„Ministr zahraničí by měl zastávat postoje pročeské. Jeho Návštěva na Ukrajině měla velmi problematický průběh. Jednak proto, že jeho ukrajinský protějšek Klimkin je pomalu na odchodu z politické scény (v Ukrajinských reáliích to občas znamená i cestu do vězení nebo nucenou emigraci). Na Ukrajině totiž 31. března proběhnou prezidentské volby a současný prezident Petro Porošenko, s jehož setrváním v úřadu je svázána politická budoucnost Klimkina, není jejich favoritem. Pan ministr se měl ostře vymezit proti fašizaci Ukrajiny, což je plivnutím do tváře nejen českým, ale i ukrajinským obětem nacismu. Očekával bych rovněž, že se setká s našimi krajany a bude se alespoň trochu zajímat o jejich osud. Na druhou stranu nechápu, jakým způsobem a proč se chce angažovat v otázce krymských Tatarů. Toto je záležitost, která se České republiky ani v nejmenším netýká,“ hodnotí Kyncl.

 

 

„Němci si uvědomili, že transit plynu přes Ukrajinu bude zatížen rostoucími politickými riziky. Proto se již počátkem tisíciletí začalo intenzivně pracovat na obchvatu problematické Ukrajiny přes Severní moře. Do čela rusko-německého projektu byl jmenován bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, známý svými osobními vztahy s Vladimírem Putinem a zásluhami na zlepšení vzájemných vztahů. Zároveň neměli Němci ani Rusové zájem na úplném ukončení tranzitu plynu přes Ukrajinu. Tranzit plynu a ropy přinášel Ukrajině značné příjmy do státního rozpočtu. Hospodářství Ukrajiny bylo tak výrazně subvencováno na účet Ruska, přičemž zájem na stabilitě Ukrajiny mělo Rusko i Německo. Naopak Spojené státy a Anglie měly zájem na co největší destabilizaci Ukrajiny, což se projevilo politickou a finanční podporou oranžové revoluce (2004) a Majdanu v roce 2014,“ říká Kyncl.