Devětačtyřicetiletý Dušan Mach pracuje jako primář ARO v nemocnici v Novém Městě na Moravě. Již od svých studií na vysoké škole uvažoval o tom, že by jednou rád vyrazil na misi s Lékaři bez hranic. Své přání nakonec zrealizoval před třemi lety a po 25 letech praxe. Jeho první cesta vedla hned do oblasti zmítané krvavou občanskou válkou - do Jemenu. V tamní nemocnici v Adenu strávil na konci roku 2016 šest týdnů. „Bojová linie byla asi 140 kilometrů severně od města a známky probíhajícího válečného konfliktu byly vidět všude,“ uvedl český lékař. „Do naší nemocnice proudil nepřetržitý tok pacientů, většinou obětí střelných poranění, poranění způsobených nášlapnými minami či při výbuchu,“ řekl.
Pracovat v nemocnici v Adenu podle něj v podstatě znamenalo žít v nemocnici. „Můj pokoj byl nad urgentním příjmem, takže jsem neustále věděl, co se děje,“ uvedl anesteziolog. „Skutečně byly noci, kdy jsme přijali i deset průstřelů hrudníku, a operovalo se na dvou operačních sálech tak 15 operací denně,“ přiblížil. „Samozřejmě pro Středoevropana není normální, že slyší za oknem střelbu. Myslím si ale, že na moc velký strach nebyl čas,“ uvedl.
Některé dny se ale od těch běžných lišily a byly ještě náročnější - to když nastalo takzvané hromadné neštěstí, například velký útok, a do nemocnice najednou přivezli množství pacientů. „Tehdy začala nemocnice fungovat v úplně jiném módu. Při vstupu do nemocnice dochází k takzvané triáži, tedy třídění pacientů - těch, kteří jsou vážně zranění a musí okamžitě na sál, těch, kteří mohou počkat, těch, jejichž zranění lze vyřešit dokonce ambulantně, a pak je tam bohužel i skupina těch, kterým již nejde pomoci,“ popsal Dušan Mach.
Právě na něm byla takzvaná sekundární triáž. „Vedl jsem tým v červené zóně, to jsou ti nejvíce kriticky ohrožení pacienti. Na mně bylo určovat, kdo půjde na sál jako první, kdo potřebuje život zachraňující výkon a kdo ještě může půl hodiny počkat,“ uvedl. Právě tehdy zúročil své dlouholeté zkušenosti. „Měli jsme k dispozici i jeden rentgen a jeden ultrazvuk. Ty priority jsou ale v traumatologii jasné, pacient, který vám krvácí a odchází před očima, musí na sál,“ dodal.
V nemocnici pracovali ještě další čtyři místní anesteziologové, střídali se ve směnách a Dušan Mach na ně dohlížel a pracoval rovněž na sále. „Jemen je velmi zajímavý tím, že za těch šest týdnů jsem dokonce čtyřikrát slyšel od jemenských lékařů na operačním sále češtinu,“ popsal český lékař. Jižní Jemen byl totiž v minulosti součástí východního bloku a řada lékařů studovala v Česku či na Slovensku.
Druhá jeho mise, loni v Jižním Súdánu, to byl podle něj „úplně jiný svět“. „Lidé tam žijí často v naprosté chudobě, ale jsou tak úžasně usměvaví a na první pohled šťastní. Těch úsměvů za první půlhodinu, co jsem přišel do práce, jsem tam viděl tolik, že u nás na ně čekám třeba půl dne,“ popsal.
Hlavní náplní práce byla v podstatě běžná chirurgie, jen trochu jiná, než v Evropě. Pacienti totiž často do nemocnice přicházeli velmi pozdě, a to především kvůli špatné dostupnosti zdravotnických zařízení. „Rány byly zhnisané, vypouštěly se půl litry, litry hnisu, byla to taková špinavá chirurgie, ale rovněž velmi smysluplná, protože zachránila život mnohým těm pacientům,“ uvedl anesteziolog. Lékaři často řešili zanedbané zlomeniny, zhnisané rány, slepá střeva, uspávání pro císařské řezy a občas i střelná poranění, vzhledem k tomu, že v zemi již pět let probíhá občanská válka. Velkým problémem v oblasti města Agok, kde působil, bylo i uštknutí hadem.
Nedá se podle něj říci, že práce v africké zemi byla klidnější než v Jemenu, spíše „jiná“. „Snažíte se svou práci plánovat, máte nějaký operační program od rána do odpoledne. Ale i v těch večerních hodinách přicházejí neustále pacienti a jsou operace, které se musí udělat urgentně,“ vyprávěl Mach. V Agoku byla i porodnice s asi deseti porody denně. A řada z nich byly císařské řezy, u kterých byl také potřeba.
Silných zážitků je podle něj v zemi pro Středoevropana spoustu. „Udělal jsem si představu o nemocech, o kterých jsem si myslel, že jsou v zásadě banální. O malárii, o které my se učíme jako o periodické horečce, která se dá chininem zvládnout. A když tam pak vidíte malé děti na malárii umírat, často i zubožené podvýživou, je to úplně nový pohled a velmi intenzivní,“ popsal. „Tam skutečně každý den můžete říct, že tím, že tam jste, jste zachránil tuto holčičku či chlapečka. Víte, že kdybyste tam nebyl, tak není, kdo by je na operaci slepého střeva uspal,“ dodal.
Na misi s Lékaři bez hranic by Dušan Mach rád v budoucnu vyrazil znovu. Pokud prý všechno vyjde a pustí ho zaměstnavatel, vyjede opět již letos na podzim. Kam? „Kde bude potřeba,“ uzavřel.
tes jpt
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: čtk
