Naděje roku 1989, že celý svět přijme liberální demokracii, se podle Halíka nenaplnily. „V postkomunistickém světě, v Rusku, v Maďarsku, v Polsku vítězí ve volbách strany usilující o neliberální demokracii,“ lamentoval. Tato „neliberální demokracie“ je podle něj skrytým úsilím o autoritativní stát.

A je o to nebezpečnější, že tato populistická pravice využívá rétoriku a symboly křestanství. U nás se takto chová například SPD nebo Trikolóra, na Slovensku se do role obhájců křesťanské civilizace staví extrémisté, u kterých je prý zjevné, že Bibli v životě neměli v ruce. „Pod křesťanskými hodnotami si většinou představují nenávist k muslimům, k homosexuálům, k liberálům. Nic pozitivního, nic křesťanského v tom není,“ píše Halík.

Někteří křesťané se podle něj vyhrazují proti modernímu světu už od 19. století, jiní zase po pádu komunismu nedokáží žít bez nepřítele, a tak si jej udělali ze západního liberalismu. Halík připouští, že i na straně liberalismu jsou někteří radikálové, hlásající nesnášenlivost. Jak ale prozradí později, za největší nebezpečí stejně považuje pravicové populisty.