Vzpomínka na Castra: Doutníky a rakety

Cestovní pas s podpisem Fidela Castra bohužel už nemám. Sebraly mi ho orgány ministerstva vnitra, když jsem žádal o nový pas a zřejmě už je dávno skartován. Přesto vzpomínka na to, jak jsem podpis získal, zůstane navždy v mé paměti.

Pracoval jsem jako vedoucí zahraničního oddělení Mladé fronty, když mi z osobního oddělení přidělili novou sekretářku, pohlednou blondýnku, i v práci šikovnou, takže jsem neměl proti ní žádné námitky.

Asi měsíc po jejím nástupu se u mne v kanceláři objevil mladý pohledný muž menší postavy, tak mého věku, hovořící plynně španělsky. Brzy jsem pochopil, že vlastně nepřišel za mnou, ale za mou sekretářkou. U mne se zastavil jen proto, aby mě požádal uvolnit sekretářku z práce tak na dva dny, ale s podmínkou, abych to nikde nehlásil. Třeba se jí udělalo nevolno, poradil mi, abych odpovídal, kdyby ji někdo sháněl. Jako pozornost mi za to věnoval krabici kubánských doutníků. Těch nejlepších, jež se rolovaly na stehnech kubánských dělnic a byly určeny pro nejvyšší místa. Alespoň tak je oceňovali moji přátelé, protože sám jsem doutníky nekouřil.

Návštěvy a „náhlá nevolnost“ sekretářky za kubánské doutníky se párkrát opakovaly, než jsem nakonec dostal pozvání, abych sekretářku doprovázel při její cestě na Kubu. Na havanském letišti se naše letadlo zastavilo na kraji přistávací plochy, ani nedorolovalo k odbavovací hale, protože nás tam čekal džíp s naším známým a s vousatým řidičem.