Hned na úvod Bandow předesílá, že ze sestřelené ruské stíhačky třetí světová válka nebude. „Ale Ankara tím jasně ukázala, kde stojí. S Islámským státem proti Západu. Ospravedlnění tureckého členství v NATO a garance Spojených států bránit Ankaru je dávno pryč. Nezodpovědné činy Turecka dokazují, že není žádným spojencem USA,“ píše Bandow.
USA se podle Bandowa snažily bojovat proti Daeši mnoha způsoby, které je jen postupně uvrhávaly do ohromného střetu regionálních zájmů. Ať už se snažily vystrnadit Asada, přesvědčit státy Perského zálivu, aby přestaly podporovat teroristy, či přesvědčit Turecko ke spolupráci, vždy se jen točily ve spirále.
„Zatímco ruský záříjový vstup do války pobouřil Washington, Moskva ukázala jasnou mysl a realismus,“ komentuje Putinův příchod do Sýrie Bandow. Ruský prezident chce zkrátka podpořit svého spojence Bašára Asada v boji proti radikálním islamistům. A s tím vlastně nikdo nemohl nic udělat, jen slovně protestovat.
„Nicméně turecký prezident Recep Tayyip Erdogan ze sebe udělal hlupáka, když jeho armáda sestřelila ruské letadlo, které se účastnilo náletů na území pod kontrolou an-Nusrá. Tvrzení obou vlád se rozcházejí, nikdo však nevěří tomu, že by Putinova vláda měla nepřátelské úmysly vůči Ankaře,“ píše Bandow a samotné sestřelení označuje za provokaci, ke které Turecko nemuselo sáhnout.
„Cílem zřejmě bylo narušit operace Moskvy proti islámským radikálům a/nebo odradit budoucí ruské nálety na Ankarou podporované islamisty. Tato akce byla zcela očividně v rozporu se zájmy Washingtonu,“ napsal Bandow a dodal, že jak NATO, tak Obama vyjádřili Turecku pochopení a poradili mu, aby se snažilo situaci v klidu řešit. „Není dostačující ‚odradit od eskalace‘, jak řekl prezident Barack Obama, Washington by se měl poučit z hořké lekce turecké proradnosti a zrušit alianční vztahy.“
„Turecko je rostoucí hrozbou západním zájmům a hodnotám. Ankara nikdy nebyla opravdovým přítelem Západu. Turecko bylo užitečným spojencem během studené války, i tak ale vždy vypadalo více připravené na válku s Řeckem než se Sovětským svazem,“ tvrdí Bandow a popisuje, jak Erdogan poté, co si potvrdil vlastní moc v zemi, zaútočil na lidská práva a svobodu slova. „Získal kontrolu nad policií a soudy, provedl mnoho konspiračních procesů, zaútočil na nezávislé novináře, opoziční politiky a obchodní kritiky,“ píše Bandow, podle kterého se Erdogan snaží stát autoritářským prezidentem po vzoru Putina.
Zároveň však tlačí Turecko směrem radikálního islámu. „Přestože nikdo nečeká, že se z Turecka stane druhý Írán či Saúdská Arábie, dělá proto mnohem víc, než že ukončil kemalistický sekularismus.“ Turecko totiž umožňuje Islámskému státu „relativně volnou přepravu jednotek a materiálu pro nejnebezpečnější a nejvíce destabilizující moc na Blízkém východě“. „Navíc existují důkazy o přímé asistenci – poskytují vybavení, pasy, výcvik, zdravotní péči a možná i víc,“ píše Bandow. Turecko se navíc pokusilo přimět USA k odstranění Asada, jehož armáda je tou jedinou silou, která ISIS drží v šachu. A když už tedy Erdogan přislíbil bojovat proti terorismu, začal bombardovat kurdské milice, tedy druhou sílu bojující proti ISIS.
„Sestřelení ruského letadla bylo ještě nezodpovědnější. Ať už byly okolnosti údajného narušení jakékoliv, Ankara věděla, že žádný útok na turecké jednotky v plánu není,“ připomíná Bandow Putinův proslov, ve kterém se ruský prezident vyjádřil, že ruské letadlo nepředstavovalo pro Turky žádnou hrozbu. „Sestřelení letadla byl přímý útok na Moskvu za její podporu Asadovy vlády v boji proti různým povstalcům, z nichž Tureckem podporovaní radikálové jsou ti nejdůležitější,“ píše analytik. „Útočit na jádrem vybavené Rusko za údajný několikavteřinový průlet nad územím vypadá, jako když chtějí válku,“ dodává.
„Turecko demonstruje, jak špatnou dohodou je NATO pro USA,“ píše Bandow s tím, že veškeré existenční hrozby pro Turecko skončily se studenou válkou. „Aliance by neměla být zodpovědná za obranu Ankary, která se snaží svrhnout Asadovu vládu, a co hůř, dopustila se zbytečně válečného činu za účelem provokace Moskvy.“ Tu naopak označuje za mnohem „lepšího a spolehlivějšího partnera než Turecko“, co se týká Blízkého východu.
Srovnává pak prezidenty obou zemí. Oba zavírají novináře, oba jsou autoritami. Erdoganovy snahy o vstup do EU jsou podle něj jen krokem, jak nahnat politické body, do Unie totiž Turecko zřejmě ani nechce. Rozdíl mezi oběma státníky je ale v jejich přístupu k islámským extrémistům. „Jak jsem již poznamenal, Ankara konzistentně podporuje vraždící džihádisty, kteří Americe dělají největší starosti. Nyní Erdoganova vláda pomáhá Islámskému státu a an-Nusře, cílí na kurdské a syrské vládní jednotky a sestřeluje ruská letadla, která bombardují islámské extrémisty.“
Na druhou stranu zájmy Ruska a USA jsou vcelku provázané. Obě země chtějí klid na Blízkém východě a žádné teroristy. „Proč přesně si USA daly za povinnost sesadit Asada – kterého ministryně zahraničí Hillary Clintonová kdysi označila za ‚reformátora‘ – není jasné. Jak Irák, tak Libye dramaticky demonstrovaly, že nestačí zbavit se zlosyna. Je totiž třeba mít za něj dobrého nástupce. Washington v Sýrii nemá žádného. Obamova administrativa jen předstírá, že když Asad uteče nebo bude viset, syrský George Washington se magicky zjeví sám, sjednotí rebely, ochrání menšiny a všichni se s ním budou držet za ruce, zpívat Kumbaya a péct marshmallow na ohni.“
Přiznává, že asi „není sranda být bývalou sovětskou republikou“ na hranicích s Ruskem. „Nicméně na rozdíl od tvrzení, že nás čeká ruský blitzkrieg, za patnáct let se tomuto údajnému malému Hitlerovi podařilo ‚získat‘, pokud se tomu tak dá říct, Abcházii, Krym, Donbas a Jižní Osetii. To je ubohé impérium. Pravdu říct, neexistují žádné důkazy toho, že by měla Moskva sebemenší zájem na dobytí neruských území. Šikanování jejích sousedů je správně v rozporu se západními principy spravedlnosti, není to však žádný důvod k vojenskému konfliktu,“ píše Bandow a dodává, že bojovat s Ruskem proti radikálům neznamená být jeho nejlepším kamarádem, jen že máme společné zájmy, což je mnohem pevnější vztah, než má Západ s Tureckem.
„Washington by si z této lekce měl odnést fakt, že je na čase opustit zastaralá spojenectví a přestat krýt ‚spoluviníky teroristů‘, hlavně tedy Turecko. Rusko možná není spojenec, přinejmenším je však přátelštější a méně nebezpečné než dnešní Ankara,“ uzavřel svou úvahu Bandow.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
