Uvedla, že tehdy došlo k velkému vzepětí, asi podobnému tomu z roku 1939. Také si tehdy výročí roku 1939 vybrali, že si ho budou připomínat. „Věděli jsme, že jiná naše oblíbená data, jako výročí upálení Jana Palacha nebo 28. říjen, by nám neprošla. A protože komunistickému režimu záleželo na tom, aby byl hodně jiný než byli nacisté, po dlouhém vyjednávání nám to povolili s vytyčenou trasou z Albertova na Vyšehrad, tam to mělo skončit. My jsme pokračovali na nábřeží a až pak na Národní třídu a na Václavské náměstí. To v našich plánech bylo, ale v jejich ne.“

Vzpomínala také na to, že spolu s dalšími studenty tehdy vydávala studentské časopisy, v nichž byla stále snaha o dialog s komunistickým režimem. „Je nutné si uvědomit, že to probíhalo v atmosféře Gorbačovovy perestrojky a glasnosti a my jsme věděli, že to je takový krátký úsek v našich dějinách, kdy máme my studenti šanci něco udělat.“

Datum 17. listopadu bylo stanoveno jednak kvůli významu tohoto dne a také proto, že napětí v československé společnosti bylo velké. „Byli jsme takový skanzen v rámci tábora socialistických zemí, protože v Polsku probíhaly kulaté stoly s opozicí, východní Němci hlasovali nohama. V Československu vypadala ta situace úplně zabetonovaně. My jsme se báli třeba po červnu, kdy v Pekingu komunistická moc úplně zlikvidovala studentské městečko, mnoho lidí bylo zabito a skončilo v koncentračních táborech. Tak my jsme si mysleli, že by u nás mohl nastat ten čínský scénář, protože vedení komunistické strany bylo nereformovatelné.“