Od začátku se podle Balíka hrálo o většinu v hnutí Úsvit přímé demokracie, ale nedávalo mnoho smyslu zakládat novou stranu s neznámými tvářemi, bez peněz a bez příslibu voličské podpory. Nové frakci Úsvitu nestačilo mluvit jen o napojení na Národní frontu ve Francii a Marine Le Pen. Smysl dávalo pode Balíka jen převzít stranu a hospodařit s přísunem peněz, které má hnutí garantováno za volební úspěch.

Balík ve svém komentáři dále komparuje Úsvit s Věcmi veřejnými, ale shledává to za laciné.  Okamura totiž podle jeho soudu nemá tolik peněz jako Vít Bárta, který si mohl své stoupence podmanit „výhodnými půjčkami“. Úspěch Úsvitu byl založen výhradně na úspěchu Okamury, což se o Bártovi říci nedalo. Vzbouřenci proti Bártovi nezískali většinu ve straně, a tak odešli.

Balík předpokládá, že Okamura, opustí svoji stranu s pár věrnými stoupenci a bude pokračovat ve své politické kariéře jinak. Okamurův kámen úrazu je pak v jeho volebním prohlášení. „Tak dlouho o přímé demokracii mluvil, tak dlouho prosazuje odvolatelnost politiků, až těžko vydýchává, když  pět z devíti členů jeho strany má jiný názor,“ píše historik.

„Snad nejvýznamnější otázka je, do jaké míry si protiokamurovská většina z Úsvitu uvědomuje, že bez svého lídra, nejsou nic,“ ptá se politolog a dodává, že je možné, že politický mikrosvět z Malé Strany jim zamlžil úsudek natolik, že skutečně věří ve svůj úspěch i bez charismatického šéfa.