Berwid-Buquoy poukazuje především na to, že všechny dobře pojištěné „katastrofy“ se konají při večerních hodinách, a když na místě pokud možno nejsou svědkové. Je prý totiž třeba vyvolat zmatek, nasadit falešné svědky a co nejrychleji uplatnit svůj předem vyfabulovaný technologický postup pojišťovacího podvodu. „Tím je ‚historická pravda‘ takřka neprůstřelná!“ myslí si.

V kontextu s tím ve výčtu pojišťovacích katastrof vzpomněl i požár Národního divadla v Praze, který vypukl nedlouho po dokončení stavebních prací dne 12. 8. 1881. V budově k večeru nikdo nebyl, a to ani oni dva řemeslníci, kteří měli údajně způsobit požár svojí nedbalostí. Této nesmyslné verzi se prý věřilo až do vydání knihy Miroslava Ivanova „Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod“ (Praha 1983).

„Dospělo se k pravdivému zjištění, že příčina požáru je úmyslné žhářství. Ovšem trvalo to více než 100 let, než se historická věda doplazila ke skutečnosti,“ poznamenal s tím, že jde doslova o brilantně podařený pojišťovací podvod.