidi vyhazovali z práce – a ti to nesli fakt většinou důstojně,“ vzpomínala. Přítomným se na besedě svěřila, že měla na prověrce člověka, který prováděl prohlídky u Bendů, který se hájil tím, že musel, vyprávěl, že Bendovi dali přezdívku doktor. Absurdní doba.
„A přitom byli všichni právníci z VŠ SNB, takže mohli klidně nastoupit na nějaké místo, jaké dělal Pavel Rychetský, dělat nějaké podnikové právníky,“ vzpomínala. Jan Ruml ji tehdy vzal na ministerstvo vnitra, psal se duben 1990. „To bylo docela dobré, toto angažmá. On tam přišel jako ministr Ján Langoš a to považuji za velké štěstí a velký dar, že jsem se mohla s ním denně vídat a spolupracovat s ním.“ Podle Šustrové člověk nemá hledět na to, jak se na něj dívají ostatní, ale jak se on sám dívá na sebe.
K jednomu z dotazů na zákaz komunistické strany odpověděla: „Zákazem KSČ by se zamezilo tomu nekonečnému handrkování s jejím majetkem. Kdyby ta strana zanikla, tak by zanikla i švýcarská konta, respektive mohl je převzít stát. Ať si to tady založí znovu. Vždyť se zakládaly nové strany bez toho, že by měly nějaký majetek z minulosti. To byla myslím chyba, že se to nestalo. Politická provinění se nedají trestat kriminálně. Že estábák, který dal někomu po hubě, má jít do kriminálu, o tom nepochybuju. Ale jestli je to nějaká velezrada, když podepíší zvací dopis, to nevím… Já, když režim padal, jsem nemyslela na pomstu, já myslela, jak dál…“
Bída (dnešní) politiky
V další části setkání se vyjádřila částečně i ke svému postoji k současné politice: „Mně se vůbec nechce psát, kdo co s kým, mne to nezajímá. Když poslouchám v rádiu nebo čtu své kolegy, jak toto komentují, říkám si – to jsem šťastná, že v těch novinách už nejsem. Jasně, že stránky a prostor se musejí něčím naplnit. Půlhodinový pořad, jestli pan prezident má dát nebo nemá dát milost Kajínkovi – tam sedí Tomáš Němeček, který dělá nyní právníka, a říká – to jsou blbosti, to je pseudoproblém. On mu stejně žádnou milost nedá a jsou to stejně takové kecy, aby na sebe upoutal pozornost. Což si myslím také. Takovými věcmi se zabývat? Na to nemám sílu ani chuť. Každý si přece může udělat představu sám. Na většinu věcí nejsou třeba další informace, to tak volá do nebe… Mně dříve připadalo, že to má smysl. Občas někdy něco napíši, něco obecnějšího, ale tyto politické tahanice…,“ mávla rukou Šustrová.
Být jak sklo…
„Víc mne zajímá, co se děje jinde, v bývalém Sovětském svazu a na Kavkaze. Mám tam kamarády a trochu se v tom vyznám. Ale když slyším, co o tom říkají ti nešťastníci v rádiu a televizi... Oni mne tam občas zvou. A to je boj – jednak k nim cítím loajalitu – jsou to novináři jako já. Jednou jsem odpoledne přišla do televize, tam seděl Daniel Takáč. Toho mám docela ráda. Ještě než se zaply kamery, se jej ptám: ‚Vypadáte nějak unaveně.‘ A on říkal: ‚Je to vidět?‘ Já na to: ‚To si nikdo nevšimne, ale já to vidím, když jsem dva metry od vás. A jak dlouho jste tady?‘ To bylo přibližně ve čtyři odpoledne. A on na to: ‚Já jsem tady od osmi.‘ ‚A kolikáté děláte téma?‘ ‚Šestnácté.‘ Co mohou ti lidé vědět? To už není v jejich silách. Mají, co jim připraví. Takže oni položí naprosto pitomou otázku a já z toho musím nějak vybruslit, protože je nechci přivést do situace, kdy budou úplně zmatení. Tak to musím tak nějak obejít. Pravda je, že ten Takáč a ještě asi dva jsou takoví lepší, a mám pocit, že je dokonce trošku zajímá, co říkám,“ pokračovala za smíchu přítomných Šustrová. „Ale jiní – to je sklo, těm je to úplně jedno. To mám pocit, že i kdybych hrnula sprostá slova, tak on řekne za minutu další otázku. Je to hrozně demotivující. Jak to má zaujmout posluchače nebo diváky, když to nezajímá ani toho člověka ve studiu?“
Psali jsme:
Minsk a Moskva
„V Bělorusku je situace zajímavá, protože Alexandr Lukašenko je v blbé situaci,“ rozhovořila se dále Petruška Šustrová. „Na jedné straně se mu bouří občané, což už jsem ani já nedoufala, že začnou, ale bouří se. A na druhé straně na něj tlačí Moskva, aby zkrotil občany. Ale když bude krotit občany, tak se nedohodne s EU. Rusové mu zvyšují ceny dodávek energií, takže on to musí nějak uhrát. Moc to tedy neumí. Kreml, nebo ruské noviny a weby píší, že to je jak na Ukrajině. A samozřejmě v Bělorusku každý ví, co se tam děje, a bojí se toho a radši by šel s tou Evropou, ale Evropa zas chce ta lidská práva. Lukašenko je dost chytrý, anebo má dost chytrého poradce na to, aby mu řekl, že všechny režimy v dějinách, ty kruté, když se snažily se polepšit, tak je to smetlo, protože lidem to nestačilo. Když to jde trošku, tak to půjde úplně. Ucouvneš a jedeš a už ti nikdo nepomůže. A když ucouvneš, tak tam vlítnou Rusové. Situace pro lidi, kteří se rozhodli bránit, že nejsou příživníci, je složitá.“ Když totiž tam podle informací Šustrové více než půlroku nepracujete, nechodíte do zaměstnání, tak zaměstnavatel za vás neodvádí daně. „A tím okrádáte stát o daně, takže musíte zaplatit daně, o které jste stát okradli tím, že jste nepracovali. Jenže tam není tak snadné sehnat zaměstnání; a z čeho to mají lidé zaplatit, se také neříká. Tak se naštvali, vyšli do ulic. Napřed to vypadalo na nějakou nejasnou plichtu, ale pak se Lukašenko rozhodl je nechat zmlátit a zavřít jako obvykle, protože to ti jeho kágébáci umí a je to nejjednodušší.“
„Jsem ředitel správní rady Občanského Běloruska. Udělali jsme sbírku, sehnali jsme asi padesát tisíc korun a poslali jsme je, aby měli lidé na to platit ty pokuty,“ řekla povzbudivě a pokračovala: „Ne, ty příživnické, ale za to, že šli demonstrovat, že jsou příživníci. Relativně se to tam zlepšilo. Dříve odpůrci režimu mizeli, pak je našli někde mrtvé, nebo je už nikdy nenašli, nebo dostávali léta vězení, teď dostávají za demonstraci třeba deset dní. Ten režim demonstrování znemožnil, takže musela přijít jiná generace a jiná vrstva lidí, vůbec ne ta ‚stará‘ opozice lidí, kteří třeba ani nevědí, jaké jsou za to strašné pokuty. A také ty soudy trochu se brzdí s pokutami i tresty. Já si myslím – a teď to bude znít strašně cynicky – že to má nějaké vyhlídky a že se ti lidé do těch ulic vrátí, protože poměry jsou tam opravdu strašné. A budou ještě horší, protože Moskva si nemůže dovolit poskytovat Bělorusku energie za ty peníze, za které je poskytuje. Čili všechno bude ještě dražší, oni budou mít ještě méně peněz a budou ještě nespokojenější.“
…tak to chodí na Kavkaze…
„Byla jsem několikrát v Bělorusku, Gruzii a Ázerbájdžánu na volbách. Nikdo mi nebude nic o volbách v postsovětském prostoru vykládat. Tam přijdete, stoly se prohýbají jídlem, nalévá se tam vodka, což zákon zakazuje...“ Smích přítomných zastavil na chvilku vyprávění bývalé novinářky. „Když se dáte do řeči, tak vám půlka z těch lidí řekne, že musí donést do práce potvrzení, koho volili. Volby jsou samozřejmě tajné. Mluvit o regulérních volbách v Bělorusku je nesmysl. V Gruzii, tam už si to opravdu vybojovali, tam byla ta růžová revoluce; a pak toho Saakašviliho vyhnali; a na Ukrajině snad prý jsou volby také regulérní.
„Saakašvili znal poměry ve své zemi,“ uvedla k bývalé hlavě Gruzie a ještě donedávna gubernátorovi Oděsy Petruška Šustrová. „Zrušil silniční policii. Usoudil, že je to tak prožrané korupcí, že to nejde. Jsou to začarované kruhy. Oni měli tak nízký plat, že nemohli uživit ani sebe, natož rodinu. Počítalo se s tím, že budou stavět auta a dávat řidičům pokuty. Jako když dáte číšníkovi 7000 korun, protože on si vydělá na ‚dýškách‘. To Saakašvili pochopil, že s tím se nic nedá dělat. Takže je zrušili, udělali novou silniční policii, kde jich byla třetina, ale brali normální platy. S tím, že když někoho chytnou, že dává svévolně pokutu, tak poletí, až nestačí počítat schody. To on umí, vyrovnat se s korupcí.“
Ropa voní Unii
Na dotaz k situaci v Ázerbájdžánu odpověděla: „Prezident a jeho rodina tam vlastní asi dvě třetiny všeho. Včetně televizí, prostě všeho. To je prostě neuvěřitelná dynastie. Jeho otec, který býval prvním tajemníkem Komunistické strany Ázerbájdžánu, tak s ním, jak říká jedna moje disidentská přítelkyně, se kdysi ještě dalo mluvit. Je pravda, že demonstrace rozháněl, ale nenechal do těch lidí střílet. Jeho syn už nechal střílet. Také ty demonstrace ustaly. Rozdíly jsou tam neuvěřitelné. Prezident Aliev, když před třemi lety byla cena Eurovize, zbořil části Baku, které vypadaly jako trošku zanedbaná Korunní třída v Praze. Přelom století, ropný boom, ne staré město, ale přesto – zbořil to a postavil tam velké nové nesmysly. Myslí si, že tam udělá nějakou novou Dubaj. A vůbec je tam taková tendence. Oni boří něco, co podle mého estetického vnímání je dobré, a místo toho staví něco, co je úplně všude,“ posteskla si a pokračovala. „Před několika týdny jsem byla v Jerevanu a vzali mne do podzemního města. Kdo by nechtěl? Ale zavedli mne do nějakého průchodu, kde byly samé krámy všech světových značek. Tak jsem říkala, kvůli tomu nemusím jezdit do Jerevanu, to se mohu podívat na Václavák. A alespoň ten Václavák kvůli tomu nebourají. A samozřejmě tam obyvatele násilím vystěhovali. Sice jim něco nabízeli, ale to bylo naprosto nepřijatelné. Pak se dostanete na vesnici a vidíte, že tam není doslova nic. Že tam lidi mají jednu slepici!“
Evropa se podle bývalé novinářky a překladatelky Šustrové snaží Alijevovi zavděčit. „A investice! On je strašně šikovný. A má ropu. Zatím se v Kremlu nikdo nerozhodl, že by byla lepší pro ně. Ale možná to ani nechtějí; já jsem taková podezíravá. A on má ještě jednu věc – tomu se říká kaviárová diplomacie. Obyvatelstvo na svržení toho diktátora nemá sílu, organizaci, a ani vlastně nemá nějakou vizi.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
