„Pozor, Nohavicův táta byl taky agent,“ vypálí Jan Rejžek.
„Myslíte státní bezpečnosti?“
„Ježišmarja! A čeho jiného?“
Historik Přemysl Houda s hudebními kritikem právě hovoří při přípravě své knihy Nohavica: Naše malá válka. Psali jsme o ni více zde. Kniha je k dostání třeba ZDE.
Pak jde do archivů a zjistí, že informátor Jaromír Nohavica, ročník narození 1927, rozhodně není otcem slavného písničkáře.
Jan Rejžek se ale do Jaromíra Nohavicy kvůli estébákům naváží pravidelně už mnoho let a dokáže zamíchat agenty prakticky do všeho. Když Nohavica v roce 2016 reagoval na vlnu znásilnění muslimskými migranty písničkou „Arab mi šahá na babu“.
„Ubohý estébák Nohavica se musí a musí vyslovit. K čemukoliv. Už nebijou naše děti, tak tohle. Velmi vtipné. Jeho řídicí orgán StB by to této udavačské kreatuře jistě schválil,“ komentoval to Rejžek.
Nohavicovi nemůže zapomenout, že nereagoval na jeho nabídku, že jej bude ohledně spolupráce s StB Rejžek osobně konfrontovat před televizní kamerou v pořadu 13. komnata.
Když před pár lety začal psát pro Forum Pavla Šafra, obohatil jej například o svůj komentář „Pád samozvaného mučedníka Putinohavici“.
Rejžek ale není jediný, kdo na Nohavicu útočí kvůli kontaktům s StB.
Spisovatel Pavel Kohout dokonce i v novinách šířil historku o tom, jak Nohavica poskytl StB plánek jeho vídeňského bytu, který navštívil při své první cestě na Západ a Jaroslav Hutka o tom složil píseň Udavač z Těšína.
Kohout při vzpomínání na svou návštěvu Ostravy líčil, jak „připil Jarkovi Nohaviců, jehož výtvarné dílo, skicu našeho vídeňského bytu, který bard za totality navštívil, jsem objevil v archivu StB“.
A ironicky dodává, že pokud jej Nohavica pozve, tak na revanš naskicuje Nohavicovo „ostravské bydlo“ pro BIS.
Psali jsme:
Příběh o tom, jak Nohavica kreslil estébákům plánek Kohoutova vídeňského bytu šířili i jiní, třeba zpěvák Jan Burian.
Houda ale zkoumáním v archivech zjistí, že náčrtek Kohoutova „bydla“ předal StB někdo úplně jiný. Nohavica ve výpovědi pouze uvedl, že Kohouta navštívil v tříposchoďovém bytě v nejvyšších patrech činžovního domu, který je přepychově zařízen.
Z roku 1989 je v Houdově knize popsán také příběh o udavači Nohavicovi, který je spíše kuriozní. Písničkář Jan Zubryckyj vypráví, jak se účastnil neformálního hudebního festivalu v Protivíně.
„V sobotu jsme začali hrát a najednou nad tím Protivínem začal kroužit vrtulník a pak odletěl a za půl hodiny se na festivalu objevil Nohavica. Nohavica přišel ožralý, s flaškou v kapse, flaškou rumu, a tam si sedl a my ostatní jsme se na sebe dívali. Pak jsme si říkali: Kde se tam vzal? Protože žádný vlak v tu chvíli nemohl přijet. Ani autobus. Nic. V tu chvíli jsme si to neuvědomovali, došlo nám to až potom, když se přišlo na to, že Nohavica spolupracoval se Státní bezpečností.“
Příběh o tom, jak StB svého utajovaného spolupracovníka na sledování „objektů“ vysazuje z vrtulníku, se zdá vyloženým bizárem, ale historik Houda i toto tvrzení poctivě prověřuje. Jiný účastník akce, Vladimír Mikulec, vysvětlí Nohavicovo zjevení prostě tak, že měl zrovna koncert v sousední vesnici, tak pro něj dojeli a přivezli ho do Protivína autem.
Vítáte konsolidační balíček, který vláda protlačila Sněmovnou?Anketa
Pronášel vtipy zesměšňující Sovětský svaz...
„Mirek“ nebyl první svazek, který v StB na Jaromíra Nohavicu zavedli. Ještě předtím byl svazek s krycím jménem Sólista, ve kterém byl zpěvák sledovanou osobou.
Například v roce 1986 musel estébákům dlouhé hodiny vysvětlovat, proč se texty jeho písní objevily v časopise Svědectví, který v exilu vydával Pavel Tigrid.
„Když mě například na jaře roku 1986 karvinská Státní bezpečnost zase předvolala na výslech (oni tomu říkali ‚nucené styky‘), ptali se mě tam zejména na písně, které otiskl pan Tigrid ve svém pařížském emigrantském Svědectví v roce 1985. Mávali mi před očima bílým výtiskem magazínu, který jsem nikdy neviděl a ptali se, jakým ‚kanálem‘ jsem tam přeposlal své texty. Matně si vzpomínám, že je iritovala hlavně písnička To nechte koňovi. Podle pravdy jsem prostě řekl, že já to nebyl. Že s tím nemám nic společného. A kdo tedy, oni na mne. Podle pravdy jsem řekl, že nevím,“ vzpomínal Nohavica později.
Seděl tam prý, a cítil strach.
„Objekt si je vědom, že jeho jméno bylo využito k politické machinaci, od obdobných snah a tendencí se distancuje, což také vyjádřil v písemném prohlášení,“ objeví se v estébáckém hlášení o tomto pohovoru.
Hrozí Evropě akutní nebezpečí islámského terorismu?Anketa
Největší šok Nohavica utrpí, když se mu estébáci mezi řečí zmíní, že vědí o těch portrétech chartistů, co mu doma visí. Nohavicu to zlomí hlavně proto, že domů zve jen své známé, kterým věří. Navíc žádného signatáře Charty 77 doma pověšeného nemá.
Nakonec se ukáže, že donašeč mylně zařadil k signatářům protirežimní petice Jana Wericha, jehož portrét Nohavica skutečně měl pověšený v obýváku.
V březnu 1987 zase plzeňská StB hlásí na Ministerstvo vnitra, že při koncertě v Sušici Nohavica společně s písničkářem Josefem Streichlem „pronášeli vtipy zesměšňující Sovětský svaz“ a „provokovali publikum poznámkami o možné přítomnosti příslušníků SNB na představení“.
V posledních letech před listopadem 1989 je pak zřízen agenturní svazek Mirek, který už není objektem, ale sám dává StB informace. Nohavica se podle něj měl několikrát sejít se svým řídicím důstojníkem, estébákem Liberdou. Nejzásadnější je právě jeho svědectví z cesty do Vídně, kde se setkal s Karlem Krylem. Ostatní jeho informace jsou na úrovni: Na charitativním koncertě pro Arménii se podepisovala petice za propuštění Václava Havla z vězení, ale kdo jí podepisoval, to už si nepamatuju.
Fotogalerie: - Bubnování pro Bubny
Jsme doma...
Zkušenost z minulého režimu vede Nohavicu k tomu, že v porevolučních časech kontakty s „novými pány“ rozhodně nevyhledává, byť se s řadou z nich zná už z časů před listopadem 1989.
Ti sami se mu přitom nabízejí, třeba v roce 1996 jej měla s nabídkou vystupování v předvolební kampani oslovit strana ODA, ve které se koncentrovali ti nejradikálnější bijci „estébáků“. Mluvčího jí krátce předtím dělal výše jmenovaný Jan Rejžek.
V roce 1995 dostane Jaromír Nohavica pozvánku na recepci k 28. říjnu na Pražský hrad. Nakonec se tam rozhodne nejít.
A později se definitivně přeorientuje do pozice „barda těch, kteří nejsou slyšet“.
Houda jeho přerod časově zasazuje do jeho velkého turné pro americké krajany v roce 2003. Nohavica se zjevně nachází v přelomovém životním období, je mu zrovna padesát a v Ostravě zrovna dodělává rodinný dům.
Ze samotné cesty má pozoruhodné poznámky. Jednak byl doposud nejdéle ve zcela jiném kulturním prostředí, v jeho denících lze najít zklamání z mezilidské komunikace ve formátu „usměj se a zmiz“ nebo že Amerika je velká, silná a monumentální především z výšky.
Fotogalerie: - U hrobu Havla
Ale historik zmiňuje ještě jeden pozoruhodný formativní zážitek. Zklamání z Čechů v Americe, které se konkrétně zrcadlí v jeho zážitcích na velvyslanectví ve Washingtonu a konzulátu v Los Angeles.
V hlavním městě USA visí v hale ambasády vedle Masarykova portrétu stále Václav Havel, i když je prezidentem už několik měsíců Václav Klaus. Velvyslanec vykládá, že je to „tichý protest“.
V Los Angeles zase zažije, že paní konzulka z nějakého důvodu odmítá mluvit s jeho průvodcem.
„Jsme doma,“ poznamená si k tomu Nohavica.
Od té doby dost mění své veřejně prezentované názory na řadu věcí. Mimo jiné se stane velkým propagátorem internetu a přímé komunikace s fanoušky, aby se nemusel doprošovat na žádném z mediálních kanálů.
Nohavica byl prvním v šoubyznysu, kdo svým fanouškům nabídl možnost stáhnout si jeho nové album zdarma, komunikuje s nimi přes sociální sítě, za covidu se staly legendární jeho streamované „koncerty z podkroví“ a aktuální dění komentoval ve svých pravidelných „virtuálkách“ (pojmenovány podle serveru Virtually, kde s nimi začínal, i když teď už je vysílá jinde).
V roce 2018 díky tomu může ignorovat křik proti jeho ocenění Puškinovou medailí, cenou za kulturní porozumění mezi národy, kterou přebírá od ruského prezidenta Vladimíra Putina.
„On slouží, řečeno leninským termínem, jako užitečný idiot,“ vzkázal přes pořad 168 hodin Jan Rejžek.
A když byl stejnými lidmi vyzýván, ať svou medaili vrátí po ruské invazi na Ukrajinu, odmítl to se vzkazem, že místo toho laciného gesta raději přispěje na pomoc lidem, kteří tou válkou trpí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
Karel Břicháček
