Jan Klusáček si klade otázku, kde vlastně končí ruský vliv. Na Ukrajině nebo v Maďarsku, kde se k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi často přidává premiér Viktor Orbán? Nebo snad na Slovensku, kde Putinovi přizvukuje premiér Robert Fico? A pokud ruský vliv končí na českých hranicích, je naše země dost silná, aby mu odolala? Je třeba dbát na to, abychom odolávali.
Měli bychom prý oslabovat Rusko podporou vybraných konfliktních oblastí
"Na druhém místě je třeba zcela pragmaticky akceptovat skutečnost, že jen stabilní a bohaté Rusko je schopno efektivně rozšiřovat svou sféru vlivu. Pokud je tedy klíčovým zájmem ČR, aby neupadla do této sféry, je namístě (ovšem, že ve spolupráci s dalšími západními státy, zde samotné Česko mnoho nezmůže) oslabovat Rusko podporou vybraných konfliktních oblastí na jeho hranicích. Nejde přirozeně o samoúčelné rozdmýchávání konfliktů, jaké Putin předvedl v Donbasu, nýbrž o podporu jeho existujících protivníků ve všech formách. Gruzie, Moldavsko, Ukrajina i další země, které se Rusko v posledních 20 letech pokusilo oloupit o území, musí vědět, že ve svém boji nejsou sami, že mohou očekávat vstřícnost a podporu ze strany Západu. Pokud Rusko bude muset utrácet peníze a vojenské kapacity na řešení problémů na svých hranicích, lze očekávat, že nebude mít prostředky pro rozšiřování sféry vlivu,“ poznamenává autor.
I proto je v zájmu Česka, aby na Ukrajině u moci zůstala současná vláda s prezidentem Petro Porošenkem, který zdůrazňuje nezávislost Ukrajiny na Rusku. V současné době je třeba udržet v ukrajinských rukou Mariupol. Tomu by měl napomoci i Západ. "I za cenu dodávek zbraní a dalšího vojenského vybavení,“ zdůrazňuje autor.
Z dlouhodobého hlediska by pak měla Ukrajině pomoci EU i Spojené státy, aby se země postavila na vlastní nohy, a to s pomocí obchodních dohod, uvolňování pracovního trhu a podobně.
To je ale pitomost, reaguje Haas
Na text na sociální síti Facebook ostře zareagoval analytik Tomáš Haas, jenž býval v dobách jejich premiérství poradcem Václava Klause i Mirka Topolánka. Klusáčka nijak nešetřil. "Jen vrozená slušnost a stranická kolegialita mi překáží v tom, abych tento článek nazval největší pitomostí, která kdy o Ukrajině byla napsána,“ oznámil hned na úvod.
Následně znovu zapochyboval o tom, zda na Ukrajině opravdu působí ruští vojáci, Klusáček by to prý měl nějak dokázat, pokud hovoří o ruském vlivu. Možná by za to dostal i nějaký ukrajinský řád. Vrací se i ke svému mnohokrát vznesenému varování, že by Evropa neměla naslouchat ukrajinským neonacistům.
"Pro pana Klusáčka je eminentní, že v našem zájmu je, aby se vláda, která stojí na ozbrojené moci nacistických stranických oddílů, ekvivalentních stranickým ozbrojeným SA a SS v Německu, nebo 'Lidovým milicím' u nás, udržela ve velké evropské zemi ve vzdálenosti 300 km od naší východní hranice,“ poznamenává ironicky analytik.
Konflikt na Ukrajině podle Haase vykrystalizoval na základ nacionalistických zásahů "majdanské vlády“, ale to prý asi pana Klusáčka netrápí, když na jedné straně varuje před rozpínavostí Ruska a na straně druhé doporučuje rozdmýchávat konflikty na hranicích Ruska. "Nemá to logiku, ovšem tu nemá nic z páně Klusáčkova článku," píše zostra analytik.
V závěru si Haas klade otázku, zda mu svědomí dovolí dál se hlásit k ODS, která i podle textu pana Klusáčka hnědne, když se na druhé straně Haasova vlastní rodina musela vyrovnávat s nacistickými hrůzami.
Psali jsme:
Celý doslovný příspěvek Tomáše Haase:
Jen vrozená slušnost a stranická kolegialita mi překáží v tom, abych článek pana Klusáčka nazval největší pitomostí, která kdy o Ukrajině byla napsána.
"Za pár týdnů uplyne rok od ruské anexe ukrajinského poloostrova Krym a propuknutí konfliktu na východní Ukrajině. Po několika tisícovkách obětí mezi ukrajinskými vojáky i civilisty a minimálně stovkách mrtvých ruských vojáků se zdá, že konec války stále není v dohledu. Poněkud truchlivou je česká diskuze o adekvátní politice naší vlády, EU a Západu vůbec vůči Ukrajině a Rusku. Tato diskuze se utápí v sentimentu, osciluje od ignorance k překrucování historie, marginálními jevy přehání do dalekosáhlých konsekvencí a zejména naprosto ignoruje odlišné zájmy jednotlivých aktérů a zejména specifické zájmy České republiky."
Těch mrtvých nebyly stovky. Byly jich tisíce a denně jich přibývá po desítkách a někdy i po stovkách. A bylo jich mnoho i mezi ukrajinskými vojáky jak z ukrajinsky, tak z rusky mluvících oblastí Ukrajiny. Kolik jich bylo mezi ruskými vojáky, nevíme. Možná by pomohlo, kdyby pan Klusáček mohl uvést jediný důkaz, že tam ti ruští vojáci skutečně jsou. Jistě by za to dostal nějaký řád, když ne přímo titul Hrdina Ukrajiny, i když ten byl na nátlak EU, světové židovské komunity a rusky hovořících ukrajinských regionů zrušen, poté, co se jeho nositelem stal Stepan Bandera a Evropě se to v té době ještě nelíbilo.
Dnes dědictví neonacistů přijímá EU s nadšením a pan Klusáček nám radí, abychom ukrajinský neonacizmus nebrali do úvahy, je to, stejně jako ty již zmíněné tisíce mrtvých a panem Klusáčkem nezmíněných zhruba dva miliony ze svých domovů bombardováním do uprchlických lágrů vyhnaných Ukrajinců, jen marginální jev.
Je to překrucování historie, asi té, kterou EU, Ukrajina, naše média a pan Klusáček s takovými obtížemi právě srovnali.
Pan Klusáček nevnímá, že je to právě to, že ukrajinský nacismus získal na Ukrajině takový vliv a takovou sílu, která dnes má ty "dalekosáhlé konsekvence" - zničenou infrastrukturu východní Ukrajiny, válečnými výdaji ještě hlouběji zadluženou celou Ukrajinu, většina jejíchž dluhů nejde na reformy a záchranu ekonomiky, ale na válečné výdaje a záchranu režimu.
Pan Klusáček nám radí "oprostit se od dumání o Banderovi, přestat na sociálních sítích sdílet fotky mrtvých civilistů (s komentářem o zlé kyjevské vládě, která vraždí vlastní občany raketomety), ukončit zbytečné hádky o tom, kdo vlastně dodal na východní Ukrajinu zbraňové systémy, které nemá ve výzbroji nikdo mimo ruské armády, a vrátit se k základním otázkám: Jaká Ukrajina a jaké Rusko jsou v zájmu České republiky, proč a jak k tomuto cíli dospět?"
Je to rada opravdu moudrá. Říká, že my, kteří jsme hluboce znepokojeni a pobouřeni vzkříšením nacismu na začátku nového století na Ukrajině, máme zapomenout na miliony mrtvých civilistů v druhé světové válce, na miliony padlých spojeneckých vojáků protihitlerovské koalice (a hlavně zapomenout na ty ruské), zapomenout holokaust a obecně zapomenout hrůzy nacismu.
Je to podlé, vzpomenout si na to při pohledu na dnešní ukrajinský nacizmus, je jen zbytečné "dumání", to vše je jen marginální zbytečné připomínání něčeho, na co máme zapomenout.
Zapomenout máme (jak šlechetné a velkomyslné) i na hádky o tom, kdo vlastně dodal na východní Ukrajinu zbraně. Jistě to není proto, že ten ruský původ zbraní zatím nikdo nedokázal (ale všichni přeci víme že...).
O původu zbraní používaných v konfliktu na Ukrajině se můžeme podívat do studie předního britského institutu zabývajícího se otázkami zbrojení, zbraní a munice, ARES Institutu, který problému věnoval rozsáhlou detailní studii. "Report ARES Institutu o zbraních a jejich původu v ukrajinském konfliktu" vyšel před nedávnem, na konci listopadu, můžeme jej považovat za aktuální.
Jeho závěry jsou jednoznačné - "Rusko nedodává těžkou techniku a zda dodává pěchotní a osobní zbraně, je těžko prokazatelné. Dodávky zbraní nejsou organizované a ruské zbraně se dostávají na Ukrajinu z různých zdrojů, včetně privátních obchodníků se zbraněmi."
"U těch několika těžkých zbraní (celkem 8 kusů), které se dají identifikovat, a o kterých je známo, že nebyly ve výzbroji ukrajinské armády, se nedá přesně určit jejich původ."
A poslední citát, ze závěru studie:
"There remains no direct evidence of Russian government complicity in the trafficking of arms into the area."
"Neexistuje přímý důkaz toho, že by ruská vláda dodávala zbraně do oblasti."
Zatímco dodávky zbraní amerických mají v nejbližší době začít, a proto diskuze o zahraničních zbraních začíná být nežádoucí (odkaz na report ARES Institutu podávám na konci tohoto textu).
Pro pana Klusáčka je eminentní, že v našem zájmu je, aby se vláda, která stojí na ozbrojené moci nacistických stranických oddílů, ekvivalentních stranickým ozbrojeným SA a SS v Německu, nebo "Lidovým milicím" u nás, udržela ve velké evropské zemi ve vzdálenosti 300 km od naší východní hranice.
Máme se oprostit, říká pan Klusáček nám, kteří jsme dosud byli jeho oponenty, od našich irelevantních, sentimentem nad oběťmi války a obavami z nacismu zkreslených názorů, přestat se s ním a jeho názorovými soudruhy zbytečně hádat a máme se zabývat skutečnou otázkou, "jaká Ukrajina a jaké Rusko jsou v zájmu České republiky, proč a jak k tomuto cíli dospět?"
"Zabývat se" ovšem v jeho slovníku znamená jedno: Přijmout jeho vidění Ukrajiny, Ruska, světa a českého místa v tom správném Klusáčkově světě.
Já už jsem takový kverulant a v mém slovníku "zabývat se něčím" znamená nepřijímat slepě názory založené na jediném argumentu, proslulém "všichni přece víme, že...", a o věcech přemýšlet.
Nemyslím, že zájmem všech, České republiky, Ruska, Ukrajiny, EU, USA, NATO a světa obecně, je pomáhat v Evropě vzniknout státu velikosti Francie, ve kterém na účet nás všech, budou vládnout neonacisté, oligarchové, soukromé armády neonacistických stran, oligarchů a zkorumpovaných prodejných politiků. Vláda, která je asi i panu Klusáčkovi trochu "eklhaft", když jako jediný zdroj její legitimity dokázal uvést jen to, že je "protiruská" a bombarduje své vlastní občany a radí nám, abychom nepřemýšleli o její mocenské základně a jejích aktivitách a její válce s rusky mluvícími Ukrajinci.
Nemyslím, že je v našem zájmu se snažit za cenu "marginálních ztrát, ovšemže ve spolupráci s dalšími západními státy, zde samotné Česko mnoho nezmůže, oslabovat Rusko podporou vybraných konfliktních oblastí na jeho hranicích".
Pan Klusáček tvrdí, že "nejde přirozeně o samoúčelné rozdmýchávání konfliktů, jaké Putin předvedl v Donbasu, nýbrž o podporu jeho existujících protivníků ve všech formách".
Za prvé, konflikt v Donbasu nepřivedl Putin - přivedla jej nacionalistickými, necitlivými a hloupými návrhy zákonů kyjevská vláda, která jednala pod silným vlivem neonacistů.
Vzpomeňme si na návrh zákona, který měl odejmout ruštině, jež je jazykem celého území jihovýchodní Ukrajiny, status úředního jazyka. Vzpomeňme si, že vyhnáním - doslova fyzickým - poslanců strany bývalého prezidenta (kterého mimochodem volila celá východní Ukrajina) z parlamentu, zůstaly tyto oblasti, téměř třetina Ukrajiny, bez zastoupení v parlamentu a ve vládě. Vzpomeňme si, že ještě na jaře minulého roku chtěla tato ruskojazyčná oblast jen autonomii se zárukami jejích jazykových a kulturních práv. Odpovědí bylo vyhlášení "antiteroristických opatření" a vyslání neonacistických stranických brigád a brigád oligarchů, "Národních gard" na východ Ukrajiny. "Opatření" rychle přerostla kvůli jejich krutosti v občanskou válku, které se ovšem dodnes nesmí na Ukrajině říkat "občanská válka".
Výsledkem jsou ty tisíce mrtvých a miliony vyhnaných, které jsou pro pana Klusáčka "margináliemi".
A za druhé, pro někoho, kdo se snaží budit hrůzu strašením o ruském "rozdmýcháváním konfliktů", je trochu divné, chce-li tomu předcházet rozdmýcháváním konfliktů, které nebudou samoúčelné, ale budou jen "podporou vybraných konfliktních oblastí na ruských hranicích".
Nemá to logiku, ovšem tu nemá nic z páně Klusáčkova článku.
Tolik o prevenci, nyní k cílům této podivné strategie.
Má jím být "odříznutí Doněcké a Luhanské oblasti od ukrajinské infrastruktury" (nejste vy, pane Klusáčku, zakukleným separatistou?) a zřízení jakéhosi sanitárního kordonu i za cenu nuceného přesídlování obyvatelstva. Nevím o žádném "sanitárním kordonu", který zastavil animozity a přispěl k míru - viz "demilitarizovaná zóna" mezi Severní a Jižní Koreou, viz Berlínská zeď a demilitarizované pásmo mezi Egyptem a Izraelem v předvečer války v roce 1967 mezi Izraelem a Egyptem. Zkušenost ukazuje, že toto není řešením, jen to dovoluje animozitě narůstat až do bodu, kdy hrozí výbuch.
Jsem přímo zděšen návrhem pana Klusáčka na "permanentní evakuaci většího počtu civilistů " - tady už se musím tázat na stav duševního zdraví pana navrhovatele. Toto je něco, čím chtěl řešit národnostní a politické otázky jen Hitler, který naštěstí včas prohrál válku, a Stalin, kterému se to v několika případech "podařilo" s následky, jež se projevují, jako v případě krymských Tatarů, dodnes.
Je to ovšem zcela v intencích panem Klusáčkem obdivované kyjevské vlády, která deportaci rusky mluvících obyvatel východní Ukrajiny, potom co budou "filtrováni" v koncentračních "filtrovacích táborech", jež je rozdělí na ty, kdo budou "potrestáni" a v táborech zůstanou, a ty, kdo budou přesídleni do jiných oblastí Ukrajiny, aby se předešlo vzniku "separatistických enkláv", oznámila ústy ministra obrany Kovala již v létě. Do těch táborů, jak řekl pan ministr, budou poslány celé rodiny, včetně žen a dětí.
A pan Klusáček nám to opakuje a tvrdí, že to je nejvyšším zájmem České republiky. Jen by na rozdíl od ukrajinské vlády odpustil těm, kdo "povstanou a vyženou ruské vojáky a jejich pomahače".
Do té doby máme podporovat rozvoj západní Ukrajiny a udržovat východ ve stavu bídy a mizérie, do jaké je přivedla ta vláda, kterou podporujeme.
Ó ano, je to pragmatické a rozumné. A jistě se najde dost takových, kteří vás pochválí.
Vždyť tím, že to budeme financovat, oslabíme Rusko a přivodíme pád jeho fašistického režimu.
Ne, pane Klusáčku, nepřesvědčil jste mne.
Budu dál varovat před nacistickými silami, které jsme my, západní spojenci v NATO a Evropské unii, vytáhli z močálu historie, kde měly na věky zůstat. A nebudu to zastírat tím, že na původ tohoto hnědého bahna, které zaplavuje Ukrajinu, zapomenu, nebudu zapomínat na tisíce mrtvých a miliony vyhnaných Ukrajinců jen proto, že mluví rusky.
Nepřesvědčil jste mě, že musíme Rusko zastavit od toho, aby nás "pohltilo", a to tím, že budeme používat metody a praxi Hitlera a Stalina a že se zachráníme tím, že pomůžeme povraždit, pozavírat do lágrů a nuceně přesídlit miliony obyvatel Ukrajiny.
Na to si Ukrajinců, i těch rusky mluvících, příliš vážím a něco tak hrůzného bych jim, na rozdíl od vás, nepřál.
A vrátím se teď k té stranické kolegialitě. Pokaždé když čtu takovou obhajobu zločinů a zločinců a pokaždé když vidím takové nadšení nad hrůzou a utrpením milionů lidí, pokaždé když si uvědomím, jaké strašné hnědé monstrum jsme na Ukrajině probudili a pomohli mu z močálů historie, do které patří, přemýšlím o tom, jestli mám právo setrvávat v politické straně, která toto podporuje, která se od takových hrůz okamžitě nedistancuje a tam, kde je to zjevně trochu příliš, alespoň pokrytecky mlčí. Čekal jsem a několikrát žádal, aby se ODS alespoň distancovala od ukrajinských nacistů, když už nechce nebo nemůže přestat podporovat ukrajinskou vládu.
Nedočkal jsem se. A tak mi nezbývá než zvolit mezi dvěma loajalitami - jednou k památce mé nacisty povražděné rodiny a k principům, které jsem celý život ctil a snažil se dodržovat a prosazovat, svobodě a rovných životních šancí nezávislých na rasové, národnostní, jazykové a sociální příslušnosti, a druhou loajalitou - k politické straně, která to vše ze zbabělosti, nebo zapomnění, co jsou její vlastní principy a zásady, zapomněla a která chce, abych zapomněl, co je nacismus, a která se okamžitě nedistancuje od myšlenek jako je deportace "většího množství civilního obyvatelstva" a podobných zrůdností.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
