„Prototyp českého hrdiny je jiný. Není to žádný bohatýr od přírody, romantický nacionalista hnaný kultem fyzické oběti pro věc či pro národ. Mučedníkem českého 19. století je Karel Havlíček Borovský, ústředním hrdinou normalizace Václav Havel – dva muži psaného slova,“ píše autorka.
Hus, Havlíček i Havel prý bývali sebevědomými mladíky s nemalým egem, postupem času dobře zabezpečení intelektuálové, nebyli to asketi ani radikálové. Všichni tři měli také svým způsobem štěstí na dobu. Hus působil na nové pražské univerzitě, Havlíček zažil rok 1848, kdy se nejprve zdálo, že se poměry uvolňují, a Havel tvořil v 60. letech 20. století. V této době dosáhli solidního postavení ve společnosti, ale všichni tři také zažili následné „utahování šroubů“.
Naši hrdinové sledují situaci z povzdálí
Ve všech třech etapách přicházejí ke slovu i hrdinové okamžiku, kteří volají po potrestání kolaborantů či zrádců – loutek sovětské moci, Bachova absolutismu či zkorumpované katolické církve. Ale tyto hrdiny tři zmínění intelektuálové jen pozorují a hodnotí.
„Hus, Havlíček i Havel tyto hrdiny prvního okamžiku pozorují s jasnozřivou skepsí. Oni sami ve chvíli zlomu neženou nikoho na barikády. Nevědí, do jaké situace je nová doba postaví, kam až budou schopni zajít,“ pokračuje autorka. Nemáme hrdiny nastupující s mečem v ruce, a to možná i proto, že jsme celá staletí neměli ani armádu, která by bránila náš národ. V lidech přežívá představa porážky na Bílé hoře v roce 1620, po které se dostávají ke slovu v podstatě až legie za první světové války.
autor: mp
