„České stavy z císaře a krále Rudolfa II. vymačkaly roku 1609 takzvaný Majestát, což bylo přiznání nejvyšší možné míry náboženských a politických svobod. Tehdy to byly spojené nádoby. Dalo by se říct, že Království české se tím stalo jednou z nejsvobodnějších zemí v Evropě,“ vypráví Zdeněk Čech. A právě tyto svobody byly v království neustále jablkem sváru. Další události to pak jen potvrdily. A odstartovala je jedna z pražských defenestrací, přesněji řečeno ta, která se odehrála před čtyřmi sty lety.

Katolíci letí z okna

„Habsburk Matyáš se po abdikaci svého bratra Rudolfa II. stal roku 1611 českým králem. Nicméně měl už taky svá léta, a ve vzduchu se tudíž vznášela otázka následnictví. Tehdy se česká politická reprezentace dopustila neuvěřitelné chyby. Zemský sněm přijal totiž v roce 1617 za budoucího krále Ferdinanda Štýrského, který měl do dějin vstoupit jako Ferdinand II. Byl korunován ve svatém Vítu a čekalo se pak vlastně, až Matyáš zemře. Takže trůn měl obsadit nekompromisní katolík, což v zásadě znamenalo konec svobod. Habsburské špičky zůstaly na rozdíl od rudolfinských časů ve Vídni a v Čechách vládli královští místodržící. Mezi nimi i dva nesmlouvaví katolíci Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, o němž dokonce kolovaly legendy, že když jeho poddaní nechtěli jít na katolickou mši, poštval na ně psy,“ popisuje tehdejší situaci Čech.