Někteří představitelé samozvaných elit přicházejí se železnou pravidelností s varujícím „objevem“, že v české společnosti roste nenávist a netolerance. A že je nutné proti podobným nebezpečným jevům bojovat. Tyhle myšlenky prezentují v podstatě stále ti sami lidé, úzký kroužek spravedlivých a čistých, kteří vidí podle svého přesvědčení dále než my, obyčejní lidé.

Alespoň tak mi to připadá, protože já se stýkám se stovkami normálních lidí, nejen se svými čtenáři, ale i s mnoha lidmi v okolí mého bydliště. Ještě se mi nestalo, aby se mi někdo z nich s tragickým hlasem svěřil s obavou, jak u nás roste nenávist. Svěřují se, to ano, ale spíše s tím, že mají strach z migrantů, války, nezaměstnanosti nebo ze stáří a nemocí. Taky je někdy tísní obava, aby vyšli s penězi do příští výplaty. Ale pojmy jako nenávist a netolerance, ty znají jen z médií, kterým ovšem většinou nevěří, nerozumějí jim nebo jimi – a to je, prosím, fakt – opovrhují. Prostý člověk má totiž velice vyvinutý cit pro to, když z něj chce někdo dělat osla. A to média, která upřednostňují panevropskou ideologii nad objektivitou, dělají masivně.

Nacionalismus je dnes jako kacířství ve středověku

Jak si vlastně vykládat volání těch, kteří hovoří o růstu nenávisti v české společnosti? Jen zřídka se dozvíme, vůči čemu ta nenávist vlastně roste. Nejvýše se jako dogma k téhle myšlence uvede, že roste xenofobie, islamofobie, romofobie, homofobie a netolerance vůči různým (mnohdy obskurním) menšinám. A to vše je samozřejmě předpeklí, jímž se vstupuje do pekelného ohně nacionalismu. Alespoň tak to vyznívá z komentářů, které jsem v poslední době četl. Uvádět jejich autory je asi zbytečné, zná je dobře každý.