Vadí vám, že se Jaromír Jágr nechce nechat naočkovat proti covidu-19, protože prý má dostatek protilátek?Anketa
Například na adresu Kyliana Mbappého se z tribun při jeho dotyku s míčem ozývaly opičí skřeky. Nadávky údajně schytal i další francouzský útočník, Karim Benzema, jehož rodina pochází z Alžírska.
„Těžko hodnotit, já jsem při tom nebyl a z televizní obrazovky toho zase tolik nepoznáte, ale věřím, že to tak mohlo být, když jsou tu ti očití svědkové,“ říká k zápasu dlouholetý reprezentační brankář Jan Stejskal, který dlouho působil i v klubu Queens Park Rangers na britských ostrovech.
Na nepřátelské prostředí v nabité Puskás Aréně s kapacitou přes 55 000 diváků si podle portugalských médií stěžoval po úvodním utkání i Cristiano Ronaldo, i když přímo o rasistických útocích se agentury v tomto případě nezmiňují. Na druhé straně, jak chcete začít krotit desítky tisíc rozvášněných fotbalových diváků? Nejsou už přece jen někteří hráči a činovníci tak trochu přecitlivělí? Jan Stejskal soudí, že „z našeho pohledu určitě ano, ale musíme si na to zkrátka zvyknout, že zejména v Americe i v Británii jsou na podobné situace skutečně extrémně hákliví. Začali s tím Američané, tam je to asi nejmarkantnější, ale co je v Americe, to je i v Británii, a jak je vidět, tak i v dalších zemích. Opravdu to těžko můžeme hodnotit, když jsme se tam nenarodili a nevyrostli tam. A to samozřejmě platí i v případě Francie a dalších zemí.“
Na otázku, jakou roli hraje fakt, že jde o země bývalého komunistického východního bloku – nyní Maďarsko a předtím i Česko ( viz případ Kamara versus Kúdela), které jsou spojovány s rasismem, Jan Stejskal odpovídá, že určitě velkou. „Tady je úplně jiný svět, homogenní skladba obyvatelstva, nejsme na to prostě zvyklí.“
Někdejší záložník reprezentace Radek Bejbl, který působil ve Španělsku, kde hrál za Atletico Madrid a právě ve Francii v Racing Lens, se s žádnými projevy rasismu během své kariéry nesetkal. Ale potvrzuje Stejskalova slova, že si na takové věci prostě musíme zvyknout, pokud chceme opravdu patřit do Evropy. A to nejenom do té fotbalové, jak podotýká.
Je trochu paradoxem, že nás či Maďary tak kriticky hodnotí zejména britská média, protože když se jen letmo podíváte na dějiny, ale i současnost tamních fanoušků zvaných hooligans, tak to tedy opravdu není mírně řečeno žádný vzor ctnosti, pořádku a oslavy sportu.
Tento víkend: V Londýně si to rozdali angličtí a skotští hooligans
To už se ale neřeší, protože chybí rasistický podtext.
Celá věc může mít ještě nepochybně nějakou dohru v rámci UEFA, ale koho za podobné projevy trestat. Maďarsko? Budapešť? Sotva se asi podaří ukázat na někoho prstem jako v případě českého obránce Ondřeje Kúdely, který kvůli údajnému rasistickému výroku na adresu finského hráče tmavé pleti Kamary – na rozdíl od tohoto fotbalisty, který ho přitom po zápase fyzicky napadl – o účast na EURU přes veškeré snahy z české strany přišel.
Podle Jana Stejskala šlo ze strany komise UEFA evidentně o exemplární trest, který nebyl adekvátní údajnému provinění, ale přesto nebo právě proto už od něj UEFA rozhodně necouvne: „Byl by to pro ně precedens, kdyby slevili – a to nebudou riskovat,“ konstatuje bývalý gólman československé reprezentace.
Psali jsme:
Dodejme, že kampaň proti rasismu, kterou rozjela právě UEFA, se ponejvíce týká zemí, které v minulých stoletích tak úspěšně kolonizovaly svět, a většinou hodně nevybíravým způsobem. Obyvatelé Afriky či Asie by o tom mohli ústy svých předků dlouze vyprávět. Původní obyvatelstvo Ameriky už bohužel ani vyprávět nemůže.
Je samozřejmě nepochybné, že do demokratické společnosti rasismus v žádném případě nepatří, ale v nepoměrně větší míře to v uplynulých desetiletích byl a stále ještě je problém zcela jiných zemí než států střední a východní Evropy. Také o tom by se měla rozepsat britská, portugalská, ale třeba právě i francouzská média, momentálně roztrpčená tím, že se terčem rasistických projevů maďarských fanoušků stal muž původem z Alžírska Karim Benzema.
Ano, z toho Alžírska, které si Francouzi drželi jako svou kolonii zuby nehty až do 60. let 20. století pod vojenskou diktaturou, což stálo život nemálo tamních obyvatel, kteří toužili po nezávislosti.
Některé historické skutečnosti se k dnešním vzorným oficiálním postojům těchto států evidentně příliš nehodí, jinak bychom měli vcelku po právu od potomků někdejších krvavých „dobyvatelů“, kteří využívali lidi tmavé pleti často jako otroky či v lepším případě sluhy (například USA či Velká Británie), jako obyvatelé postkomunistické Evropy očekávat naopak pořádnou porci tolerance a pochopení.
Autor: Tomáš Procházka
Psali jsme:
autor: .
