Je podle vás stejně důležité si připomenout, že loni uběhlo 80 let od vyhnání Čechů ze Sudet, stejně jako to, že příští rok uplyne 75 let od vyhnání Němců z Československa?
Myslím, že velké věci a historické milníky se připomínají i samy, neboť jsou součástí paměti národů a hluboce zapsány v paměti lidí. Nejsem politolog a moje působení a názory na danou oblast vycházejí z přímého kontaktu s lidmi. Mám za to, že je, s odstupem času, spíše než o vině důležité přemýšlet o cestě vpřed.
Kolektivní vina byla nespravedlivá, vyhnat obyčejné lidi s dětmi z jejich domovů a vlasti za dramatických okolností, bez ničeho do neznáma, to si dnes neumíme vůbec představit; a zapomenout se něco takového určitě nedá.
Letos se uskutečnil v bavorském Řezně už 70. sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Co si myslíte o nápadu udělat tento sjezd sudetských Němců u nás v ČR? Jsme na něco takového připraveni?
Sudetoněmecké dny jsou každoročně krásnou a velkolepou oslavou tradice, sounáležitosti a touhy po míru a přátelství v srdci Evropy, které umí připravovat a plně vnímat v Bavorsku. Přestože je tam rok od roku stále více Čechů, mám za to, že na jejich pořádání v Česku připraveni nejsme.
Pan Posselt to ale vyslovil jako budoucí možnou variantu na konci svého obšírného projevu, v euforii radosti nad současnou, až doposud nejlepší úrovní česko-německých vztahů.
Sněm bývalých Sudeťáků by si u nás uměli představit pouze Piráti a lidovci. Překvapuje vás, že zrovna tyto dvě strany?
Že by si u nás uměli Sudetoněmecké dny představit lidovci, to mě nepřekvapuje. Jejich zástupci jsou na akci pravidelně přítomni a obě strany spojují křesťanské hodnoty. U Pirátů jsou to asi jiné pohnutky, možná nezatíženost minulostí.
Tlumočnice a koordinátorka česko-německých vztahů Brigita Janovská (75 let) žije v Mostě v severních Čechách, tedy v takzvaných Sudetech. Velkou část života zasvětila zmírňování následků vyhnání Němců ze Sudet, tedy budování česko-německého přátelství.
Před pár dny, při příležitosti svého životního jubilea za to obdržela zlatou Medaili za zásluhy o porozumění mezi oběma národy a také Čestné uznání za zásluhy o dlouholetou přeshraniční spolupráci od Německého červeného kříže.
Dříve působila například jako referentka Euroregionu Krušnohoří.
Zlatou holubici míru za svou činnost získala v roce 2012.
Stále je i ve svých 75 letech aktivní, je například také dobrovolnicí Oblastní charity Most nebo přísedící u mosteckého soudu, koordinuje také mezinárodní vztahy obce Hrobčice na Teplicku a mnoho dalšího.
Infobox
Brigita Janovská
Pan Posselt je zvoleným zástupcem určité zájmové skupiny a musí tedy hájit a prezentovat její zájmy. Že se s vyhnáním mnozí ani dodnes nevyrovnali, se nelze divit. Naštěstí již netvoří většinu, takže i pan Posselt může vystupovat jinak, což také činí.
Vezmeme-li za obecně platné, že omluvit se dokáže jen silný jedinec, tak bych bývala naší zemi před vstupem do EU velmi přála, aby byla silným Českem, které se dokázalo za smutnou epizodu v srdci Evropy omluvit. Nic by neztratilo, ale velmi získalo...
Například podle knížete Schwarzenberga jsme hlavně my Češi ke svým bývalým krajanům málo velkorysí, protože Němci třeba dokázali hostit Všesokolský slet, přestože Sokolové do roku 1918 považovali Vídeň za úhlavního nepřítele…
Ano, s knížetem Schwarzenbergem a jeho slovy o velkorysosti souhlasím.
V pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze už čtvrt století stojí národní památník hrdinů heydrichiády s podtitulem – Místo smíření. Přesto křivdy minulosti nejsou zapomenuty. Politici se osočují, jak hodně smířliví k Němcům být, či nebýt, nebo pořád dokola vytahují Benešovy dekrety.... Kdy podle vás tedy nastane čas smíření?
Smíření a vedení dialogu jsou aktuální pojmy přicházející z mojí zkušenosti většinou z německé strany. Z úžasně fundovaných projevů ze Sudetoněmeckých dnů od nejvýznamnějších osobností tamního politického, společenského a duchovního spektra vyplývá přání žít jako sousedé v míru, vzájemném porozumění a přátelství – což jsou křesťanské zásady, které pomáhají se nad problémy i křivdy povznést.
Velmi bych naší zemi přála návrat ke křesťanským kořenům.
Zmíněné Benešovy dekrety stále platí, ale… Soud po 27 letech žalob potvrdil restituční nárok šlechtickému rodu Walderode na majetek zkonfiskovaný Benešovými dekrety, čímž podle některých vytvořil určitý precedent. Co na toto říkáte?
Benešovy dekrety přenechávám s odstupem času již historikům, právníkům a soudcům. Z lidského hlediska s nimi mělo být již dávno naloženo tak, aby neotevíraly bolavé rány a nevyvolávaly nežádoucí emoce. Měl to být náš příspěvek ke sjednocující se Evropě.
Co se týče šlechtických rodů, tak zažívám kolem sebe jejich snahy získat zpět někdejší exkluzívní – a nyní komunistickým režimem zdevastovaný a zanedbaný – rodinný majetek s cílem jej zachránit, uvést do pořádku a nabídnout české veřejnosti ke kulturním účelům, což je hodno obdivu.
Sudetští Němci by si podle mluvčího landsmanšaftu Bernda Posselta, který zmínil tento nápad Franze Josefa Strausse, zasloužili Nobelovu cenu za mír za usmíření s Čechy. Proč jen Němci, ne Češi?
Ano, sdílím názor s panem Posseltem i Franzem Josefem Straussem. V prostředí, v němž se pohybuji – tedy přímo mezi lidmi obou národností – vidím, že na dobrých sousedských vztazích záleží; zasluhují se o ně, obětují čas i peníze s tím, že je rodiče naučili milovat svou vlast, především němečtí krajané. Je to jejich vstřícnost a cesta, která by ale neměla být jednosměrná.
Vy sama nějaká ocenění máte… Jedním z opravdu významných je Zlatá holubice míru. Existuje jen 30 kusů této putovní ceny. Čím pro vás taková ocenění jsou?
Ze svých ocenění se velmi těším, jsem za ně vděčná. Považuji je za klenoty patřící i mému kolegiálnímu a přátelskému okolí, které spoluvytváří prostředí, v němž je mi dobře a z něhož čerpám sílu a inspiraci pro svou práci. Vyznamenání mám opravdu celou řadu z nejrůznějších oblastí, je to radost, ale i závazek.
Zlatou holubici míru obdržel v minulosti například 14. Dalajláma, duchovní vůdce Tibetu, a z Čechů například Václav Havel. Jeho osoba je spojena se sametovou revolucí, jejíž 30. výročí si mimochodem letos připomínáme. Zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá, konají se výrazné demonstrace... Co považujete za největší úspěch, či naopak problém Česka za těch 30 let?
Sametová revoluce. Již samotný pojem je duchaplný. Po třiceti letech se ale duch nějak vytratil. Bezbřehá demokracie není k ničemu dobrá a přinesla jen zklamání. Můžeme skoro všechno, přesto jsou lidé nespokojení. Žijeme ve strachu z kriminality a terorismu, z drogově závislých a podobně. Společnost je rozvrácená, protože nemá řád.
V čem všem dnes po 30 letech od revoluce ještě musí pomáhat Charita, s níž mimo jiné spolupracujete?
Základem státu by měla být rodina. Jak to s ní u nás vypadá, ukazují statistiky. Charita, s níž coby dobrovolnice spolupracuji již téměř dvě desetiletí, se snaží například v této i řadě dalších oblastí pomáhat a zachraňovat, co se dá. Své o tom vím i ze své pětačtyřicetileté praxe soudní přísedící u Okresního soudu v Mostě.
Kdysi jste řekla, že podstatným problémem je i bezdomovectví, které by mělo být postaveno mimo zákon…
Všechny problémy a krize naší současné společnosti, včetně bezdomovectví, rozpadu rodin a dalších nežádoucích jevů, jsou krizí morálky a mezilidských vztahů. Tímto směrem by se mělo urychleně vydat vzdělávání a veškerá činnost včetně nařízení a zákonů.
| „I když je 30 let po revoluci, bude mít Charita pořád co dělat. S větší svobodou je totiž spojeno i to, že se lidé rozhodují o svém stylu života, který je možná někdy pro druhé obtížný. (…) Lidé mají i právo nepracovat,“ vyjádřil se nedávno biskup Jan Baxant při otevření charitativního Centra sociální pomoci v Mostě (reportáž jsme publikovali ZDE). S Charitou spolupracuje i Brigita Janovská, pro kterou „právo na nepráci“ není něco, co by se mělo v demokracii vyzdvihovat... |
Bezdomovectví by měl zakazovat zákon. Jestliže někdo není sám schopen důstojně žít jako člověk, tak by jej k tomu měly v jeho vlastním zájmu, ale i v zájmu společnosti přinutit zákony. Bezdomovectví je rakovina společnosti, která svými metastázami ničí morálku jakož i všechno kolem sebe, je přímo hrůzným příkladem pro mladé lidi a především degraduje lidskou důstojnost. Proto by nemělo být podporováno, ani trpěno, ale mělo by se radikálně léčit. Jsem přesvědčena, že by ve finále byl každý bezdomovec za své vyléčení vděčný.
Co říkáte na to, že třicet let od roku 1989 se konají obrovské demonstrace proti Babišovi, proti ministryni spravedlnosti Marii Benešové a nepřímo i proti Zemanovi? Mluví se o vzrůstající agresi společnosti, kterou podněcují i sami politici svými vulgárními výroky. Máte pocit, že v ČR žijete v rozdělené společnosti?
Ano, naše společnost je rozdělena vinou našich vrcholných politiků v čele s prezidentem, k němuž nelze mít úctu a ani jej nelze dávat za vzor dětem ve školách.
Jaký by byl v této souvislosti váš vzkaz české společnosti?
Můj vzkaz české společnosti? Vraťme se ke křesťanským hodnotám, na nichž byla naše západní kultura postavena. Jsou odkazem našich moudrých předků a zasluhují respekt a úctu i od nás.
Je, či není dobré se dnes poměřovat s Německem? Jak do mozaiky přátelství a spolčování národů zapadá Evropská unie?
Německo je určitě vzorem pracovitosti a disciplíny a patronem Evropské unie, která je i přes své problémy strážným andělem míru na našem kontinentu. Německo také nejvíce sjednocenou Evropu finančně i duchovně podporuje. Tyto významné zásluhy by měl každý vidět a Evropskou unii ve vlastním zájmu dle svých možností podpořit. Již z hlediska geografické polohy naší země bychom k tomu měli mít nejvíce důvodů.
Vaše aktivity zahrnují i pomoc se zachraňováním památek v sudetském pohraničí. O co například jde?
Ano, zachraňujeme památky v sudetském pohraničí a s aktivní pomocí vyhnaných sudetských Němců a Česko-německého fondu budoucnosti se nám to daří. Během dvanácti let jsme s angažovaným týmem, vedeným starostkou Hrobčic na Teplicku Janou Syslovou, zachránili dva velké poutní kostely a celou řadu menších sakrálních památek a historických staveb tvořících kolorit tamní krajiny.
Kostel sv. Prokopa v Mukově (obec Hrobčice na Teplicku), zachráněný díky spolupráci Němců a Čechů a koordinaci těchto vztahů Brigitou Janovskou.
Nemáte pocit, že Němci mají o osud památek u nás mnohem větší zájem než samotní Češi?
Pro nás Čechy je až neuvěřitelné, že němečtí krajané znají perfektně historii i kulturní hodnoty své staré vlasti či vlasti svých předků a jsou schopni mezi sebou uspořádat sbírky a finančně i jinak nám pomáhat. Známe i případ, kdy si německý krajan pravidelně šetřil z důchodu, aby přispíval na záchranu kostela v Českém středohoří, kde byl pokřtěn...
I vaše zásluhy jsou oceňovány více ze strany německé než české. Není vám to líto?
Co se týče ocenění zásluh, tak to je snad u nás pravidlo i u mnohem významnějších osobností, že byly oceňovány v zahraničí, nikoli doma, a vychází to asi z mentality národa.
Jak dlouho se vlastně snažíte o urovnání česko-německých vztahů, respektive, kdy jste se vydala na cestu budování česko-německých přátelství?
Na cestu budování a urovnávání česko-německých vztahů jsem se vydala v roce 1997, kdy byla podepsána „Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji ze dne 21. 1. 1997“. V jejích programech pracuji dodnes.
Nechtěla jste se někdy odstěhovat do Německa?
Můj život prošel všemi společensko-politickými turbulencemi od konce 2. světové války až po současnost, umocněn v době totality zde na „rudém severu“ ještě problematikou jedince ze smíšeného česko-německého manželství. Prožila jsem mnoho, nemohla skoro nic, ale zůstala smířlivým optimistou, který se raduje z toho, co má.
V tomto duchu i přes různé šance, které by ale nebyly bez negativního politického dopadu na rodinné příslušníky – v mém případě na rodiče – žiji a pracuji v Česku a je to můj domov.
Pokud bych se měla vyjádřit, kde by se mi líbilo v Německu, tak by to byla spolková země Bavorsko – pro její křesťanství a tím i formovanou, kultivovanou společnost.
Co je v tomto – výročním – roce vaším největším přáním do budoucna?
Mým největším přáním do budoucna pro naši zemi by byla důstojná hlava státu a slušná, fundovaná a dělná vláda, která – vědoma si své společenské odpovědnosti – by vedla Českou republiku v duchu morálních zásad tak, aby se do mezilidských vztahů vrátilo svědomí, etika, pracovitost, odpovědnost, disciplína, uznávání autorit, úcta člověka k člověku i k hodnotám a pořádek a řád.
Zmizet by naopak měla všudypřítomná propagace nízkosti, násilí a zla.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
