Zatímco v noci na 21. 8. 1968 obsazovala Československo vojska Varšavské smlouvy, probíhalo v sídle ÚV KSČ jednání stranického předsednictva. To bylo početnější, než je obvyklé v dnešních stranách, kolem stolu v zasedačce prvního tajemníka strany Alexandra Dubčeka sedělo asi dvacet lidí. Nejen členové předsednictva (těch bylo jedenáct), ale také jeho kandidáti, kteří se jednání účastnili bez hlasovacího práva, a několik členů stranického sekretariátu.
Ten, který by toho k dramatickým mezinárodním událostem měl říci nejvíce, ale chybí. Tajemník pro mezinárodní vztahy Jozef Lenárt leží v prominentní nemocnici SANOPZ, kde skončil pouhých 24 hodin předtím, když si stěžoval na srdeční slabost.
Těžko říci, zda o důvodech absence věděli ostatní účastníci jednání. Zdeněk Mlynář, další z tajemníků ÚV KSČ, ve své slavné knize Mráz přichází z Kremlu (která je patrně nejkomplexnější osobní vzpomínkou na dramatickou noc na ÚV) dokonce vůbec neregistruje jeho absenci, jen poznamenává, že nepostřehl žádné Lenártovo vyjádření.
Pozdější vzpomínky a dokumenty odhalily dost vysokou pravděpodobnost, že se Lenárt jednání vyhnul zcela záměrně. Otevírá se tak jeden z nejbláznivějších politických příběhů srpna 1968.
Jozef Lenárt byl v rámci ÚV KSČ ve zvláštní pozici. Ještě pět měsíců předtím byl předsedou československé vlády a po abdikaci prezidenta Antonína Novotného vykonával funkce hlavy státu. Jako premiér byl celkem populární, ale na začátku dubna musel z politických důvodů odstoupit.
Oficiálně proto, že po nástupu Alexandra Dubčeka byli v čele strany i vlády dva Slováci, což bylo neudržitelné národnostně.
Hlavním důvodem ale byla nedůvěra Dubčekova vedení, vycházející z toho, že Lenárt byl až do poslední chvíle loajální vůči Antonínu Novotnému, jehož hvězdy pražského jara sesadily nejprve z postu generálního tajemníka, a po březnové kampani ve sdělovacích prostředcích musel skončit i jako prezident.
Lenárt byl ale uznávaný profesionál (absolvoval Baťovu školu práce a před premiérstvím kromě stranických funkcí celkem úspěšně řídil i několik továren) a mimoto naznačoval, že nemá problém s přeorientováním své loajality na nově vládnoucí skupinu, takže ve vysoké politice zcela neskončil. Přesunul se z vlády do stranické centrály, kde pracoval jako tajemník mající pod sebou agendu mezinárodních vztahů.
Postupem času ale začínal Dubčekovo vedení spíše kritizovat. Jako tajemník pro zahraniční styky obvykle koncipoval odpovědi na kritiku z Moskvy a ostatních zemí sovětského bloku, a jakkoliv řadu argumentů reformátorů uznával, provedení dubčekovské politiky jej naplňovalo obavami, že takové chování nebude už dlouho tolerováno.
Nikdy ale nezašel tak daleko jako skupina kolem Vasila Biľaka, která na potlačení Dubčekovy vládnoucí skupiny plánovala pozvat armádu SSSR a skutečně nakonec sepsala „zvací dopis“. Navíc Lenárt své postoje příliš neventiloval veřejně, spíše na uzavřených jednáních, a i zde se projevovala jeho opatrnost. Nikdo tak úplně přesně nevěděl, co od něj čekat.
Devatenáctého srpna večer se na velvyslanectví Rumunska konala recepce, které se tajemník Lenárt zúčastnil. Podle vzpomínek účastníků během hovorů nad sklenkami od rumunských hostitelů zazněla informace, že pětice států Varšavské smlouvy se chystá poslat své armády do Československa a že k invazi má dojít v noci z 20. na 21. srpna. Informace se nejspíš během večera dostala i k Lenártovi.
Rumunsko se invaze neúčastnilo (jeho prezident Ceauşescu dokonce několik dní předtím přijel do Prahy Dubčeka podpořit), ale bylo členským státem Varšavské smlouvy, takže jeho generalita měla přístup k informacím z ústředí vojenského paktu.
V disertační práci historika Lukáše Cvrčka Jozef Lenárt a jeho doba je shrnuto, co se odehrálo po skončení recepce. Tajemník ÚV se měl nechat hned z velvyslanectví odvézt svým řidičem do zdravotnického zařízení SANOPZ, určeného prominentům.
CELÝ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH JOZEFA LENÁRTA ZDE
Jako důvod hospitalizace v nemocnici uvedl srdeční slabost a s touto diagnózou byl skutečně přijat. Na první pohled to působilo věrohodně, Lenárt se podle historika Cvrčka už v té době léčil se srdeční arytmií, později podstoupil několik operací a nakonec v roce 2004 na potíže se srdcem i zemřel.
Považujete afghánskou misi (2001-2021) za úspěch Západu?Anketa
Na začátku devadesátých let ale jedna z ošetřujících lékařek podala svědectví (dnes je její dopis uchován v archivu Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd), že Lenárt byl v nemocnici velmi čilý, procházel se po zahradě, bavil se s ostatními pacienty, a rovněž výsledky vyšetření naznačovaly, že výraznější srdeční potíže pouze simuluje.
Lékařka navíc uvedla, že během dne 20. 8. se pacient dokonce měl z nemocnice vzdálit. Toto svědectví později Cvrčkovi potvrdil i Lenártův synovec, který uvedl, že se během dne sešli na staveništi Lenártovy vily v Dejvicích, kam si z nemocnice zajel služební limuzínou zkontrolovat postup stavebních prací.
Biľakovi to nevyšlo
Když 20. 8. odpoledne začalo jednání předsednictva ÚV KSČ, Lenárt tam nebyl. To ve svých pamětech potvrdil i Vasil Biľak, který s ním najisto počítal pro svůj plán na ovládnutí zasedání. Biľak byl hlavním spojencem Sovětů a jeho úkolem bylo zajistit, aby vedení strany proti vstupu vojsk nezačalo protestovat.
Jeho plán spočíval ve schválení prohlášení, že vojska pěti zemí přicházejí na pozvání československých orgánů k nastolení pořádku a zastavení kontrarevoluce.
Tehdejší sídlo ÚV KSČ, dnes Ministerstvo dopravy
Lenárt neměl hlasovací právo, ale protože jako tajemník vedl v posledních týdnech důležitá jednání se Sověty, měl právě on argumenty útočit proti Dubčekovi.
Vasil Biľak se ve svých pamětech vyznal, že jej Lenártova nepřítomnost nemile překvapila. Jeho plán na ovládnutí zasedání se pak úplně sesypal, když kvůli rozvleklé diskusi o jiných bodech přišla informace o invazi dříve, než stihl nechat schválit připravené prohlášení, a ve vypjaté situaci se několik váhajících členů předsednictva postavilo za Dubčeka.
Po půlnoci bylo poměrem hlasů 7:4 schváleno zcela opačné prohlášení, označující invazi za porušení mezinárodního práva a konstatující podle pravdy, že nejvyšší českoslovenští činitelé o ničem nevěděli. Slavný text, začínající slovy „Všemu lidu Československé socialistické republiky“, sepsal chvíli předtím na koleně Zdeněk Mlynář.
Prohlášení začal krátce před druhou hodinou ranní vysílat Československý rozhlas; vysílání bylo přerušeno, když šéf správy spojů Karel Hoffmann (Biľakův do plánu zasvěcený spojenec) nechal vypnout vysílače. Klíčová informace o odmítnutí invaze ale zazněla. Celé prohlášení pak z éteru zaznělo až kolem páté hodiny ranní.
VZPOMÍNKY NA PRVNÍ NOC OKUPACE V ROZHLASE SEPSAL TEHDEJŠÍ MLADÝ REDAKTOR ONDŘEJ NEFF
Jozef Lenárt v té době spokojeně spal ve stranickém sanatoriu, zatímco do budovy ÚV KSČ se svítáním dorazila jednotka sovětských parašutistů, která obsadila Dubčekovu pracovnu a účastníky jednání tam držela jako rukojmí.
Žádnou funkci nechci
V ranních hodinách 21. srpna před SANOPZem zastavilo auto ze sovětského velvyslanectví. Lenárt se tam měl okamžitě dostavit. Tomuto tlaku už čelit nedokázal a odebral se na ambasádu. Během následujících dní absolvuje nonstop maraton politických jednání, a dokonce i let do Moskvy a zpět, což takřka vylučuje, že by skutečně prodělal srdeční příhodu. Po ní by takovou pracovní zátěž nemohl zvládnout.
Na ambasádě se setkal s Vasilem Biľakem a jeho spojenci Aloisem Indrou a Drahomírem Kolderem. Ty z budovy ÚV, obklopené demonstrující veřejností, musely tajně vyvézt sovětské transportéry.
První návrh, který Sověti od funkcionářů shromážděných na ambasádě žádali, byl na sestavení nové vlády (přezdívalo se jí „dělnicko-rolnická“) a výběr nového prvního tajemníka místo Dubčeka. Ten byl, stejně jako premiér Černík, předseda parlamentu Smrkovský a několik dalších nejvyšších představitelů státu, unesen na území SSSR.
Po Lenártovi se původně chtělo, aby převzal funkci předsedy vlády, kterou už v minulosti vykonával. Lenárt, dávající najevo pochybnosti o celém spikleneckém podniku, jakoukoliv novou funkci odmítl.
V 16 hodin ale jel s Biľakovou partou na Hrad za prezidentem Svobodou, jemuž přednesli návrh na jmenování nové vlády. Tam její ustavení zmařil jednak rozhodný Svobodův odpor a jednak fakt, že se ještě předtím (aniž to Biľak a spol. věděli) sešla na Hradě hned ve vedlejším sále část legální Černíkovy vlády, čímž padl hlavní argument, že vláda se rozpadla a nefunguje.
Druhý den se Lenárt zúčastnil porady „zbylých“ členů vedení strany na ÚV. Podle vzpomínek Zdeňka Mlynáře prosazoval především návrat unesených představitelů státu a obnovení stavu před invazí. Odpoledne následovalo další jednání na sovětské ambasádě, kterého se účastnil i Mlynář, jenž pak v knize vzpomínal, že Lenárt „byl sehraný“ s Biľakem a jeho skupinou.
Historik Cvrček konstatuje, že Lenárt na tomto jednání už zjevně akceptoval právo SSSR zasahovat do vnitřních záležitostí Československa, ale hlavním tématem pro něj stále byl návrat Dubčeka a dalších.
Psali jsme:
Mlynář vzpomínal, jak na tomto jednání měl Biľak protažený obličej, když Lenárt znovu odmítl funkci předsedy nové „dělnicko-rolnické“ vlády, kterou Sověti stále vraceli do hry. I další se netvářili nadšeně, když se diskutovalo o jejich funkcích v pučistickém kabinetu. Téměř hysterický odpor prý předvedl přítomný Miloš Jakeš, kterého chtěli posadit na nevděčné ministerstvo vnitra.
Úvahy o nové vládě definitivně ukončil až prezident Svoboda, který za východisko z krize zvolil svou cestu do Moskvy, aby se setkal se zadržovanými funkcionáři a zároveň přímo jednal se Sověty o řešení situace. Výsledkem byly o pět dní později známé „Moskevské protokoly“.
Lenárt jako zahraniční tajemník musel letět do Moskvy také, ale do jednání, podle vzpomínek, prakticky nezasahoval.
Po návratu delegace do Prahy již nic nebylo jako předtím. Lenártovi však znovu pomohlo jeho nemocné srdce, na nejkrizovější měsíce podzimu 1968 totiž nastoupil na dlouhodobé lázeňské léčení. Do práce se podle Cvrčka vrátil až v lednu 1969, přičemž se změnil jeho tajemnický resort, když si zahraniční vztahy vymohl Vasil Biľak.
Lenárt se začal věnovat oblasti ekonomiky, a vzhledem k tomu, že Sověti hodnotili jeho chování v srpnu 1968 příznivě, začala jeho kariéra opět stoupat. A to přesto, že se osobně nesnášel s Dubčekovým nástupcem Gustávem Husákem.
Lenárt šéfovi vyčítal nadměrné ambice, Husákovi naopak vadil technokratický alibismus, který podle svědků opakovaně shrnoval do odsudku: „Lenárt není chlap.“
Bez ohledu na to se epizoda s hospitalizací v SANOPZu Jozefu Lenártovi vyplatila. V nejvyšším stranickém vedení se udržel až do Listopadu a stal se jedním z mála, kteří dokázali ve funkcích přežít celou éru od konce války v roce 1945 až do roku 1989.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
