„Však také lidovcům chvíli trvalo, než mne mezi sebe přijali. Říkali: vždyť ‚on‘ je z komunistické rodiny,“ vzpomínal na své začátky v politice v devadesátých letech Petr Pithart. Zároveň připomněl, že jeho otec byl náměstek ministra průmyslu a stýkal se se špičkami tehdejší KSČ. U nich však skončil, když společně s pouhými dvěma poslanci ČSSR žádali o setkání u zahraničních prezidentů, aby se jim dostalo pomoci. Ještě v posledním roce války si navíc prošel koncentračními tábory Terezín a Dachau. „Výčitky, že patřil ke komunistům, podle mne napravil žádostí o setkání u prezidenta De Gaulla. Tím u nich skončil a my oba skončili jako čerpači u podniku Vodní zdroje. Jezdili jsme s maringotkou po republice a měřili hladinu čerstvě navrtaných pramenů. Takže podle mě to završil odvážně,“ popsal bývalý senátor.
Herman: Maminka byla jako židovské dítě ukrývána v Chotěboři
Exministr kultury za KDU-ČSL Daniel Herman také vyprávěl těžkou minulost své rodiny z válečného období: „Moje maminka byla jako židovské dítě ukrývána v Chotěboři, kde byl bratr mojí babičky starostou a učil na tamním gymnáziu. A když byli rodiče maminky vězněni v koncentračním táboře – dědeček zemřel v Mauthausenu –, hrozilo nebezpečí, že i maminka a její sestra budou transportován do koncentráku. Dobří lidé se o ně postarali a maminka byla ukrývána v Chotěboři. Díky tomu si tady vlastně teď můžeme povídat.“
Herman pokračoval v diskusi tím, že připomněl odvahu, jaké bylo zapotřebí k podepsání Charty 77. Petr Pithart řekl, že už „to“ nemohl vydržet: „Psal jsem v maringotce pod pseudonymem a u Charty jsem pak ztratil zábrany. Cítil jsem se osvobozený. Sice bez pasu, bez řidičského průkazu, pak i bez práce, ale svobodný. Ulevilo se mi, že už nebudu kritikem zpoza rohu.“ Mimo jiné pracoval také jako zahradník na Petříně, takže chodil do práce do lesa a užil si to stejně, jako přírodu v maringotce. Herman navázal vstupem Pitharta do politiky po revoluci v roce 1989, Pithart se však zdráhá používat slovo revoluce. Podle něj nešlo o revoluci, ale o vyjednané předání moci, což hlásal už v lednu následujícího roku. „Nechci tomu říkat revoluce, protože od revoluce lidé většinou čekají mnohem více. Dnes už většina lidí mluví o převratu, to je realistické označení. Já byl u všech jednání, tak jak mohou tvrdit, že to byla revoluce? Když jsme je během tří, čtyř dní přesvědčili, aby se vzdali, a oni to vzdali,“ vzpomínal Pithart.
Psali jsme:
Pithart: V roce 1989 nešlo o revoluci, ale o dohodnuté předání moci
Připomněl také, že voliči by neměli už dávat hlasy tomu, kdo slibuje, že vše zařídí a poslanci na něj mají telefonní číslo, čímž narážel na premiéra Andreje Babiše a jeho volební kampaň. „Tak to nefunguje, nikdy jsem tomu nevěřil a nikdy tomu neuvěřím, ale někteří lidé tomu věří stále,“ uvedl. První dotaz, který z publika zazněl, se týkal významu senátorů pro region: „K čemu vlastně je senátor danému regionu?“ Bývalý senátor Pithart reagoval nejdříve tím, že senátor nemůže přinést regionu peníze, protože s rozpočtem nemá co do činění. On sám se prý mimo jiné věnoval činnosti ombudsmana a pomáhal lidem v životních situacích. „Hlavním úkolem Senátu je hlídat zákony, které se někdy přijímají v takovém tempu, že nemůže nenastat situace, kdy poslancům něco unikne,“ vysvětlil a pak přirovnal Senát ke kýlu lodi, který hlídá, aby se loď nepřevrhla. Slouží totiž jako pojistka proti bláznivým výkyvům zleva doprava i díky tomu, že jsou senátoři voleni po třetinách.
Dále uvedl, že v knize Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“ se dozvěděl „hrozné věci“ o premiérových představách samosprávy. „Volit by se měli jen starostové, primátoři, senátoři a všechny ostatní by volila politická moc. To by znamenalo konec samosprávy, a podobných nedemokratických představ je v té knize více. Přesně v takových chvílích se musí v Senátu ozvat zdravý rozum, aby zabránil podobným výkyvům.“ Daniel Herman ještě doplnil, že senátora považuje za spojku mezi volebním obvodem a vládou, jakýsi most mezi regionem a centrálními úřady, kde může prosazovat lokální zájmy a upozorňovat na problémy starostů.
Daniel Herman na besedě v Chrudimi. Foto: Zuzana Koulová
Veřejnoprávní média jsou v demokracii zásadní
„Jaká je vaše osobní zkušenost s veřejnoprávními médii a jejich objektivitou?“ zněl také dotaz z hlediště. „Pokládám za naprosto zásadní existenci a obranu médií veřejné služby, takzvaných veřejnoprávních médií, což u nás reprezentují tří redakce. Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář. Soukromá média se stala nosičem reklamy a jde o velký byznys. Kdo zaplatí, ten prostor dostává. To můžeme nakonec vidět na podílu reklamy v soukromých televizích a v České televizi, kde tvoří pouhé dvě procenta příjmů a nepřerušuje program,“ řekl Herman a pokračoval s tím, že soukromé komerční televizní a rozhlasové stanice, o internetu prý ani nemluvě, tedy v podstatě prezentují stanovisko těch, kdo zaplatí. „Neříkám, že je to všechno špatně, ale je to dělané optikou nejsledovanější reklamy. Zatímco média veřejné služby mají přeci jen krytí s koncesionářských poplatků a mají takto zajištěnou vyšší míru stability a jejich hlavním cílem není porazit komerční vysílačky, ale přeci jen se snažit objektivitě se přiblížit,“ vysvětloval Herman.
Podle něj není možné, aby si někdo koupil média v celé zemi a tímto způsobem ovládal a manipuloval veřejnost. „Veřejnoprávní média jsou podstatnou součástí demokracie. Jejich objektivita, neříkám, že je stoprocentní, ale ne tak špatná,“ uzavřel Herman s tím, že pokud se mu podaří uspět při kandidatuře do Senátu, stálo by za to přemýšlet o odpolitizování rad, čehož by se mohlo dosáhnout přesunutím voleb těchto rad z Poslanecké sněmovny do Senátu. „To si Sněmovna nechá sebrat?“ ptal se Pithart. Herman připustil, že to bude těžké, ale o ty rady se svádí stranicko-politický boj, a to je podle něj špatně. „Absolutní objektivita neexistuje. Ale jestliže se o něco může nyní svést boj, bude to boj o veřejnoprávní média. Mám strach, že první útoky se povedou o veřejnoprávní média. To se nesmí stát, poplatky nejsou zase tak velké,“ dodal Pithart.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
