My a oni. Knižní návod, jak poznat válečnou propagandu

Alexej Mikulášek si dal těžký úkol. Zmapovat lexikální semiózu války. Jako pedagog a literární vědec vnímající citlivě český jazyk, ač laik v oboru vojenské propagandy, je fascinován slovy, které jako by vypadly z Orwellova slovníku newspeaku. Dichotomie „my“ versus „oni“ je přitom propagandisticky jednoduchá, chytlavá a účinná. Kniha je vzpourou profesora češtiny proti válce. Ve jménu vyššího principu mravního. Proti zkrvavení jazyka. Proti ohlušující bezcitnosti, s jakou si zvykáme na utržené končetiny a vyhřezlá střeva. Takové „lidé bděte!“. Nečekejte suché semiotické pojednání se spoustou tabulek či jazykovědných rozborů. I když každé dekódování je nové zakódování… Nečekejte ani návod pro Foltýna – příručku chytré proválečné propagandy pro blbé a ještě blbější. Najdete jazykovědcův vzdor. Vězte, že válce nelžou jen „oni“, ale i „my“. Naučte se nevěřit tomu, že „my“ jsme ti hodní a „oni“ ti zlí.

„Identifikace ‚těch druhých‘ jako ‚nepřátel‘ (zločinců, vrahů a nelidských bestií): nejen jako aktuálních nebo potenciálních rizik, ale přímo hrozeb, jako nepřátel, jako ‚vrahů‘ žen, dětí, starců apod., jejichž porážka nebo přímo zničení (‚totální zničení‘) je podmínkou ‚naší‘ existence, ‚naší‘ budoucnosti, ‚naší‘ svobody, ‚naší‘ prosperity,“ jak téma chápe autor, musí vycházet primárně ze sociální psychologie, z teorie meziskupinového chování, resp. konfliktu. Abychom se lecčemus nedivili, protože nás dehonestace nepřátel provází věrně historií v podobě odkazů na „lišku ryšavou“, „kacíře“ či „bosorky“. Případně „šváby“, „eurohujery“ nebo „židobolševiky“. Málokdo se ubrání zjednodušení. Jen ten, komu nakonec vytetovali číslo.

V soutěživých sportech, v lásce i ve válce platí, že prohrává ten, kdo přestane věřit ve vítězství. Teorie propagandy jako psychologické války dodá něco o neschopnosti jedince uplatňovat racionální sebekontrolu a o síle masové komunikace jako autority. Nikdo nechce stát sám čelem k masám. Katolíci mumlavě dodají v duchu snadného pochopení cílovou skupinou, že Bůh i vás miluje. Propaganda vyžaduje jednoduchou myšlenku, kterou je obtížné kritizovat, cílové publikum a prostředky, jak tuto myšlenku cílovému publiku zprostředkovat atraktivním způsobem. Kazatelna bývalo dobré místo pro tvorbu bandwagoon efektu. Dnes to je televize. Proto si Vatikán vyvořil Posvátnou kongregaci pro šíření víry (Sacra Congregatio de Propaganda Fide). Slyšíte? Propaganda je šíření víry.

Nejdříve si musíme položit otázku, co tvoří vnitroskupinovou morálku, soudržnost a spolupráci (Fiedler, 1967; Kalin & Marlowe, 1968), když už nás nespojuje víra v jednoho Boha ani věrnost jednomu králi. Co tvoří skupinu jako názorově koherentní společenskou entitu. Strach z porážky a zajetí je vysoce účinný. Strach z tributu 300 volů (rohatých!) do Bavor je také účinným tmelem vnitroskupinové jednoty. Kde vzít tolik volů? Autoři teorie sociální identity (Tajfel a Turner 1979) tvrdí, že dochází ke třem mentálním procesům: sociální kategorizaci, sociální identifikaci a k sociálnímu srovnávání.

Sociální kategorizace je proces, kdy mysl filtruje lidi do kategorií s danými charakteristikami, aby jim rychle a snadno porozuměla a mohla o nich vytvářet úsudky. Sociální identifikace je proces, kterým se lidé zařazují do jedné z těchto kategorií a částečně přebírají vlastnosti, které si s touto kategorií spojují. Sdílejí určitou emocionální angažovanost v této společné definici sebe sama… a snaží se posílit nebo udržet si v ní sebevědomí. Proto aby si udrželi pozitivní sociální identitu, zapojují se do meziskupinových sociálních srovnání, která demonstrují příznivou zaujatost vůči jejich vlastní skupině a projevují diskriminační chování vůči cizím skupinám.

Jeden ze zakladatelů mediální teorie, politolog Harold Dwight Lasswell, začínal disertační prací Propaganda Technique in the World War (1927). Všiml si, že propaganda se tvoří manipulací s reprezentacemi a vytváří sociální sugesce. Musí nám vytvářet symbolické obrazy a učit nás spojovat s nimi požadované emoce. Vychovává. Lasswell ji definoval jako „ovládání veřejného mínění významnými symboly“. Ty obrazy nesmějí vytvářet kognitivní disonanci, musejí být s oněmi emocemi přijímány, s oněmi emocemi potvrzovány ostatními či autoritami a s oněmi emocemi odměňovány. Musíme slintat jak Pavlovovi psi.

„Když veřejnost uvěří, že válku zahájil nepřítel a blokuje trvalý, ziskový a zbožný mír, propagandista dosáhl svého cíle. Aby se však ujištění dvojnásobně zvýšilo, je bezpečné posílit mysl národa příklady drzosti a zkaženosti nepřítele. Každý národ, který zahájil válku a blokuje mír, je nenapravitelný, zlý a zvrácený. Trvat přímo na těchto vlastnostech je pouze preventivním opatřením a jeho hlavním účinkem je ujistit se, že nepřítel je schopen tak monstrózní věci, jako je agresivní válka. V důsledku kruhové psychologické reakce je tedy vinen satanismem a satanismus je vinen jím.“

Institut pro analýzu propagandy vznikl v roce 1937 jako kroužek vyděšených, volajících po „vzdělávání pro demokracii“. Ironické je, že jedním ze zakladatelů byl synovec Sigmunda Freuda Edward L. Bernays, autor knihy Propaganda (1928), který své poznání válečné propagandy proměnil po skončení války na korporátní public relations. Bernays tvrdil, že bez manipulace není demokracie. „Vědomá a inteligentní manipulace s organizovanými zvyky a názory mas je důležitým prvkem demokratické společnosti. Ti, kdo manipulují s tímto neviditelným mechanismem společnosti, tvoří neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země. Jsme ovládáni, naše mysl je formována, náš vkus utvářen, naše myšlenky vnucovány převážně muži, o kterých jsme nikdy neslyšeli.“ Bernays ospravedlňoval propagandu jako profesi. Zdůrazňoval, že žádný jednotlivec ani skupina nemá monopol na skutečné chápání světa.

Model souboje dobra se zlem jako archetyp války přijímáme jako pohádky s mateřským mlékem. Třebas jako souboj (svatého) Jiřího s drakem, vítězství (našeho krále) Davida nad Goliášem či (hodné) Karkulky nad (zlým) vlkem. Bůh a jeho antipod Satan, Dobro a Zlo tvoří naše základní hodnotové ukotvení. Jsme přesvědčeni, že dobro je lepší než zlo. Musí! Jsme šťastni, když dobro zvítězí. Musí! Církev věděla, že moc obrazů posiluje vštípení příběhů víry, a tak kostely byly po celou historii plné vysoce sdělných a umělecky hodnotných komixů. Svatý Jiří byl hrdinný, jeho kůň bílý a kopím píchnutý drak byl přece zlý. Z pekla sálal žár. Bible je plná propagandy. Většinou dobré propagandy, protože přežila více než čtyři tisíce let, z toho minimálně 1 500 let dominovala všem válkám.

Autor klade kořeny „vojenského konfliktu v Gaze“ ke vzniku samostatného izraelského státu. To je málo a je to pravda hodně krátká, vystřídaná vzápětí válkou za nezávislost. Kdyby byl obřezán nebo byl poctivý biblista, šel by autor tři tisíce let nazpátek do symbolického významu „země zaslíbené“, do doby odchodu Židů z Egypta, doby, kdy Mojše osvobodil svůj lid a umožnil mu uniknout z otroctví. A nebo ještě dál, čtyři tisíce let nazpátek do doby, kdy „řekl Hospodin Abramovi: ‚Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.‘ (Gn 12,1: I) V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: ‚Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu…‘ (Gn 15,18) ‚Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž Smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.‘ (Gn 17,7). Zaslíbená země je dědictvím od Hospodina (Dt 4,38; Ž 78, 54), vycházející z jeho Smlouvy (Ex 34,3–8). Realizace Smlouvy znamená ze strany izraelského lidu přiznání ke slovům Hospodinovým, potvrzení skupinové příslušnosti – společenství Hospodinova lidu s konkrétními rity, právními pravidly, vzájemnou solidaritou a společným obrazem dějin. Pro Židy je přitom základem státního sebeurčení sloveso s-r-h (zápasit, bojovat). Jestliže chce autor hovořit o diskurzivní analýze, je starozákonní historiografie i symbolologie určující. Historie nezačala Rezolucí Valného shromáždění OSN 181.

Kdybychom chtěli hledat aktuální kořen „války v Gaze“, najdeme ho u zohavených mrtvol, které si filmovali bojovníci Hamásu, když 7. října 2023 přepadli civilisty v 21 obcích včetně Sderou, Be’eri , Kfar Aza, Nir Oz, Netiv Hasara a Alumim… Židovská kulturní tradice není křesťanská, nemá slitování, viníci nezůstanou bez trestu. Vina otců bude potrestána i na synech a vnucích do třetího a čtvrtého pokolení (Ex 34,7). To je nakba.

Stejně tak u „vojenského konfliktu na Donbasu“ nesahá „prehistorie“ do roku 2014 a k „mocenskému převratu“ v Kyjevě. Jak ruská strana, tak ukrajinská strana mají spor nikoliv o hranice a národnostní složení obyvatel z dob soudruha Brežněva, ale opírají svou legitimitu o Malorusko z dob konstantinopolského patriarchátu, kdy se Kyjev stal hlavním městem středověkého státu „Kyjevské Rusi“ (1. tis. n. l.). Ukrajinci mají Rusku za zlé už období Petra I. a Kateřiny II., kdy Ruská říše prováděla systematickou a důslednou politiku rusifikace provincií, jejímž cílem byla likvidace odlišností a „šíření gramotnosti a vzdělanosti“ pod záminkou, aby Malorusko či Finsko „přestaly vypadat jako vlci v lese“, jak se vyjádřila Kateřina II. v roce 1764 v pokynech knížeti A. A. Vjazemskému. Což znamenalo potlačení ukrajinského jazyka a ukrajinské státnosti. V této politice pokračoval i SSSR do roku 1923. Zpětná ukrajinizace vzdělávání na základě dekretu Rady lidových komisařů Ukrajinské SSR z roku 1923 se neujala.

Kdybychom chtěli hledat současné kořeny ukrajinsko-ruského konfliktu, museli bychom začít rozpadem SSSR v roce 1991, Budapešťským memorandem a námluvami Ukrajiny s EU a NATO, které začaly v roce 1994, kdy Ukrajina navázala partnerství s Aliancí. Pak jít do let 1996–1997, kdy se předsedkyně ukrajinské nacionalistické strany „Otčina“ (Baťkivščyna) Julie Tymošenková stala generální ředitelkou Jednotných energetických systémů Ukrajiny a následně místopředsedkyní vlády Ukrajiny pro palivový a energetický komplex. Můžeme to nazvat začátkem války o (ruské) plynovody. V roce 2004 přerostla plynová válka do volebního souboje Juščenko – Janukovyč. Tehdy Juščenko vyznamenal in memoriam některé členy Organizace ukrajinských nacionalistů včetně Stepana Bandery Řádem hrdinů Ukrajiny. Čímž se přihlásil k tradici ukrajinského neonacismu. Tymošenková byla (spolu s Juščenkem) organizátorkou a vůdkyní oranžové revoluce, kterou začala násilná derusifikce průmyslové části Ukrajiny, kde se převážně mluvilo rusky.

Obdobné nedostatky má autorovo vidění konfliktu v Náhorním Karabachu. Konflikt začal už v době, kdy se Karabach stal provincií Arménského království (2. století př. n. l.) a byl poprvé osídlen Armény. V roce 301 n. l. zavedl Tiridates III. v Arménii křesťanství jako oficiální náboženství, což z Arménie dělá první křesťanskou říši a nejvýchodnější výspu křesťanství. V zemi v té době našli útočiště uprchlí rolníci a otroci, což z Arménie dělá první říši, která se postavila proti otrokářství. Ve 12. a 13. století se arménské osídlení v Náhorním Karabachu stalo jedním z center arménské kultury. Arménská populace a křesťanství přetrvaly pod silnou ochranou Všeruské říše do 18. století, kdy byla jedním z center národněosvobozeneckého boje Arménů a boje křesťanů proti Osmanské říši. Arménsko-ázerbájdžánská válka probíhala i v letech 1918–1920 po rozpadu Ruské říše a vzniku nezávislých republik Arménie a Ázerbájdžánu. V lednu 1919 britské velení na Kavkaze oznámilo, že Karabach a Zangezur budou uznány pod dočasným ázerbájdžánským velením, což přetrvalo i v rozhodnutí Pařížské mírové konference. Vzájemné respektování nastalo až pod silným tlakem SSSR. Ve 20. století podle Velké sovětské encyklopedie tvořili Arméni v roce 1925 94,4 % obyvatel autonomní oblasti Náhorní Karabach. Neřešitelná situace… Konflikt je trvalý, náboženský a etnopolitický, dotýkající se celé historie regionu a konfliktu Osmanské říše s křesťany.

Všechny tři autorem rozebírané válečné zóny jsou výsledkem rozhodnutí koloniálních či dominantních mocností v 18.–20. století. Všechny tři válečné zóny byly na konci 20. století cílem kulturně, nábožensky a etnicky rozvratných aktivit zemí Západu, ideologicky podporovaných „subverzním revolučním manuálem“ amerického filozofa a politologa profesora Dr. Gene Sharpa z Albert Einstein Institution. Ignorovat knihu k podpoře nenásilných protestů po celém světě The Politics of Nonviolent Action znamená netušit, oč vlastně jde v současném světě, co formuje západní politiku měkké síly. Sharpova koncepce určovala scénáře barevných revolucí ve východní Evropě či tzv. arabské jaro. Poslední ukázky jsou letos vidět v Gruzii, další budou ještě tento rok následovat v Tokajevově Kazachstánu.

Sharp formuloval teorii „měkké“ moci jako teorii souhlasu, podle níž ti, kteří jsou ve vysokých pozicích, mají moc pouze do té míry, do jaké jim ji udělí jejich podřízení a poddaní. Pokud je moc vládce založena na tichém souhlasu nebo spolupráci jeho poddaných (včetně funkcionářů, zejména policie a armády), pak je k jeho svržení potřeba pouze ukončení spolupráce. Systematicky rozvracet tento vztah je levnější než válčit. V roce 1968 Sharp obhájil na Oxfordské univerzitě disertační práci na téma Nenásilné metody svržení režimů a získal za to titul doktor filozofie po osmnácti letech důkladného studia různých aspektů Ghándího politiky nenásilí. V duchu britské strategie kulturní dominance se nezaměřoval na ekonomickou či vojenskou konfrontaci, ale poučen Gándhím zaměřil pozornost na jazykové, náboženské a kulturní konflikty – „zbraně hrdosti“ či „zbraně morální moci“ – podporu národnostních a kulturních menšin, podporu náboženských vůdců.

V letech 1990–1991 například Sharp přednášel na Akademii věd SSSR, kde se účastnili zástupci pobaltských států, kteří se od Sharpa naučili metody boje za oddělení republik od SSSR. V následujících letech začaly například západní snahy o „studium“ a oživení ukrajinštiny včetně odlišného pravopisu a odlišných písmových znaků digitálních fontů jako prvků kulturní subverze. Stejné snahy jsou vidět v Srbsku, Bulharsku a dalších částech Balkánu, jakož i v jazykových enklávách zemí bývalého SSSR. V ruštině vyšla jeho příručka pod názvem Nenásilný boj – nejlepší prostředek k řešení akutních politických a etických konfliktů. Obdobné snahy, podporované granty západních nadací, vyvíjeli západní etnografové podle autorova pozorování v NDR (obnovování dvou verzí lužické srbštiny a umělá podpora lužickosrbských kulturních aktivit) či v Česku (kodifikace romštiny, požadavek na romskou identitu jako základ povinné výuky romštiny na školách či úřadech apod.). Jeho knihu From dictatorship to democracy: A conceptual framework for liberation používalo Muslimské bratrstvo při školeních v Káhiře, která před vypuknutím arabského jara pořádalo Mezinárodní centrum pro nenásilné konflikty. V Indii se jmenuje Sharpova příručka Civilian Defense: An Introduction. V převážně katolicky a pravoslavně konzervativních zemích rozvrat působí aktivity LGBT komunit, furries a další obskurní skupiny, v jiných societách je to extrémní feminismus neodpovídající místní kulturní tradici.

Autor ovšem nevnímá ještě jeden problém: v analýze zdrojů k jednotlivým tématům zohledňuje pouze prameny anglického, ruského, českého, popř. slovenského a ukrajinského jazyka. Nezohledňuje média v arabštině, ivrit (moderní hebrejštině), moderní perštině, arménštině či ázerbájdžánštině (azerštině). To je škoda, přestože nelze autorovi vytýkat, že není polyglot. Kdyby ale srovnal například formulace hebrejské s anglickými v různých verzích článku téhož izraelského listu, případně anglické a arabské vydání článků či vysílání Al Jazeery, zjistil by, že mezinárodní publikum těchto médií dostává zjemnělé, učesané verze původních textů, určených pro ideovou mobilizaci domácího publika. Možná kvůli obtížné kulturní srozumitelnosti originálu a posunech významu, možná kvůli Západem vyžadované mediální střízlivosti. Stejně tak odlišné je referování lokálních vydání VOA, RFE/RL či DW oproti mezinárodní anglické/německé mutaci. Pouze v Česku není vidět rozdíl, neboť čeští novináři své texty zdrojují převážně z anglosaských agentur.

Jako ilustraci rozdílů v překladech vzpomeňme na Mahmúda Ahmadínežáda, který měl podle západních zdrojů dát během konference „Svět bez sionismu“ v Teheránu v roce 2005 návrh, aby byl Izrael „vymazán z mapy“. Ahmadínežád ve skutečnosti persky řekl, že režim okupující Jeruzalém musí „zmizet ze stránek času“ (být zapomenut)… Mezi správným a nesprávným překladem je obrovská propast.

Autor není zpravodajský analytik. Není zcitlivělý na informační kvalitu zdrojů a nehledá věcný obsah. Snaží se najít silné formulace pro ono „my a oni“ – odlišnosti v používání jazyka. Tudíž mu nevadí zdroje s emocionálním i věcným biasem, jako je například americká „demokratická“ CNN, ukrajinská Ukrainska Pravda nebo bulvárně militantní ruská rusvesna.su. Čím více hodnotících přídavných slov a emočně podbarvených výrazů, tím horší zdroj. Vždy. Je třeba podotknout, že nejen „všechna sledovaná média se pohybují na ose My a Oni“, ale všechna média se vždy pohybují na ose My a Oni. Například doporučení Rady Evropy, promítnuté do Kodexu České televize, požaduje po novinářích, aby reflektovali „rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti s cílem napomáhat vzájemnému porozumění a toleranci a podporovat soudržnost mnohonárodní a multikulturní společnosti“. Na první pohled ctnostný záměr. Je ovšem etickým problémem žurnalistiky, stávají-li se příslušníci některé z menšin častými objekty zpráv o kriminalitě či sektářském násilí, neinformovat o jejich státní příslušnosti, náboženském či etnickém původu… Pak se stane, že média sice informují o teroristickém útoku, ale neuvedou národnost pachatele ani jeho motivy a vše skryjí jako duševní poruchu, i když přitom řval Allah Akbar. Rusko dlouho na rozdíl od Izraele tento problém neakcentovalo, protože je samo svou rozlohou, demografií a historií multietnické, multináboženské a multikulturní. Islám je druhým největším náboženstvím v Rusku po křesťanském pravoslaví s odhadovaným počtem 14 milionů věřících. Mezníkem zamlčování sektářského násilí byl až teroristický útok na městskou kulturní halu Crocus. Média Západu jsou rozpačitá, když mají zveřejnit agresivitu izraelských fanoušků Maccabi Tel Aviv (Amsterdam, prosinec 2024) ještě před jejich konfliktem s místními muslimy či antisemitská hesla propalestinských demonstrantů. O biasu BBC, Guardianu či Independentu při pokrývání konfliktu v Gaze není ani třeba mluvit. Nejvíce se bojí Němci. Přitom žurnalista nemá mít vlast, jeho vlastí má být pouze pravda.

Přes tyto metodologické nedostatky autor dospívá instinktivně empiricky k sémantickému a antropologickému rozpoznání jemností válečné propagandy. Správně tvrdí, že u všech tří popisovaných kazuistik lze nalézt mnoho společných rysů v argumentační a jazykové rovině znepřátelených subjektů. Velmi detailně si všímá „vyhraněné polarity mediálního pokrývání všech sledovaných konfliktů“. Za podstatné považuji autorovo ironické zjištění, že „naše pravdy jsou ‚přece jasné‘ a kolektivní odsouzení nositele ‚lživého narativu‘ mravně oprávněné“. Ano. Takto se dělá špatná propaganda. Tu dobrou nerozpoznáte, i když ji žijete.

Autor je češtinář, a ne novinář. Nuance žurnalistického jazyka nevnímá. Spornost informací stran o možných válečných zločinech „těch druhých“ je bohužel podporována propagandou z úst politiků, kteří mají informace o válce z druhé či třetí ruky a od představitelů mezinárodních organizací, kteří se nestydí zaměstnávat místní aktivisty, či dokonce kombatanty a vydávat je za objektivní svědky. Do dezinterpretačního diskurzu se tito „externisté“ zapojují emocionálními konstatováními – příkladem může být UNRWA či některé další agentury OSN, které hysterizují a pro profesionála znevěrohodňují jimi podávané informace.

V té souvislosti musím hájit ČTK, jestliže k většině informací podává adjektivum údajně. Údajně znamená, že instituce, která ručí svou pověstí za objektivitu (fakticitu) zprávy, neměla možnost ji ověřit z minimálně dvou na sobě nezávislých zdrojů, a přesto ji považuje za důležitou. V případě válečné žurnalistiky je pravdivost možné ověřit pouze pokrytím vlastními reportéry, kteří budou při detailní práci v terénu podstupovat neúměrné riziko likvidace jako špióni. V případě uvedení zdroje informace („tvrdí gubernátor“) rozhořčení autora naprosto nechápu. Já bych byl rozezlen, pokud by uvedení zdroje nezaznělo (a ono z valné většiny nezaznívá – např. u konfliktu v Gaze o počtu mrtvých dětí „informuje z Gazy ministerstvo zdravotnictví“, ale žurnalista zapomene uvést, že ono „ministerstvo zdravotnictví“ je ministerstvo zdravotnictví Hamásu). Ano, takto polovičatá „informace“ je „cosi nepodloženého, domnělého, jen proklamovaného, ale nedokázaného“. (str. 46). Za Anvara Sadata existoval v Egyptě tiskový zákon, který novináři, který zatajil zdroj informací či spojil zprávu s komentářem, ukládal 3,5 roku vězení nepodmíněně. Bylo to výchovné. Od té doby egyptské noviny anonymní zdroje nemají potřebu používat…

Autor je češtinář, ne voják. Neučil se taktiku z půl století starých učebnic. Termín „linie bojového styku“ či „opěrný bod“ jsou odborné výrazy, ne sémantické posuny. Oslovování vojáků jako „soudruhů“ (str. 56) je v ruské armádě běžné a navazuje se tím kontinuita na bojové tradice Rudé armády. Stejně tak je naprosto běžné používat u zbraní jejich název či zkratku (str. 51). Nedá mi, abych také nevysvětlil Putinův termín „speciální vojenská operace“ (str. 50). Učiním tak negativním vymezením. Válka v české i ruské vojenské doktríně má určitá pravidla, vtělená do zákonů. Jak podle vnitrostátního, tak podle mezinárodního práva. Lavrov je až úzkostlivý, aby mezinárodně právní postavení Ruska mohl zástupce Ruska v OSN Vasilij Něbenzja kdykoliv zdůvodnit. Válka se vyhlašuje. V Česku je ústavní termín válečný stav, který může být vyhlášen nadpoloviční většinou obou komor Parlamentu v taxativně vyjmenovaných případech: v případě napadení nebo potřeby plnit smlouvy o společné obraně. Vyhlášení mobilizace ozbrojených sil poté nařizuje prezident na návrh vlády. V Rusku k vyhlášení války ani k všeobecné mobilizaci nedošlo. Dochází k periodickému odvodu příslušných ročníků, protože v Rusku je stále branná povinnost. Země nepřechází na válečné zákonodárství ani na plošně vyhlášený výjimečný stav se zpřísněnými tresty pro přestupce zákona (včetně možného trestu smrti vykonaného velitelem strážní jednotky v případě dopadení sabotéra apod.). Nepřechází ani na válečnou ekonomiku, nekonfiskuje soukromé vlastnictví pro potřeby armády. Nedošlo ani k omezení činnosti volených orgánů – Dumy či regionálních parlamentů.

Fotogalerie: - Fialova show

Předvolební mítink Petra Fialy s Ivou Pazderkovou ...

Z hlediska vojenského znamená válka ničení síly nepřítele v neomezeném rozsahu. Všimněme si, že současná ruská „válka“ je na mrtvoly skoupá. Srovnáme-li ji třeba s 2. světovou. Děti chodí do školy, miliony lidí chodí do práce, i když platí výjimečný stav. Autobusy a tramvaje jezdí. Útoky na průmyslové objekty se nedějí ve dne, ale v noci, kdy většina pracovníků spí. Pokud je to jen možné, vojenské jednotky se vyhýbají větším městům a kritické civilní infrastruktuře. Obcházejí je. Většina železničních tratí funguje, i když je jasné všem, že vozí i zbraně a střelivo. Není přitom technický problém zničit mosty a koleje, všechny trafostanice a vedení vysokého napětí, zásoby benzínu. Stejně tak funguje výroba a distribuce většiny potravin či úprava vody. Nikdo si nepřeje hladomor ani epidemii tyfu. Putin v prosinci 2024 schválil aktualizaci vojenské doktríny rozšiřující podmínky pro použití ruských jaderných sil. To je ale signál nikoliv pro Ukrajince, ale pro Západ...

Přes mé kritické připomínky, které jsou spíše doplňkem či dovětkem knihy, si knihu kupte. Autor je humanista. Kniha, i když o krvavém jazyku války, je o míru. O jazyku, který by nás mohl spojovat, kdyby se někdo nesnažil, aby nás rozděloval. Knihu berte jako slovník výrazů, které by vás měly varovat, jako příručku propagandy míru. Protože nejsou „my“ a „oni“. Jsme jen „my“. My všichni.