Debatu s názvem „Vytratila se nám lidskost?“ uváděla dívka z plzeňské pobočky Organizace pro pomoc uprchlíkům. „Chceme hovořit o přijetí dětských uprchlíků z táborů v Řecku,“ prohlásila rezolutně před několika desítkami přítomných, vesměs studentů. Přítomní měli k dispozici dopisnice s výzvou ministrovi Hamáčkovi k přijetí dětí z řeckých táborů.
Kausa děti je pro Hamáčka skončena. Ale prý není!
„Téma migrace není v médiích již tolik přítomné. Přesto jsou na Balkáně desítky tisíc běženců, kteří nemají kam jít. Podle oficiálních statistik k závěru loňského roku bylo v Řecku 5 301 nezletilých dětí z Afghánistánu, Pákistánu, Sýrie a dalších zemí. Mnoho z nich přežívá v letních stanech, na ulicích a bez lékařské péče. Množí se případy sebepoškozování a pokusů o sebevraždy. Ministr vnitra Jan Hamáček pokládá přijetí dětských uprchlíků za uzavřenou záležitost. Prohlásil, že uprchlíky nepřijmeme,“ uvedla aktivistka, která provázela diskusním odpolednem.
Slova se pak ujala Anežka Polášková: „Vánoční svátky jsem strávila na řeckém ostrově Samos v uprchlickém táboře s jednou neziskovou mezinárodní organizací. V roce 2015 jsem jako dobrovolník pomáhala na balkánské trase. A pomáhám lidem na útěku s dalšími mezinárodními humanitárními organizacemi,“ představila se.
Významná pomoc pomocných rukou
„Organizaci, která pomáhá na ostrovech Samos a Lesbos, založil Syřan, který v roce 2014 přeplaval z Turecka do Řecka a trvalo mu to 14 hodin. Po peripetiích zakotvil v Řecku, kde žije asi tři roky. Jeho nezisková organizace vznikla tak, že se dala dohromady skupina lidí, která vytvořila vlastní činnost jako odpověď na migrantskou krizi. Začali rozdávat materiální pomoc. Tyto organizace doplňují servis, co nestíhá Řecko a nepokrývá UNHCR. Z dobrovolnické pomoci se tak stává naprosto nepostradatelná složka pokrytí péče o uprchlíky jak v Řecku, tak v Bosně a Srbsku,“ konstatovala mladá aktivistka.
„Tento typ intervence si vyžádala krizová situace a bez ní se to nyní podle mne už neobejde. S touto organizací, kde jsem registrovaná, zas plánuji další cesty. Ta poskytuje první materiální pomoc na ostrově. Poté, co uprchlíci přijeli z Turecka na člunu a zakotvili u ostrovů. Tam si je převzala policie, proběhla tam nějaká oficiální procedura, registrace a vydání prvních dokumentů, které dostali po příjezdu,“ popisovala současný stav Polášková. „Následující den jsme je převzali k prvnímu kolu registrace, kde se registrovali pro výdej materiální pomoci. Sbírali jsme data, jako jsou jména, počet členů rodiny a jejich věk, jejich konfekční velikosti. Když jsme tedy ráno přišli do našeho shopu, který byl vedle tábora, tam jsme dostali lístečky a postupovali jsme jako podle receptu. Viděli jsme třeba, že je to rodina, která má tři děti a nějaké další tři dospělé. Vzali jsme velký plastový pytel, do toho jsme naházeli určitý počet stanů, spacáků a základní sadu oblečení – kalhoty, bundy, také karimatku,“ popisovala zaníceně mladá žena, ukazujíc přitom fotografie z roku 2015, které pořídila ona a ještě jeden mladý americký aktivista.
Pytle a zase pytle…
„Když vidíte ten pytel, tak z toho máte opravdu skličující pocity. Kdyby nebylo tábora a naší pomoci, tak by uprchlíci neměli kde bydlet. V této oblasti je asi 8 000 uprchlíků, je tam nějaká vojenská základna pro 650 lidí. Je tam menší uzavřená část, do které nesmí kromě jedné organizace žádná jiná. Ten zbytek prostředí tvoří křoví a olivovníky, kde se stanuje. Za každého počasí se staví tenké plátěné stany. Také jsou tam chemické toalety, a to musíte mít odvahu, abyste do nich vstoupili, ale co se dá dělat. Třikrát denně je výdej jídla, na které se stojí hodinové fronty. Podmínky k životu pomáhají zlepšit neziskové organizace, které tam působí. Také se tam snaží distribuovat nějaké trochu lepší jídlo, aby se výživově doplnilo, co v táborech chybí. Mají kapacitu 600 lidí, takže nemohou nahradit vládou zajišťovanou pomoc, ale alespoň doplňují ten servis,“ uvedla Polášková na adresu neziskovek, vařících doplňkové, ale kvalitnější jídlo alespoň pro část migrantů. „Další neziskové organizace tam dělají volnočasové aktivity, které se snaží dát každodennímu životu nějaký smysluplný program a náplň.“
Afghánci vedou
„Na prvním místě jsou tam Afghánci, kde je pořád komplikovaná situace i přes to, že Tálibán a USA uzavřely nějakou kvazi mírovou dohodu. Prostě situace je tam i nadále složitá a Afghánci mají určitě důvod utíkat ze země,“ vysvětlila přítomným mladá aktivistka. „Pak jsou tam hodně zastoupeni Syřani, v jejichž zemi pokračují válečné konflikty. Jsou to lidé, kteří se nemají kam vrátit, i kdyby chtěli. Ostatní se nemohou vrátit kvůli svému pronásledování. Viděla jsem dost lidí z Angoly, Konga a Somálska, ale v celkových číslech je to malá část. Jsou tam děti, ať již doprovázené, nebo nikoliv.“
Tvrdá práce dobrovolníků – makají víc než u běžícího pásu
O konkrétních případech se prý mnoho nehovoří. „My se v terénu při poskytování pomoci k informacím nedostáváme. Mohu, ale jde o zásah do jejich soukromí, což bych si jako dobrovolník neměla dovolit. Není také na to čas, my jsme tam pracovali strašně tvrdě, a nebylo tedy možné si s někým povídat. Musíte strašně rychle distribuovat věci, protože ti lidé nemohou být v noci v dešti bez pomoci a materiálu. Ptát se někoho, co zažíval, je prostě nepřijatelné. Já se to mohu dozvědět až tehdy, když o tom ten člověk začne hovořit sám.“
„Když tam ty lidi vidíte, víte, jak jsou promrzlí. Tehdy tam hodně pršelo, stany protekly, pokud tedy nebyly ‚vytuněné‘ dřevěnou paletou. Také jsem si všimla, že lidi sbírají odpadky, kartony, aby si ty stany vylepšili, to je pro ně velký poklad,“ uváděla svůj čerstvý poznatek z vánoční mise Polášková.
Psali jsme:
Nabídnout pomoc prchajícím lidem
„Když je potkáte, samozřejmě nevíte, kdo má jakou nemoc, ale když se to dozvím od Lékařů bez hranic nebo dobrovolných lékařů, kteří tam pomáhají, tak tam průřez nabídne opravdu všechno – od lehkých po smrtelně těžká onemocnění, handicapované jsem tam také viděla. Je to prostě průřez všech typů problémů, koncentrovaných na jednom místě,“ litovala běžence aktivistka.
Pak hrdě dodala: „Tady v Čechách pomáháme lidem na útěku. Začínali jsme na srbsko-chorvatském pobřeží, kde se rozjela první spolupráce, a pomáhali tam po tři měsíce na ‚zelené louce‘. Úplně nová organizace je třeba parta brněnských holek, které se jmenují ‚My je v tom nenecháme‘. Těm se velmi pěkně podařila sbírková činnost oblečení, které pravidelně vozí do Řecka na ostrov Chios. Tam pracují s místními organizacemi. Od roku 2015 já ještě s několika dalšími zajišťujeme asistenci uprchlíkům, kteří jsou propuštěni z českých detenčních zařízení, a snažíme se o nějakou distribuci jídla, aby tam měli něco lepšího. V tom chceme pokračovat i dále.“
Místních pošuků a padlých na hlavu, co nechtějí pomáhat, je jen nepatrně
Poté zazněly dotazy několika přítomných. První byla mladá dávka: „Prý se v Řecku zdramatizoval přístup místních lidí k uprchlíkům, novinářům i neziskovkám. Jak jste to vnímala?“
Polášková reagovala slovy: „Moje zkušenosti byly vždy jen pozitivní. Nemohu zobecnit, ale když jsme s nějakou organizací, která tam pomáhá, tak místní jsou většinou na ni napojeni. Já tedy místních potkám málo, ale vždy byli fajn a sami se hodně angažují. Nyní v prosinci, když jsem tam byla, tak vyhořel jeden domek se skladem a přišli jsme o několik lůžek a ubytovacích kapacit. Několik pomocníků, třeba já, nemělo střechu nad hlavou, a tak si nás vzal domů jeden Řek, který tam pomáhal už od roku 2015. Postavil palandy, na kterých jsme spali. Takže místní pomáhají nejen uprchlíkům, ale i dobrovolníkům. Myslím, že ti, kteří se motají kolem neziskovek, tak jsou vstřícní. Tu a tam se objeví pár pošuků jako tady v Čechách, kteří budou útočit, ale není to tak polarizované. Ale i tam jsou lidi na hlavu a lidi normální.“
Za Sobotky to bylo něco jiného! Kdepak Hamáček…
Mladík pak měl dotaz: „Jak se ČR oficiálně angažuje?“
„To, čemu říká Hamáček pomoc, je posílání policajtů na hranice, kteří jsou v Bulharsku na hraničních přechodech,“ povzdychla si aktivistka. „To je pomoc jenom tohoto druhu, ale není to pomoc uprchlíkům. Ještě v roce 2015, ještě za Sobotkovy vlády, se jednalo o reálnou pomoc, kdy se vláda snažila na balkánskou cestu posílat polní nemocnice nebo hasiči tam vezli nějaké deky a spacáky. To byla oficiální pomoc, která probíhala, jak má. Prostě státy vyslaly signál nějakému dalšímu státu, jestli může poskytnout nějakou pomoc, a odpovědi se mu dostalo. To se v roce 2015 dařilo, dnes to je… Vnitro a Babiš drží takovou pomoc, která pak na mne doléhá v příbězích uprchlíků, kteří se sem dostanou. Prostě samé kousance od psů a tak,“ vyčetla dnešní vládě Polášková.
Začít opět přerozdělovat!
Poslední dotaz byl od ženy středního věku: „Jaká je podle vás ideální pomoc?“
„Státy EU disponují veškerými nástroji, aby situaci vyřešily velmi rychle, bezpečně a lidsky, ale chybí vůle, odvaha. Prostě postrádám zpětné nastavení relokace, přebírat z Řecka jakékoliv typy lidí, kteří mají nárok na mezinárodní ochranu,“ posteskla si aktivistka. „Přesidlovat je do dalších států EU, a to se teď neděje, což je velký problém. Dobrovolníci tedy další roky budou nahrazovat výuku němčiny, angličtiny a řečtiny v táborech, aby to nebylo tak strašné, ale je to taková krizová pojistka, na kterou si všichni zvykli, ale tak to vypadat nemá. Hledáme společné evropské řešení,“ uvedla na závěr poněkud formálně Anežka Polášková.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
