Bojíte se teroristického útoku na území České republiky?Anketa
To, co se stalo v Paříži, je nesporně strašné a odsouzeníhodné. Kladu si otázku, jakou mají motivaci lidé, kteří jsou natolik oddaní své věci, že zabijí desítky nevinných a nakonec i sami sebe? Musejí v nich být neuvěřitelná nenávist a touha po pomstě smíchané s bezmocností a zoufalstvím. Tvrdit, že na bezhlavé vraždění nevinných lidí stačí, aby byl někdo fanatický islamista, to je, domnívám se, příliš málo.
A tak se zamýšlím, proč nás, křesťany, fanatičtí muslimové natolik nenávidí. Abych byl přesný, proč fanatičtí muslimové nenávidí raději fanatické křesťany. Normální muslimové, a je jich asi osmdesát procent, jak mi řekli moji muslimští přátelé, jsou stejně benevolentní v chození do mešit jako my v chození do kostelů, v dodržování našich dogmat a rituálů. Nebezpečných je těch zbývajících dvacet procent. Stejně jako mezi křesťany.
Navštívil jsem několik islámských zemí a zamýšlím se nad tím, proč nás muslimové, ale nejen oni, vidí jako novodobé křižáky. My si možná už ani neuvědomujeme, jak působí křesťanský symbol – kříž na nekřesťany. Můj přítel v Indii se mě zeptal: „Jak má nekřesťanský svět vnímat křesťany, když je vaším symbolem popravčí nástroj?“ Jaký bychom my měli názor na lidi, kteří by nosili na krku symbol šibenice nebo samopalu?
A přitom Kristus nikdy symbol římského kříže nepoužíval, symboly raných křesťanů byly ryba nebo kříž rovnoramenný jako symbol rovnováhy. Možná ti, kteří zvolili popravčí nástroj za symbol křesťanství, přesně věděli, co dělají. Nahnali nám strach. Jejich následovníci v nahánění strachu pokračují. Protože strach je nejlepším a nejjistějším nástrojem k ovládání lidí. O úloze strachu při ovládání mas věděli a vědí všichni mocní. Orwell to ve svých románech výstižně popisuje. A o nahánění strachu jde i v případě brutálního útoku v Paříži.
Ve hře je zavedení totální kontroly občanů Evropy v zájmu jejich bezpečnosti, jednoduše podobná opatření, jaká zavedli v USA po útoku na dvojčata. Po pádu železné opony a skončení komunismu si svět vydechl, začal se méně bát. Ale když se nebojíte, když nemáte nepřítele, žádný parlament, senát, kongres vám neschválí vysoké výdaje na zbrojení. Tak dostali mocní strach, že by se bezmocní přestali bát. Do našich životů byl třeba vrátit strach.
Ale na to, abyste se báli, potřebujete nepřítele. Komunismus padl, USA potřebovaly po skončení studené války nového nepřítele. Pokud člověka ovládá strach, je ochoten vložit se do rukou mocných a nechat se jimi chránit. Kdo má strach, ten se neptá. Jedenácté září 2001 bylo kýženým objevením se nového nepřítele – terorismu. To, že útoku jakýchsi teroristů na obchodní centrum v New Yorku dnes už věří jen menšina Američanů, to, že dodnes nikdo nevysvětlil, jak je možné, že se zhroutily nejen budovy dvojčat, ale i další, do nichž žádné letadlo nevrazilo. Především pád 47patrového mrakodrapu WTC 7, který byl téměř ideální demonstrací kontrolované demolice. Ale to mocné manipulátory a jejich mainstreamové mediální přisluhovače nezajímá.
V USA po dvojčatech operativně schválili 360stránkový Patriot act, který si poslanci ani nestihli přečíst, natož o něm diskutovat. Tento zákon umožňuje americkým vládním a bezpečnostním orgánům bezprecedentně kontrolovat, odposlouchávat, sledovat a vyšetřovat každého, o kom řeknou, že je protiamerický. Strach ovládl USA a svět.
Jenže se ukázalo, že moc málo. Evropa zažila útoky v Madridu i v Londýně, ale jako by se dostatečně nezalekla. Přišel leden 2015 v Paříži a útok na redakci Charlie Hebdo. Opět však s několika vadami na kráse. Dodnes nikdo nevysvětlil, jak je možné, že policistovi ležícímu na chodníku vpálil terorista do hlavy ze vzdálenosti asi půl metru dávku ze samopalu a místo toho, aby mu z hlavy zůstal jen mastný flek (byl jsem ve válce a ze samopalu jsem střílel), policista si klidně lehl na chodník. Dodnes nikdo nevysvětlil neuvěřitelný diletantismus jednoho z útočníků, který si na zadním sedadle zapomněl občanský průkaz. Dodnes nikdo nevysvětlil záhadnou sebevraždu vyšetřovatele. Prý byl přepracovaný... Střelce, který střílel na tuniské pláži v létě 2015, zase pro změnu zastřelili, takže opět nevíme, kdo za ním byl.
Máslo na hlavě USA
Když Usáma bin Ládin bojoval proti Sovětům, byl pro Američany bojovníkem za národní osvobození. Když Sověty v Afghánistánu Američané (společně s námi) vystřídali, stal se najednou teroristou. Senát USA vyhlásil již v roce 2007 odměnu 25 milionů dolarů za jeho dopadení, případně za informace vedoucí k jeho odhalení. Tak velká byla touha USA dopadnout tohoto „největšího teroristu všech dob“. Nakonec ho i dopadli. V květnu 2011 ho speciální americké síly Navy Seals obklíčily a zranily v jeho domě nedaleko pákistánského Islámábádu. Ale místo toho, aby zraněného teroristu číslo jedna postavili před soud, aby odhalili, kdo za světovým terorismem stojí, Bina Ládina raději vyvezli na moře a jeho tělo vhodili do vody. Dodnes nepředložili žádný důkaz ani fotografii jeho mrtvého těla...
Jen ten, kdo nechce vědět, dnes neví, že Islámský stát je důsledkem zničení státních struktur Iráku nesmyslnou americkou válkou v roce 2003 pod lživou záminkou zbraní hromadného ničení, které měl vlastnit Saddám Husajn. ISIS vznikl na území Iráku doslova pod nosem USA, které Irák kontrolovaly. Je to divné, ale vlastně srozumitelné. Tehdejší guvernér Iráku Paul Bremer zničil velení armády, bezpečnostních složek, odstranil sunnity a dosadil do klíčových pozic šíity. Vytvořil mocenské vakuum, chaos. Ponížení a diskriminovaní sunnité se spojili s islamisty a začali v zemi zachvácené chaosem budovat své silové složky.
Podle americké DIA (Defence Intelligence Agency) si Obamova vláda vznik Islámského státu doslova přála. V roce 2014 se spojily všechny protiasadovské organizace v Sýrii a v Iráku. Podle německého Focusu se USA snažily rozdrobit moc v regionu, a tak lépe ovládnout zdroje ropy a zemního plynu. A podpora Islámského státu Spojenými státy fungovala i proto, že byl pro USA stále přijatelnější než „ruský kůň“ Asad.
Republikánský senátor Rand Paul otevřeně zaútočil na jestřáby ve vlastní straně, když řekl: „Oni stvořili tyto lidi.“ Třeba fotografie Johna McCaina s představiteli ISIS jsou notoricky známé. Stejně tak je všeobecně známo, že v turecké pohraniční provincii Hatay jsou nejen uprchlické tábory, ale i výcvikové tábory bojovníků ISIS. Dnes k nim přibyly speciální nemocnice pro zraněné islamistické bojovníky.
Kdo zasel vítr terorismu? Jsme my, křesťané, bez viny?
Odhlédněme teď od dávno zapomenutých křižáckých výprav, během nichž hordy zfanatizovaných křesťanů vyvraždily a oloupily muslimský svět, odhlédněme od dávno zapomenutého masového vyvraždění indiánů fanatickými křesťany, kteří v dobách Kolumba vyvraždili 90 procent původních obyvatel Mexika. Z pětadvaceti milionů jich zůstal po sto letech milion. Ze zlata uloupeného indiánům dal papež Alexandr VI. vyzdobit strop slavné římské baziliky Santa Maria Magiore, kam dnes v bázni a obdivu chodíme vyznávat křesťanskou lásku k bližnímu. Odhlédněme také od koloniálního drancování prakticky všech afrických a asijských zemí Angličany, Francouzi, Španěly, Portugalci, Holanďany, Němci. Ti všichni drancovali a dělili si kořist a dnes, když ožebračení Afričané, Syřané, Afghánci, Iráčané přicházejí se žádostí vrátit ukradené, evropští zloději dokonce chtějí, abychom s nimi byli my, Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, Bulhaři, Srbové, Chorvati a další, kteří nic neuloupili, solidární.
I když odhlédneme od těchto dávno zapomenutých zločinů, pořád nám totiž zůstane dost těch, které se udály v nedávné minulosti nebo se dějí dodnes. Jako první terorista ve dvacátém století byl oslavován britský premiér Churchill, který vydal rozkaz bombardovat vesnice na Blízkém východě s cílem „zasadit hrůzu do srdcí necivilizovaných primitivů“. Britské královské letectvo bombardovalo Kurdy, Afghánce, Iráčany. Když zde vypuklo šíitské povstání, Britové ho bombardováním snadno rozdrtili.
Jiný britský premiér, Lloyd George, suše konstatoval: „Musíme si zachovat právo bombardovat negry.“ Jiskřit to na Blízkém východě ale začalo na konci třicátých let 20. století, kdy americké těžařské společnosti objevily v Saúdské Arábii ropu. Brity tehdy odstavili dekretem prezidenta Roosevelta, který prohlásil, že Saúdi jsou demokratickým spojencem Američanů v boji proti nacismu. Francouze odtud v podstatě vykopli s poukazem, že jejich vichystický režim kolaboroval s Hitlerem, a tudíž jsou poraženou mocností. Britové se pokusili udržet si pozici na Blízkém východě státním převratem v Íránu v roce 1953, se kterým jim Američané rádi pomohli, ovšem vydupali si podmínku, že americké těžařské společnosti dostanou 40 procent britských koncesí.
V sousedním Iráku byla v roce 1958 během vojenského převratu vyvražděna královská rodina, což umožnilo postupný příchod Saddáma Husajna. CIA dodala jeho straně BAAS dlouhý seznam levicových intelektuálů, které pak všechny Saddám popravil. V roce 1983 Saddám Husajn ve svém paláci srdečně přivítal amerického ministra obrany Rumsfelda. Nejstabilnějším spojencem USA na Blízkém východě je ovšem Saúdská Arábie, která je přitom najfundamentalistictějším islámským státem na světě. Podle Amnesty International popraví v této zemi obden jednoho člověka. Přesto USA královskou rodinu nikdy neoznačily za diktátory. Možná proto, že z padesáti států USA se trest smrti uskutečňuje ve třiceti čtyřech.
Kdo je diktátor a kdo ne, určuje Washington podle jednoduchého klíče. Máte naftu? Pokud ano, pěkně se o ni s námi podělíte. Pokud ne, vaše vláda je diktátorská a je třeba ji vyměnit. O tom se mohli v minulosti přesvědčit Chávez, Kaddáfí či zmíněný Saddám Husajn. Jménem amerických národních zájmů, které sahají od Japonska až po Japonsko, nastolíme demokracii, ať se vám to líbí, nebo ne. Vyvoláme třeba arabské jaro, ale dáme si přitom velký pozor, aby toto jaro nezasáhlo režimy, které se o naftu a plyn s námi řádně dělí.
USA za darebácký stát prohlásily Írán, protože se nechtěl dělit. Oficiální důvod byl íránský jaderný program. Jak vyřešili situaci Američané? Tak, jak ji řeší obvykle. Mluví o tom jeden z nejuznávanějších amerických bezpečnostních a politických stratégů George Friedman.
Na zasedání Chicago Council on Global Affaires dne 4. února 2015 vysvětlil Friedman politiku a zájmy Spojených států. Prozradil, že hlavním cílem Washingtonu je likvidovat všechny, kteří alespoň trochu mohou ohrozit postavení USA jako světového hegemona. Amerika pociťuje nebezpečí ze strany Ruska a EU, ale i nevyzpytatelného Německa, a proto Friedman bez okolků odkryl, že Washington nesmí dopustit žádnou spolupráci a bližší vztahy Německa a Ruska. Také klidně prozrazoval mnohé účinné metody amerických tajných služeb, politiků a médií. Jejich logika je dojemně jednoduchá: Vše, co je ve prospěch Ameriky, je dobré, a ostatní mohou i zemřít. Ameriku to nezajímá.
Friedman nepokrytě potvrdil taktiku „dvojího metru“– co je dovoleno Americe, nemůže dělat nikdo jiný. V politické diplomacii pak pan Friedman obhajuje starý dobrý americký postoj: „Je to sice lotr, ale je to náš lotr.“ Svá slova mimochodem velmi pěkně ilustroval na současném vedení Ukrajiny.
Doslova zaznělo: „USA dodávají zbraně do Pobaltí, Polska, Rumunska, Bulharska a samozřejmě na Ukrajinu. Konají mimo rámec NATO, neboť v NATO musí být stoprocentní souhlas a kterákoli země může vetovat cokoli. USA jsou připraveny vybudovat sanitární koridor kolem Ruska. USA mají zásadní zájem mít pod kontrolou všechny oceány světa. Díky tomu můžeme napadat lidi, zatímco oni nás napadnout nemohou. Udržet si kontrolu nad oceány a vesmírem je základem naší moci. Nejlepší způsob, jak porazit nepřátelskou flotilu, je zabránit v její výstavbě. Britové to zařídili tak, že žádná evropská síla nemohla vytvořit flotilu, protože přinutili Evropany útočit na sebe navzájem. Doporučuji vést takovou politiku, jakou vedl Ronald Reagan proti Íránu a Iráku. Podporoval obě strany, a zajistil tak, že nepůjdou proti nám. Je to cynické, nemorální, ale funguje to. Británie neokupovala Indii, zabrala jen některé indické státy, poštvala je proti sobě a dodala jim britské důstojníky.“
Tady máme jako na dlani taktiku USA na Blízkém východě – proti ISIS verbálně bojují, ve skutečnosti je však podporují.
V Afghánistánu hájili Američané demokracii tak, že když se koncem roku 2014 uskutečnil v Kábulu slavnostní ceremoniál svěšování vlajky NATO při příležitosti ukončení jedné mise a zahájení druhé, afghánský prezident Hamíd Karzáí podle agentury Reuters šokoval Američany slovy: „Mise USA v Afghánistánu byla zradou. Washington si nikdy nepřál, aby na území Afghánistánu zavládl mír. Američané zde nechtějí mír, neboť zde mají vlastní zájmy. Není to naše válka, ale válka, kterou nám vnutili a jejíž jsme obětí. Mír v Afghánistánu nezavládne, dokud USA a Pákistán nebudou chtít.“ Prezident Karzáí pak odmítl podepsat bezpečnostní smlouvu s USA, která by umožňovala Američanům nadále zůstat v Afghánistánu, a tak ji podepsal až nový prezident Ašraf Ghani, který se jím stal až po šesti měsících od voleb po zásahu USA ...
Dnes pláčeme nad oběťmi střelby v pařížském klubu Bataclan. Pláču i já. Ale pláču i nad tisíci, statisíci a miliony zapomenutých mrtvých Iráčanů, Íránců, Libyjců, Somálců, Afghánců, Jemenců, Ukrajinců, Syřanů, Libanonců, Čečenců, Rusů, Palestinců, Srbů, Chorvatů a mnoha jiných bezmocných, kteří zbytečně zahynuli v zájmu mocných. A pláču i nad tisíci amerických chlapců, kteří položili své životy za pofidérní ideu amerických národních zájmů. Protože pokud nebudeme plakat i nad těmito mrtvými, náš pláč nebude upřímný. A stejně bude neupřímné a nedůvěryhodné jednání bruselských, pařížských a berlínských poskoků USA – všech těch evropských zrádců, ať už se jmenují Juncker, Tusk, Hollande či Merkelová. To, co se stalo v Paříži, zapříčinily do velké míry svým oportunismem oni sami. Pokud by byl slaboučký Hollande chlap, abdikuje a umožní vypsání nových voleb s nadějí, že se ve Francii objeví politik formátu de Gaulla. A podobný krok by měla udělat i Merkelová.
autor: .
