Co v první řadě očekáváte od evropských, tedy svých státníků?Anketa
„Po čtyřiceti letech totalitního sevření krunýřem nesvobody jsme se vrátili do Evropy probolené zkušenostmi válečných kataklyzmat, Evropy, která ovšem o těch čtyřicet let déle než my pokročila při všech svých národních i státních, politických i ekonomických odlišnostech a zájmech v dialogu a rozvíjení demokratických svobod a ekonomické prosperity. Škoda, že se nám nepodařilo obohatit západní svět o naši zkušenost s komunistickou totalitou. V dnešní už celostné Evropě by ubylo mnohých naivních, ale nebezpečných ultralevičáckých, che guevarovských tendencí. Opět se potvrdilo, že zkušenosti jsou nepřenosné. V té opilosti mysli z nabyté svobody jsme zapomněli na ruského medvěda za zády a na to, že se se ztrátou teritoria nesmíří jen tak. To nám dochází až teď. A potom, změna režimu neznamená změnu v myšlení lidí po léta zvyklých na vězeňský syndrom musíš-nesmíš,“ uvedla ParlamentnímListům.cz Jana Šilerová.
Dnešní výčitky, že jsme klíči zvonili nadarmo, jsou dětinské
„Toho jsem se obávala už v tom listopadovém nadšení 89. roku. Moje generace měla na krku čtyřicítku a za sebou zkušenosti s rokem 1968, nenaplněnými sny, skepsí a nedůvěrou. Od roku 1974 jsem sloužila po různých farnostech Ostravska s StB za zády a žádné letnice - duchovní obrození církve a společnosti – jsem moc nečekala. Při vší radosti, že se neuvěřitelné stalo skutkem, jsem žádnými klíči nezvonila. Nikdy jsem nebyla na davová a stádní gesta. Dnešní výčitky, že jsme klíči zvonili nadarmo, jsou dětinské. Vzpoura davů čeká, že po změně režimu přijde jen tak zázrak shůry, aniž by nás to osobně něco stálo. Jak kdosi vtipně poznamenal, chceme-li na zemi ráj, musíme se stát anděly. Proto si často připomínám slova Václava Havla o naději: Naděje nespočívá v přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale že to má smysl,“ pokračovala dále emeritní biskupka olomoucké diecéze Církve československé husitské.
Psali jsme:
Bolševické myšlení a vyrovnání se s komunistickou minulostí
Podle ní je v nás příliš zakořeněné bolševické myšlení ve smyslu, že ten nahoře za to může. „Jenomže v demokratickém rozložení moci a odpovědnosti leží odpovědnost ne na jednom (Hitler, Stalin, Putin, Havel, Klaus, Zeman), ale je rozložena na těch, které jsme si zvolili. Navíc prezidenti u nás mají jen omezené pravomoci. Zákony dělá vláda, Parlament je schvaluje. Právě moc zákonodárná, výkonná a soudní dost nefunguje, pořád nejsme právní stát. Bludiště zákonů, novelizace novelizací a všemožné přílepky umožňují surfovat kdekterým lumpen-advokátům. Vonásek z Horní Dolní by za Janouškův čin už měl odsezeny dva roky, zatímco se v naší, zdaleka ne normální a zdravé společnosti tato kauza rozplizne do nikam... Těžko pak mít jakožto obyčejný člověk důvěru v právní stát a spravedlnost. Soudy trvají dlouhá léta. V jakékoli jiné práci by vás už dávno vyhodili, přesto se soudcům přidává na platu. Údajně aby nebyli podplaceni. Už ten názor sám demonstruje, co si o etice soudců myslíme. Úplatného člověka přece nikdy dost nezaplatíte,“ myslí si Šilerová.
Největší problém dneška spatřuje ve vyrovnání se s naší komunistickou minulostí. To podle ní pokulhává. „Nejde o hon na čarodějnice. Bez procesu pojmenování hříchu, přiznání viny, doznání lítosti a snahy vše napravit k žádné obnově života nedochází. Bez pokání se točí v bludném kruhu jedinci i národ. Když jsme dnes svědky, jak se politik a někdejší agent StB dovolává před soudem svědectví estébáků, že práskačem nebyl, a soud toto svědectví, že zápisy výslechů jsou falešné, přijme jako věrohodné – to už není Kocourkov, to je cesta do pekel a vymstí se nám. Ba, skoro bych řekla, už se nám nenápadně mstí. Společnost takhle neproměníme. Namlouvat si můžeme cokoli, kdykoli a jakkoli, ale Bůh ví,“ uvedla.
Patláme se ve sračkách, fňukání a nadávání
„Při všech kritických výhradách k některým názorům Güntera Grasse (jeho Plechový bubínek je ovšem nádherný!) oceňuji jeho odvahu přiznat na stará kolena, že v 17 letech byl v přípravce SS. Ono loupání cibule na dřeň našich hříchů osobních i národních nám moc nejde. Proto se dokola patláme ve svých (s odpuštěním) sračkách, fňukání, nadávání a sebestředném ublíženectví. V tom jsme i my jako církve mnohé zanedbaly, protože jsme mluvily navenek spíš o penězích než o duši národa,“ přiznává.
Ztráta paměti
Dopředu lze podle ní jít jen se zpracovanou minulostí. „A to je dřina bolestivá. Naši nezpracovanou minulost tragicky vyslovuje ono `nebylo jak za komunistů!` Čili ztráta paměti v jakémsi historickém alzheimerismu: V mládí bylo všechno krásné, co na tom, že byly popravy, kriminály a děsivé osudy našich sousedů? Koho to dnes zajímá? Vůbec nejde o tresty a odplatu. Měla jsem problém s komunisty 50. let, kteří svým nadšením drželi zhovadilý vražedný systém. Pak prohlédli, podepsali Chartu a stali se antikomunisty. Každý má právo na omyly, vyvíjí se, roste svými zkušenostmi. Co však dodnes chybí (a nejen bývalým politickým vězňům) je aspoň uslyšet: Odpusťte. Žádné: My jsme netušili, nevěděli... Teprve rovina přiznání hříchů, odpuštění a smíření je odrazový můstek do společné budoucnosti. Žádné tlusté čáry, ty patří jen Hospodinu,“ sdělila ParlamentnímListům.cz.
Co se mělo po revoluci udělat jinak a lépe?
Co se tedy mělo dělat jinak? „Hned na začátku se měly dát jasné právní mantinely, dřív než se privatizovalo. Zejména v národě, který za socialismu razil heslo `Kdo nekrade, okrádá rodinu`," odpověděla.
Představte si, že je prosinec roku 1989 a rozhoduje se o budoucnosti této země. Která varianta by byla nejlepší?Anketa
Socialismus s lidskou tváří nebyl
Poté reagovala i na anketu ParlamentníchListů.cz, v níž se ptáme veřejnosti: „Představte si, že je prosinec roku 1989 a rozhoduje se o budoucnosti této země. Která varianta by byla nejlepší?" Jedna z možností je, že by měl vládnout Dubček a Komárek a měli budovat socialismus s lidskou tváří ve stylu roku 1968. Tato možnost mezi čtenáři jednoznačně vede. Podle Šilerové však socialismus s lidskou tváří nikdy nebyl. „Byla to spíš škraboška jak z benátského karnevalu. Při vší lidské úctě k Dubčekovi bylo by vše jen opatrnické (Kriegel byl aspoň chlap!). Měli jsme vůbec smůlu na slabochy v mezních situacích národa. A nemám na mysli jen tolik okopávaného Beneše. Gottwald přece nechal popravit své přátele! Zápotocký před celým národem popřel měnovou reformu! Novotný byl pan Nikdo, Svoboda zradil Beneše ve 48. roce a pak sám sebe viděl jako oběť! A Husák? Nešťastná oběť své posedlosti mocí,“ uvedla.
„Teprve na popřevratové prezidenty jsme věcně vzato měli štěstí. Nadávat na Havla dnes může jen frustrovaný jedinec bez paměti... Klausovým doživotním problémem je, že se vůči Havlovi neustále vymezoval. Měli bychom se stydět, když dnes nadáváme na Havla a vytváříme všelijaké bláznivé konspirativní teorie...“ pokračovala.
Chceme od EU všechny výhody, ale…
Vyjádřila se i k současné české vládě. „Zvolili jsme si je, jsou obrazem nás samých. Vadí mi jejich podprahové, ale někdy dokonce už sprostě očividné půtky o moc, a ne řešení věcí. Vím, že máme co dohánět v čase, ale aspoň se inspirujme tam, kde jim to funguje lépe než náš habsbursko-bolševický byrokratický slepenec s ufňukanou sebestředností neschopných. Vedle nesrovnané minulosti pokládám sebestřednost českého humna za náš velký problém,“ doplnila s tím, že se zabýváme sami sebou jako vyděleným pupkem světa. „Chceme od EU všechny výhody (nejen finanční), ale už ne tíhy a bolesti společné Evropy. Přitom se nemůžeme ze skutečných problémů euroamerické civilizace vydělit: Mám na mysli zejména imigraci, stárnutí populace spojené s nízkou plodností, pokračující nárůst nezaměstnanosti vznikající i kvůli `kompjúterizaci` - tohle nás spolu se sociálními otázkami čeká! S radikálními islamisty by si měl poradit islám uvnitř vlastní komunity. Místo Babylonských věží v Dubaji pomáhat svým souvěrcům zastavit Hamás a jiné,“ řekla. Provokovat zlem je podle jejích slov neskonale snazší než se zlému postavit. „Zatím necháváme řešení na Izraeli a ještě ho kritizujeme a radíme, co má a nemá dělat. Připomíná to bonmot Stanislawa J. Lece o Eskymácích, kteří radí obyvatelům Konga, jak se chovat v období veder,“ prohlásila.
Psali jsme:
Místo demokracie je to dromokracie
„Těch dvacet pět let znamená zglobalizování mediálními hračkami všeho druhu, které nás zdánlivě sbližují, ale v jádru rozdělují a oddělují nás i od sebe samých. Místo demokracie je tu dromokracie: rychle, hned, dál, jen ne se zastavit a prožít v čase nám daném okamžik věčnosti. Diagnóza naší doby - `uzábavovat se ke smrti` - už dávno není výstrahou; zní to přece tak příjemně! Tak vzhůru k dalším infantilnostem! Příkladem budiž ono polévání ledovou vodou. ASL je hrůzná nemoc, před lety mi tak odcházela moje kamarádka. Přispívat na charitu lze (ba se i má!) v tichosti anonymity. S kapkou moralismu: V Africe si pro pár litrů vody chodí děti s matkami kilometry. Jeden kyblík musí mnohde vystačit na všechno na celý den. Bez moralismu: Bude-li někdy válka, pak ne o naftu – můžeme chodit pěšky. Bude o vodu – bez ní nepřežijeme. Věcně: Kdy je třeba polévat studenou vodou? Když chceme někoho probrat z mdlob, aby se vzpamatoval... To potřebujeme všichni. Takže přece jen vzhůru ke kyblíkům!“ vyzvala.
Vyjádřila se i k varováním před ohrožením demokracie, která dnes mimo jiné v souvislosti s děním na Ukrajině často zaznívají z úst řady politiků. „Demokracie je v ohrožení vždycky, protože je těžké unést svobodu a odpovědnost v toleranci. Není `třetího světa`, je jenom jeden svět. Evropa však může společně unést jenom to, na co má. A musíme to nést společně. Nemůžeme spasit celý svět, to je na Kristu Pánu. Co můžeme, to zmůžeme, co nezmůžeme, necháme Bohu. Ovšem počítejme s tím, že o co se nerozdělíme s těmi, kdo natahují dlaně v nouzi, o to se rozdělíme nuceně, až se ty ruce zatnou v pěst,“ řekla Šilerová.
Psali jsme:
Kdyby všichni papežové byli jako František…
Jako významná představitelka husitské církve na závěr zhodnotila snahy papeže Františka o modernizaci církve. „Papež František je jistě světlem pro křesťanský svět. Zjednodušeně řečeno: Kdyby byli všichni předcházející papežové jako on, nemuselo dojít k rozdělení církve, Hus by nebyl upálen atd. Svou otevřeností a sociálním cítěním mi připomíná Jana XXIII. Otázkou je, kam až může v zajetí vatikánských komnat zajít. Církev se nemusí ani tak modernizovat, jako vrátit ke kořenům. Kéž by to byl on, kdo dovede církve ke společnému stolu s Večeří Páně. Ten stůl je Kristův a my přestaneme dělat zasedací pořádek u stolu toho, kdo je skutečným hostitelem. Ráda bych se toho dožila,“ uzavřela.
| Mgr. Jana Šilerová (* 31. prosince 1950 Znojmo) je duchovní, v letech 1999–2013 byla olomouckou biskupkou Církve československé husitské. Stala se tak první ženou v biskupském úřadu v postkomunistické Evropě. V roce 1969 odmaturovala na gymnáziu ve Znojmě a v roce 1974 ukončila Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Na kněze byla vysvěcena 12. října 1974, působila jako farářka v husitských farnostech Vratimov (1974–1981), Kunčice pod Ondřejníkem (1981–1984) a Frenštát a od roku 1984 dodnes je farářkou v Rychvaldu a Bohumíně. Je rozvedená[2] a podruhé vdaná. Biskupkou olomouckou byla od roku 1999, po dvou funkčních obdobích se jejím nástupcem v tomto úřadu dne 6. dubna 2013 stal MUDr. Rudolf Göbel. V květnu 2001 byla zvolena členkou Rady České televize. Ve funkci působila do května 2007. (Zdroj: wikipedia.org) |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Kupka
