Na jaké akci se potkali kardinál Duka a poslanec Foldyna? Byli jsme tam také

„Učarovalo mne moto této knihy. Protože tady tak nějak zastupuji tu vedlejší nádhernou budovu, katedrálu,“ uvedl kardinál Duka na úvod. „Žít v sousedství, které tu je od dávných dob, mezi knížetem a biskupem, později mezi králi a arcibiskupy, ale také mezi prezidenty a arcibiskupy. Odpovědnost je daná každému z nás. Dominikánský kněz, doposud žijící Juraj Gabura, byl spolužákem doktora Husáka a vyprávěl nám příběhy, které byly skutečně zajímavé, protože spolu nejen chodili do gymnázia, ale pak se také setkali ve vězení v padesátých letech,“ vzpomněl na úvod.

Nerozdělovat, nepodrážet

„Čeho si na knize Milana Syručka vážím, je porozumění a pochopení. Čím má člověk větší odpovědnost, tím je více ohrožen, že spáchá více a větší chyby než ten, který má minimum odpovědnosti a není posuzován. Ten hradčanský pahorek má jednu nevýhodu. Nejenže tady stále fouká, v létě i v zimě, ale přece je na nás a především na hlavu státu mnohem více vidět,“ uvedl Duka. „Měli bychom v současné politické a společenské situaci vidět jedno, že není cesta do budoucnosti rozdělovat společnost na my a oni, není cesta chtít druhého porazit jakýmkoliv způsobem.“
„Žádný z těch našich prezidentů nemůže být označen jen černě a ani ne jen bíle. Zcela záleží na politické, hospodářské situaci a někdy to mohou být také životní omyly, které je pak svedly, že nedokázali jednat s plnou odpovědností.“
Ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák mj. řekl, že „… pan Syruček přistoupil k sepsání té knihy s velkou pečlivostí a odpovědností, což také bohužel nebývá úplně zvykem. Objevují se nám desítky knih, které v zájmu prodejnosti jsou trochu bulvárnějšího charakteru,“ posteskl si ve svém stručném projevu.

Viceprezidenti nebyli… Ke škodě nás všech

Slova se poté ujal slovenský velvyslanec v ČR Peter Weiss, který na začátek řekl, že ze všech prezidentů byl pouze jeden Slovákem. „Antonín Novotný zůstal ve své neblahé paměti slovenského národa za to, co udělal v šedesátých letech v Matici slovenské. Dnes, kdy je všeobecný úpadek politických analýz, které se nahrazují všelijakými stereotypy a mainstreamovými hesly, tento analytický přístup k historickému vývoji je velmi cenný…,“ pochválil Syručkovu knihu velvyslanec. „Interpretace je samozřejmě jiná věc, každý si to můžeme interpretovat, jak chceme, ale interpretovat bludy, to se nepatří,“ varoval Peter Weiss a k prezidentům ještě dodal: „Dvakrát se uvažovalo o tom, že při prezidentovi bude i viceprezident. Uvažovalo se tak v souvislosti s Milanem Rastislavem Štefánikem, který bohužel skončil tragicky, a můžeme jen spekulovat, domnívat se, jak by se vyvíjely osudy mladé Československé republiky, kdyby tento charismatický, energický muž byl jedním ze součástí rozvíjejícího se československého politického života. Pak podruhé se hovořilo o funkci viceprezidenta po listopadu. Ani tehdy se tato idea nenaplnila. Také můžeme uvažovat, co by se stalo, kdyby se tato myšlenka realizovala.“

Co vlastně tedy (ne)chceme?!

Další jeho poznámka se týkala naší nespokojenosti: „Týká se vztahu prezidenta k občanům a občanů k prezidentovi. To je součást řemesla hlavy státu, aby si vytvořila dobrý vztah k občanům. Je to i součástí zodpovědnosti. V dnešní době přišel takový zajímavý moment, který se už netýká Československa, že demokratická volba, ke které jste dospěli po dvou prezidentech později než my, se zpochybňuje. Tady vidím jistý rozdíl mezi Českem a Slovenskem. U nás tato diskuse nikdy nenastala, my respektujeme, že prezident je přímo zvolený lidmi, vyřešili jsme tak velikou krizi, kterou jsme měli na konci devadesátých let. Bez přímé volby prezidenta jsme nebyli schopni si zvolit novou hlavu státu, tak byla společnost polarizovaná.“
Poté podle Weisse přestalo být předmětem diskuse, že je prezident takový nebo jinaký. „To není důsledek toho, že je přímo volený lidem. A u vás stále slyším a čtu zajímavou diskusi, že byla chyba, že se přešlo od volby v Parlamentu k přímé volbě. Můj osobní názor, že vyšší legitimita daná přímou demokratickou volbou občany, jako je to v Rakousku, nemusí znamenat, že by se mělo něco měnit v ústavě,“ varoval Weiss. „To, že prezident má stejné pravomoci, ale má větší sílu danou lidovým hlasováním, než je volený Parlamentem, to je dobře pro demokracii, a osobně, když poznám historii československých prezidentů, tak si myslím, že přímou volbou prezidenta se u nás a u vás završil republikanismus, dovytvořilo se republikánské zařízení. To je velmi důležité, protože o chodu republiky mají demokraticky rozhodovat volené instituce. Kdosi použil takovou větu, že ulice nemůže být druhou komorou Parlamentu. To je zkratkovitá teze. V kontextu přímých voleb prezidenta bychom si měli ve veřejné diskusi promyslet, co se děje v naší společnosti, ve vaší společnosti, protože prezident není monarcha. Prezident je vyjádřením svobodné vůle svobodných občanů v demokratických volbách. Je vrcholem našeho republikánského zařízení, a proto bychom prezidenta, ať s ním třeba hluboko nesouhlasíme, měli vždy respektovat a neměli bychom na něj nadávat. To platí pro moji zemi i pro váš stát,“ uvedl kriticky za potlesku přítomných Peter Weiss.

Demokraté a NEdemokraté

Pak se ujal slova poslanec Jaroslav Foldyna: „Prožil jsem život v době éry šesti prezidentů. A když jsem prožíval v době prvních tří až do Gustáva Husáka, tak jsem vždy bažil poznat předchozí prezidenty, proč jsem se o nich tak neučil ve škole a proč oni byli takovou překážkou těm, za jejichž života jsem mohl žít. Dostali jsme se do doby, kdy znovu začínáme číst o prezidentech, kteří byli před námi. Protože mainstream, který nám předkládá a vykládá historii po svém, deformuje naše pohledy. Zejména v kontrastu s tím prvním a posledním prezidentem,“ přirovnal naši aktuální situaci s časem vzniku Československa. „Tomáš Garrigue Masaryk, ikona našeho státu a státnosti, musel prorazit svou politickou existenci a kariéru proti ‚tehdejšímu mainstreamu‘. Byly to Králodvorské a Zelenohorské rukopisy, kdy on musel přesvědčit národ, že má pravdu, že ta krásná lež je jenom krásnou lží. Dnešní pan prezident se také musí postavit – a postavil se – proti tomu mainstreamu, proti těm ‚demokratům‘, kteří jsou demokraty jen do té chvíle, dokud vyhrávají ve volbách, kdy oni mají jedinou pravdu. Dnes se musíme vrátit k tomu, že musíme obhajovat to, že demokracie a vrchol demokracie jsou výsledky voleb. Ne to, že někdo pozve do ulic studenty na základě svých interpretací událostí…,“ kritizoval opozici Foldyna. „Jsem rád, že žiji v době toho posledního prezidenta, v době, kdy kořeny tohoto národa, státu jsou ohroženy tím, že se mainstream snaží nám podsouvat různé nové principy, nové zásady a nové pravdy a náš současný prezident se těmto mainstreamovým lžím snaží postavit. A my máme možnost to ohodnotit.“

Poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna a bývalý ministr zahraničních věcí Jan Kavan. Foto: archiv M. Syručka

Pochvala M. Zemanovi

Krátce pohovořil rovněž exministr Jan Kavan, který pochválil současnou hlavu státu: „Pro postoj k válce v Sýrii, který zaujal pan prezident Miloš Zeman, si ho velmi vážím. Je smutné, že i navzdory podle mne poměrně přesvědčivých důkazů o tom, že ten útok na Sýrii nebyl ospravedlněn a podle mých znalostí jako bývalého předsedy Valného shromáždění OSN byl porušením mezinárodního práva, což je to, co zdůrazňuje Miloš Zeman. Je smutné, že i řada českých poslanců to takto nevidí včetně současného ministra zahraničí v demisi. Jsem přesvědčen, že časem dají současnému prezidentu za pravdu a jsem rád, že jej máme,“ konstatoval za bouřlivého potlesku Kavan.

O odpovědnosti…

Autor publikace, ke které napsali doslov exprezident Václav Klaus a komentář k úloze odpovědnosti Miloš Zeman, Milan Syruček ohodnotil svoji snad už pětatřicátou publikaci následovně: „Chtěl jsem se osobně připojit k oslavám stého výročí vzniku naší republiky. Sice naši prezidenti nejsou takovou dominující politickou figurou jako americký, francouzský, ruský prezident, ale byli rozhodujícími muži v rozhodujících okamžicích naší republiky. Právě na to jsem se soustředil. Životopisů našich prezidentů vyšlo nesčíslně. Já jsem si dal otázku – jak byli odpovědní? Skutečně v krizových momentech, kdy rozhodnutí záleželo téměř výlučně na nich, se zachovali tak, jak to bylo v zájmu státu, anebo byli ovlivněni různými okolnostmi, že se zachovali jinak, a jaké to byly okolnosti? To byl můj záměr. Přečetl jsem k tomu desítky knížek. Udivilo mě to, že nakonec o našich prvních dvou prezidentech – Masarykovi a Benešovi – obsáhle pojednali ti, které jsem považoval za jedny z nejlepších, francouzští historikové.“
Václav Vítovec, ředitel Nadace Železné opony nakonec seznámil přítomné s unikátním atom muzeem v Míšově na Rokycansku, v Brdech, kde „… uvidíte i implozivní plutoniovou bombu jedna ku jedné, které se vyskytují tři na světě – první je v Los Alamos, druhou vytvořila ve spolupráci s naší nadací Západočeská univerzita v Plzni a třetí ukázal severokorejský šéf Kim v roce 2017. A nyní tam máme poslední exponát – podařilo se nám sehnat cvičnou jadernou minu. Na závěr bych chtěl citovat Alberta Einsteina: ‚Mír nelze udržovat silou, ale pouze porozuměním.‘ To je vzkaz šéfům tohoto světa.“