Narozeninový týden ve sněmovně
Tento týden byl můj. Můj narozeninový. Čtyřicátiny jsem loni nestihla oslavit, protože jsem byla dnem i nocí na kampani, jednaačtyřicáté narozeniny jsem strávila ve sněmovně. Nevadí mi to. Dostala jsem život, jaký jsem si přála. Život tvrdý, politický. Život, ve kterém je třeba něco obětovat, abych měnila věci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí k lepšímu.
V úterý jsem měla v plánu Hromniční večer s výrobou svíček u nás na Žižkově, ve středu v podvečer vernisáž, ve čtvrtek manikúru a pedikúru a na pátek naplánovanou slavnostní večeři s rodinou. Sněmovna má však vždycky přednost, a opozice svými obstrukcemi zařídila, že jsme jeli denně do večera, včetně pátku, tedy pololetních prázdnin.
Poslanci Motoristů. FOTO: archiv G. Sedláčková
Nebudeme se omlouvat za to, že máme rády děti
Nepsala jsem vám minule náhodou, že už nebudu sepisovat elaboráty o Pirátech? Tak pardon, ono to nakonec neplatí. Já bych je opravdu ráda vynechala, věřte mi, ale jelikož je rodinná politika mým tématem, a vždycky jsem byla ta, která kritizovala ženy političky, které „tahají děti do veřejného prostoru“, nemůžu to téma vynechat.
Na sněmovní plénum jsme měli připravenou konkrétní legislativu, kterou jsme měli a chtěli projednávat. Od stavebního zákona, přes DSA až po jednací řád… Byl na to celý týden, a tak jsme si mysleli, že se dostaneme ke spoustě věcem a občané budou moci konečně říct: „Tak právě proto jsme je volili!“ To se ale nestalo. Za celý týden jsme se dostali k jednomu hlasování. Stavební novela prošla prvním čtením v pátek večer. Třikrát hurá!, chce se mi říct. Ale není to trochu smutná realita?
Mohlo k tomu dojít alespoň ve čtvrtek, ale opozice si ráda bere pauzy. Jednání mnohdy ukončují tím, že si vezmou opoziční poslanecké kluby pauzy těsně po sobě. Těch klubů máme pět. ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Piráti a STAN. Každý má nárok vzít si pauzu na dvě hodiny, a nechápu, jak je možné, že jim jednací řád umožňuje, aby ty hodiny byly za sebou, nikoliv zároveň. Takže kdykoliv se rozhodnou, v zákulisí se dohodnou, a všichni si požádají dvouhodinové pauzy postupně, po sobě. Vznikne tak desetihodinová přestávka. Chtě nechtě jim ji musíte umožnit. A přerušujete tak jednání. Tak se stalo i tento čtvrtek.
Odjela jsem jen na hodinku – samozřejmě řádně omluvená – k lékaři a když jsem se vracela, abych nepropásla hlasování, volal mi kolega Červený do auta, aby mě informoval, že nemusím jezdit zpátky, protože opozice si zase vzala pauzy a začneme znova ráno v pátek. „Proč to zase dělají? Vždyť v pátek jsou pololetní prázdniny, děti dostávají vysvědčení. To je nechtějí vzít do cukrárny nebo na hory?“ Kolega mi odpovídá, že možná soudí nás podle sebe, a nechápou, že my jsme do sněmovny přišli plnit službu lidem. A prostě neskončíme jednání, dokud se k té stavební novele nedojde, i kdybychom tam měli prosedět celý víkend.
Časová osa političek maminek
Páteční rodinnou oslavu jsem tak zrušila a vydala se do sněmovny „oslavit moje narozeniny“. Když kolegyně Táňa Malá u stupínku oznámila, že jsme se rozhodli fungovat klidně po sedmé, ba dokonce i po deváté hodině večerní, zachytila jiná kolegyně z ANO fotografií posmutnělé piráty a zveřejnila to. (Tady na rovinu říkám, že já nejsem příznivcem tohoto vzájemného focení, domněnek a napadání, ale je to prostě forma PR a dělají to všechny strany, je to daň, kterou přijímám, ovšem sama se jí účastnit ideálně nechci.)
V tu chvíli se rozmohla mediální mela. „My jsme nebyly naštvané, že musíme pracovat, my jen máme rády svoje děti a byly jsme smutné, že s nimi nebudeme po vysvědčení,“ odpovídaly pirátky. A víte co? Já jim to úplně věřím. O vlastní dítě se marně snažím mnoho let, pravděpodobně se mi osud zvrátit nepodaří a je možné, že nikdy nezažiju pololetní vysvědčení svého potomka, ani posezení s ním v cukrárně. O to víc pirátským dámám přeji, aby si své děti užívaly, jak se sluší a patří. Ale pojďme si tu odprezentovat skoro „časovou osu“, kterou jako by dámy nechápaly.
1. Pokud jsem máma a chci upřednostnit čas se svými dětmi před prací, nekandiduji do sněmovny.
2. V případě, že se přesto rozhodnu to risknout a do sněmovny kandidovat, musím počítat s tím, že svůj poslanecký klub pravidelně připravím svou nepřítomností o hlas a měla bych jim to sdělit. Nebo naopak musím počítat s tím, že bude ochuzena moje rodina a měla bych to probrat zase doma. (Bohužel je to v politice tak, že opozice obstruuje, a tak musím vždycky počítat s nepředvídatelným.)
3. Pokud celý týden vím, že chci být v pátek s dětmi doma, omluvím se dopředu na daný čas ze sněmovny. Pokud mi klub nedovolí odejít, měla bych se znovu zamyslet, jestli mi to za to stojí.
4. Jestliže chci jít v pátek dříve domů, neobstruuji, a nejdu s opozičním davem, protože moc dobře musím vědět, že to prodlužuje jednání.
5. Nesouhlasím s opozičními poslaneckými kluby a jejich dlouhými pauzami, protože mi musí být jasné, že pak budu v pátek do večera. Nemůžu přece od koalice očekávat, že na občany „ukáže fakáče“ a půjde domů, protože je pátek a dětem začínají prázdniny. To by byli jistě voliči rádi, že platí prostřednictvím vlastních daní takové politiky.
6. Nestěžuji si pak v médiích, že „my jsme matky, a to je naše priorita a nikdo nám to nemůže vyčítat“.
Já tomuto prostě opravdu nerozumím. Proč bych si veřejně stěžovala na něco, co jsem sama pomohla zavinit? Nemluvě o tom, že nedávno byla ve sněmovně zřízena místnost pro děti. Právě kvůli pirátkám, které je výjimečně braly s sebou na plénum. (A věřte mi, jestli něco pro děti není vhodné prostředí, tak právě tohle.)
Mám tam spoustu kolegyň a kolegů s dětmi. I s velmi malými dětmi. A jistě i jim je tak moc líto, že s nimi nemohou být tak často, jak by si přáli. Ale proč by to psali do médií? To je jako bych se z vlastního rozhodnutí rozhodla podstoupit náročné výběrové řízení na pozici lékařky s nočními směnami, vyhrála ho, nastoupila tam, a pak si stěžovala, že nemohu uspávat děti, když v noci operuji. Býti politikem není med. Ostatně, je to dle statistik nejneoblíbenější povolání na světě. Ale představte si například paní pokladní, zdravotní sestřičky, řidiče nočních autobusů nebo třeba hasiče, kteří nám v titulcích médií říkají: „Já chtěla zachránit ty lidi z hořícího bytu, ale byla jsem u toho velmi smutná, protože děti musely do cukrárny jen s tatínkem“. Řešení je velmi jednoduché. Změnit profesi.
Jednání Poslanecké sněmovny. FOTO: archiv G. Sedláčková
Zažila jsem snad tvrdší jednání, než Kolář nebo prezident?
Všem těmto žabomyším válkám ve sněmovně předcházela zase jedna nafouknutá bublina. Údajné vydírání prezidenta pomocí nočních smsek Petra Macinky. Tak si zde pojďme nejdříve ujasnit pojmy a dojmy:
1. Smsky byly určené prezidentovi, šly však poradci prezidenta, jednomu z mnoha, panu Petru Koláři, který je – jak je nyní zřetelně vidno – jediný poradce prezidenta, kterého roky zná celá republika. Šly jemu, a ne prezidentovi proto, že prostřednictvím právě tohoto telefonu doposud komunikoval pan prezident s Petrem Macinkou. Asi si také nechávají kolovat telefon v hospodě, jako kolega Turek???
2. Nešlo o noční smsky, jak se všude tvrdí. První smsku odeslal ministr zahraničí Macinka ve 21.07. Každý, kdo se setkal s politikou ví, že devátá hodina není noc – ostatně: Tuto hodinu trávím většinu dní v týdnu ještě ve sněmovně. Na smsku mu bylo panem Kolářem odpovězeno v noci, proto další smsky byly již noční hodiny. (Logika mi tvrdí, že pan Kolář měl pár hodin na to vymyslet celé to divadlo kolem toho, odepisoval tedy již s vědomím, že zprávy zveřejní, ale může to být jen domněnka, to se nikdo nikdy nejspíš nedozvíme…)
3. Vydírání? Tohle prostě není vydírání. A to ani z právního hlediska, ani z hlediska lidského. „Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí…“ Tohle neodpovídá! Jde o politické prostředky (možná, že nepříjemné) a politický boj. Nátlak, kterému předcházelo několik kroků vedoucích k vyřešení problému včetně ústupku prezidentovi a přehození ministerstev.
Pokud to doposud nikdo nevěděl, měl by si uvědomit, že v každém tvrdém obchodním či politickém světě jsou určité nátlakové formy diskuse běžným prostředkem vyjednávání. Moje bývalá profese byla také náročná. Byla jsem seniorní lektorka v různých společnostech, včetně těch velkých, dokonce korporátních. Potažmo i ředitelka vzdělávání. Holka v managementu mezi tvrdými muži. Nebylo mi ještě ani třicet a byl to pro mě šok. Zástupci různých společností spolu vedli tvrdá jednání. Někdy to dokonce vypadalo, že se vzájemně vyzývají k tvrdému agresivnímu fyzickému boji. Většinou to dopadlo tak, že jeden dříve ustoupil, ten druhý pak vyhrál. O den později se tvářili, jako by se nic nestalo. Musela jsem se učit být průbojná, tvrdá, nekompromisní. A upřímně? Nikdy mi to úplně přirozeně nešlo… Proto jsem dlouho vstup do politiky zvažovala, nechtěla jsem do toho jít a nechat se zastrašit každou tvrdou větou. Je pravdou, že to bylo častěji z očí do očí… Ne ale vždycky. V Seznam.cz jsem zažila několik sprostých a hnusných smsek i e-mailů, kvůli kterým jsem zvracela a bála se chodit do práce. Trvalo to téměř rok, kdy jsem se to pokoušela snášet, pak jsem dobrovolně odešla. Nedokázala jsem se přes některé praktiky mojí vedoucí (ano, vidíte správně, ženy!) přenést.
Chcete mi tedy říct, že pan Kolář, zkušený diplomat, který byl v 90. letech u machinací ODS se sponzory, nebo pan prezident, který byl v listopadu 1989 v bojové pohotovosti, připraven zasáhnout, zažili méně nátlaku než já? Tak určitě!
Každý zná cílovou rovinku Motoristů. Je to „Filip Turek ministrem životního prostředí.“ Ustoupili jsme – kvůli prezidentovi – ze ZAMINI. Náš cíl říkáme jasně a veřejně celé republice. Pořád dokola. Nemůžeme z něj ustoupit. Co bychom tím řekli ostatním? Že se vzdáváme, že ustupujeme pokaždé, když si někdo dupne nebo se rozhodne neplnit svoje povinnosti. Co bychom tím řekli našim voličům? Že na ně kašleme a pro koryta jsme ochotni couvat ze svých cílů. Jaká je ale cílová rovinka prezidenta? Samozřejmě, všichni se shodují, že další prezidentské volby.
Postavil se nyní, oficiálně, jako viditelný a jediný lídr celé opozice (řekněme si totiž upřímně, že Kupka to nebude???). Je ale opravdu prezidentská kampaň něco, za co stálo udělat v České republice obdobný precedent, jako udělal nedávno Trump, když zveřejnil Macronovy smsky (a já ho za to kritizovala?!)
Prezident Pavel nikdy nechtěl být jako Zeman. Když Zeman nechtěl jmenovat ministra dle určení premiéra, prezident Pavel to komentoval naprosto jednoznačně: Jmenovat by měl a musí! Teď se situace otočila a prezident Pavel se chová jako Zeman. Prezident Pavel byl vždycky velmi kritický k prezidentu Trumpovi, prohlásil o něm, že je „odporná bytost“. Situace se otočila a prezident Pavel se chová v dané věci jako Trump.
Pro mě to je zajímavá sonda do hradního fungování. Víte, co vám ale řeknu upřímně? Mně je prezidenta líto. Byl jedním z těch, kvůli kterým se Palach upálil, nyní chodí klást věnce na jeho pomník. Byl tím, kdo kráčel na východ, musel otočit na západ, ale nemůže kráčet moc daleko, protože tam je zlý Trump. Hrad musí dělat – alespoň tu zahraniční politiku – s vládou. Vládu ale veřejně zostuzuje a staví se za opozici, přesto jednat má pravidelně hlavně s Babišem. Jeho role je příšerná, o to horší, že poslouchá snad 14! rádců, kteří mu radí jistě každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jak jsem ovšem slyšela v kuloárech, ani ti se mezi sebou neshodnou.
Demonstrujeme, protože… pravda a láska!
A tak jsme tu měli demonstraci. Demonstraci spolku Milion chvilek pro demokracii s názvem „stojíme za prezidentem“, kdy se sešlo prý až 80 000 lidí. Já nad těmi počty nebudu spekulovat, nevím, kolik jich tam bylo. Možná 30, možná 50, možná 80 000. Umělá inteligence mluví o 40 000, časopis Reflex maximálně o 50 000, moji přátelé, co byli, odhadují taktéž 50 000, když sečtou Staroměstské a Václavské náměstí. Pokud bych ale přijala číslo pořadatelů jako fakt, tedy potenciálních 80 000 účastníků, je to číslo nemalé.
Opoziční strany, které všechny demonstraci vehementně propagovali, volili dohromady přes 2 miliony lidí. Přibližně 3 % je tak přišly podpořit v…
… no, v čem vlastně? Ptal se mě dnes můj manžel. „No, v tom, že stojí za prezidentem,“ odpovídám. Nechápe: „Však prezidenta mají na Hradě, nebo vy se ho snažíte sesadit?“
„Ne, my se snažíme, aby buď dodržel ústavu, nebo jasně řekl, proč ji nedodržuje. Argumenty, bez emocí a jeho schopností posuzovat cizí kádrové profily. “ „Tak v tom případě nechápu, za co protestovali…“ „Možná, aby Babiš sesadil Macinku, já vlastně nevím.“
A tak jsem se jala číst stovky postů na sociální sítích lidí, kteří byli demonstrovat. Jak bych je shrnula? Pravda, láska, demokracie, sluníčko, blablabla… Žádná fakta. Výlevy emocí. Případně nadávek. Víte ale, co se říká? Že pokud se nenaučíme ovládat svoje emoce, ovládnou ony nás… Nestalo-li se tak už dávno.
Aktivistických a emotivních politiků tu máte plnou republiku, tak my s dovolením zůstaneme politiky realistickými. Možná tvrdými, ale realistickými. Berte, nebo nechte být...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Měl by prezident Pavel dodržovat ústavu a jmenovat navržené ministry?
