Kartous hned na úvod odmítl termín „názorová válka“. Diskuse je podle něj žádoucí a názory jsou vítány. „Rozdíl mezi názorem a dezinformací je v tom, že názor by měl být postaven na fakticky ověřitelných jevech.“ Třeba pokud někdo tvrdí, že je třeba chránit letecký prostor proti chemtrails, tak to je založeno na dezinformaci a bludu.

Dezinformace je podle Kartouse záměrně zkonstruovaná a šířená manipulace, jejímž cílem je ovlivnit postoje cílové skupiny. Je to podle něj částečně řízená operace v digitálním prostoru, kde se ale pracuje i s nezáměrným šířením. To se nazývá „misinformace“.

Podle Nielsena nejsme v žádné válce, ale jsme v situaci, kdy média opustila svou historickou roli sdělování informací a převzala zcela novou roli „pitbula demokracie“.

„Dnes to funguje tak, že média si oblíbí nějaký názor, ten začnou velmi ostře tlačit, uzavřou se jakékoliv diskusi a vynucují si na ostatních, aby tento názor přijali.“ Jde tedy o krizi mediálního prostoru.

Potvrdil to podle něj i Kartous, když házel s takovými termíny jako „legitimní názor“ nebo „legitimní důkazy“. Takovou legitimitu musí někdo udělit a Nielsen si nemyslí, že by k tomu vláda nebo kdokoliv jiný měl mandát.