USA oznámily odchod vojáků ze Sýrie. Co to podle vás znamená?
Je to samozřejmě významný zlom ve vývoji situace, i když ani ne tak vojenský jako politický. Pentagon má v Sýrii jen asi dva tisíce mužů, což není nijak významná vojenská síla, ale už jen fakt, že proti nim žádný oficiální „hráč“ v konfliktu nechtěl přímo zasahovat, aby nevyvolal větší konflikt s USA, umožňoval Američanům působit v roli svébytných „lidských štítů“ pro okupaci značné části syrského území. Na severovýchodě Sýrie tak američtí vojáci svou přítomností zajišťovali bezpečí levicovým kurdským Lidovým obranným jednotkám, na jihu, u jordánských hranic, pak svým „umírněným džihádistům“. To asi nyní skončí, nebo lépe, mělo by to skončit prý do 60 až 100 dnů, kdy by měl být odsun dokončen.
Pro Kurdy je to samozřejmě tvrdá rána, protože kalkulovali s Američany a přepočítali se. Znovu. Nezbude jim, než se obrátit na Damašek, a už ne z pozice suverénních vládců třetiny země, ale reálně, tedy spíš s prosíkem. Zatím totiž víme jen to, že se na odsunu amerických jednotek dohodl Trump s Erdoganem (a přes něj nepřímo jistě také s Putinem a íránským Róháním a syrským Asadem), což značí, že se Washington ve svém vlastním „střetu zájmů“, kdy musel volit mezi Tureckem a Kurdy, rozhodl pro Turky. A Turecko dál hrozí „okamžitou“ ofenzívou proti syrským Kurdům u svých hranic a je logické, že Kurdy před touto ofenzívou nyní už ochrání jen ten Damašek. Čili na obzoru je obnovení územní celistvosti Sýrie a konec halucinogenních vizí o syrském Kurdistánu coby nějakém nezávislém území.
Přitom ale stále platí, že volbou Turecka vyřešil Trump jen jeden ze svých „syrských“ problémů, protože jsou tu stále ještě další a další střety mezi americkými spojenci. Namátkou, Emiráty a Saúdové se stavějí za Asada, v němž najednou vidí protiváhu Turecku a jeho politice politického islámu, a když jsou proti Turecku, jsou i proti Kataru, který rovněž podporuje Muslimské bratrstvo. A to jsou samí „američtí spojenci“. A když jsou proti Turecku a současně i proti Íránu, jen tím zpevňují „sebevědomou osu odporu“ Ankara–Teherán, což je ovšem další problém pro USA. Zapomínat nelze ani na Izrael, který oznámil, že začne americký odsun „studovat“ z hlediska vlastní bezpečnosti, jako kdyby byl oznámením o odchodu amerických vojáků zaskočený. Další problém. Zkrátka, region se dává do pohybu a USA v něm, podle mého dost chaoticky, hledají způsoby, jak zklidnit své rozhádané spojence – ještě donedávna to bylo stádo vazalů, kteří nábožně poslouchali, co jim z Ameriky nařídí, dnes je to parta čím dál sebevědomějších států, které se o Ameriku sice opírat mohou, ale pokud to nebude v jejich zájmu, tak také nemusejí. Bude zajímavé sledovat vývoj.
Nicméně, pro Sýrii jako takovou je odsud amerických jednotek samozřejmě jednoznačně pozitivní. Bude ale zajímavé sledovat také to, zda shoda Trumpa s Erdoganem na dalším osudu syrských Kurdů nějak oba politiky (a jejich země) sblíží, čímž třeba i skončí „líbánky“ mezi Erdoganem a Putinem, nebo jestli je to jen další Trumpův tah, jímž se zbavuje zbytečné zahraničněpolitické zátěže na své cestě za „Amerikou především“…
Jemen, v zásadě zapomenutá válka. Letos jsme viděli mnoho smutných obrázků a v zásadě se už přestali počítat mrtví civilisté. Lze považovat relativní mlčení o jemenské krizi za hřích Západu? K čemu směřují náznaky mírových rozhovorů?
Mrtví civilisté se ve skutečnosti přestali počítat už po prvním roce saúdské agrese proti Jemenu. Tak silný je finanční vliv Saúdů na OSN a přidružené organizace. A tak se po dva roky neustále omílalo poslední odhadované číslo obětí, tedy 10 tisíc. Dnes už se ale – naštěstí veřejně – mluví o 60 tisících obětí bojů, o dalších 85 tisících dětech, které zemřely kvůli hladu nebo na léčitelné nemoci, další desítky tisíc lidských životů si vyžádaly epidemie cholery… Kdyby se to spočítalo dohromady, bude ta „zamlčovaná“ jemenská válka mnohem tragičtější než třeba ta široce medializovaná v Sýrii. Ne nadarmo ji OSN označuje za nejhorší humanitární katastrofu současnosti.
Jistě, Západ mlčí, protože se na oné válce sám podílí, ať už je řeč o prodeji zbraní Saúdům za stovky miliard, nebo rovnou o účasti amerických, britských a francouzských sil v konfliktu, samozřejmě po boku útočících Saúdů. Západní politici jsou v tom svinstvu až po uši, a tak pokrytecky mlčí. Řešení se sice rýsuje prostřednictvím mírových rozhovorů, které začaly ve Švédsku, ale zatím nemá smysl jejich význam jakkoli hodnotit. Už jen samotný fakt že obě strany alespoň formálně vyjadřují ochotu zastavit boje, ale určitou naději přece jen dává.
Pravidelně probíráme ,,ruskou kauzu" kolem amerického prezidenta Donalda J. Trumpa. Jeho právník Manafort byl usvědčen z daňových podvodů, generál Flynn se zřejmě přizná ke lhaní o schůzce s ruským velvyslancem. Soukromé pátrací firmy líčí řádění ruských trollů, kteří „rozdělovali“ americkou společnost. Na druhou stranu, americké ekonomice se daří a Trump nedostal vyloženě „přes ústa“ v letošních kongresových a senátních volbách. Čeká ho příští rok sesazení, nebo nakročení k obhajobě prezidentského mandátu?
Nevím, nechci být falešným prorokem. Máte pravdu, že ono dlouhé vyšetřování „ruského vměšování“ sice poslalo pár významných lidí „do tepláků“, ale kvůli všemu možnému, jen ne „ruskému vměšování“. Čili pořád v něm chybí to nejpodstatnější, tedy ten kýžený a hledaný „zločin“. Podle amerických médií zkusí „zvláštní vyšetřovatel“ Mueller dostat Trumpa nově přes lobbistické miliony z Blízkého východu, konkrétně od Saúdů, Emiráťanů a Izraelců. To bude fakt legrace, protože miliony z Blízkého východu míří do kapes celého amerického establishmentu a odpreparovat z toho všeho jen Trumpa bude fakt složité. Pokud se mu to nepovede a sáhne vedle, může Mueller skončit sám hodně špatně.
Zatím se mi ale zdá, že je Trump pevný v kramflících, a tak si osobně tipnu, že spíš než k impíčmentu míří za znovuzvolením. Ale kdoví, co všechno se v té Americe ještě může stát.
Rusko i nadále žije pod ekonomickými sankcemi a čelí hospodářským těžkostem, na druhou stranu na svržení Vladimira Putina to tedy nevypadá. V jaké pozici končí z mezinárodního hlediska rok Vladimir Putin? V jakém stavu jsou jeho pokusy o aliance s Číňany, Indy a Tureckem?
To je otázek na tlustou knihu! Ano, sankce stále platí a platit budou, protože Krym zůstane ruský a Západ přece nemůže ztratit tvář, aby najednou řekl, že mu to nevadí. To se raději všichni zúčastnění naučí se sankcemi žít a nějak je vhodně obcházet, ale jejich rušení by byl trapas. A Rusko se v některých sférách se sankcemi žít naučilo, v jiných se prostě jen dál plácá, něco nahrazuje svými kapacitami, něco bere z Číny, prohlubuje vztahy s dalšími státy Asie. Prostě jsme svědky vcelku zásadní transformace geopolitických vazeb. Pro nás je ovšem klíčové, abychom nesledovali pořád jen ten svůj „putinovský fetiš“ a nezůstali trčet u posvátného přesvědčení, že bez nás a našeho souhlasu se nic na světě nehne. Bez Západu se toho už dnes ve světě hýbe dost na to, abychom sestoupili ze slonovinové věže a začali svou zaslepenou ideologii a určitý přežívající neokolonialismus nahrazovat něčím reálným. Jinak i s těmi svými hodnotami, které ale ani sami nedodržujeme, dopadneme jako ten, co „chvíli stál a už stojí opodál“…Teda, my už tak dopadáme, ale pořád může být i mnohem hůř.
Na Ukrajině asi nebudou příliš bohaté Vánoce. Jaký rok prožila? A k jakému vyústění blížících se voleb směřuje? Mimochodem, jak se asi bude v historii vzpomínat na prezidenta Porošenka?
Ukrajinský rok byl zhruba stejný jako pár postmajdanovských let předchozích: do EU a NATO je nikdo nebere, MMF a spol. jim dál dávají miliardy, aby měli z čeho splácet dluhy, takže se zadlužují na entou dál, lidé dál míří za prací do zahraničí a domácí politici se chystají, že si půjdou po krku kvůli blížícím se prezidentským volbám, takže si ještě užijeme špíny, o níž nikdo zvenku neměl ani potuchy. Prostě klasika plus. Včera se psalo, že prý aby řeč nestála, tak chystají další „kerčský incident“, tedy že chtějí vyslat do Kerčského průlivu další své válečné lodě. Není jasné, jestli tentokrát hodlají požádat Rusy o oficiální povolení proplout až do Azovského moře, nebo jestli je v plánu nechat si ty lodě zase zabavit a námořníky zajmout, ale americký „místodržící“ Volker oficiálně prohlašuje, že prodloužení „válečného stavu“ žádné nebude, takže si myslím, že to snad tentokrát bude v klidu a bez emocí. Ale jeden nikdy neví.
A jak se bude vzpomínat na Porošenka? Nevím, ale zřejmě jako na všechny ostatní prezidenty nezávislé Ukrajiny. On přece ten marasmus nenastartoval, jen jede v kolejích, které mu vykorumpovali jeho předchůdci. Fakt, že Ukrajina mezitím ztratila Krym a s Donbasem je to také celé na levačku, je samozřejmě problém, ale že by byl plně problémem Porošenkovým, tak to se mi nezdá. Stanul v čele státu ve složité situaci a nevím, co si myslel, že dokáže, ale nedokázal zhola nic.
I letos jsme ztratili v Afghánistánu naše vojáky. Nicméně tam zůstáváme. Odborníci, např. generál Andor Šándor, čím dál jasněji říkají, že čistě vojensky tuto zemi neudržíme. Jakou radu dát velmocím do příštího roku, aby se přiblížily vyřešení táhnoucího se konfliktu?
Proč bych měla radit velmocím? USA už přece naplno vyjednávají s Tálibánem, chtěly by mír do příštího dubna, ale to se nejspíš nestane, protože Tálibán při rozhovorech vystupuje z pozice silnějšího a možná i vítěze, a tak je to on, kdo si diktuje podmínky. Na posledních rozhovorech v Kataru teď Američané Tálibánu nabídli půlroční příměří a dokonce i křesla v přechodné vládě v Kábulu. To znamená, že už jsou ochotní odepsat „kábulskou vládu“ i prezidenta, které si tam sami dosadili. Tomu by se dalo rovnou říkat „kapitulace“ a příprava půdy pro odchod, který by nebyl vnímán jako fakt trapná prohra, ale jako „výsledek politického přechodného procesu“.
Osobně mi z toho ale vyplývá jedno opravdu hrůzné zjištění – Američané vůbec neposlouchají naše bojechtivé politiky, kteří by chtěli v Afghánistánu válčit dál. Nejen osmnáctý rok, ale i devatenáctý, dvacátý, pětadvacátý. Prostě nafurt, protože v Afghánistánu se přece bojuje „proti terorismu“ a skoro i o Prahu, no ne? Ale když neposlouchají Američani, tak komu to pak ti naši politici „napříč spektrem“ asi tak vykládají? Tedy, pokud to neříkají jen tak, pro srandu králíkům.
Čekají nás volby do Evropského parlamentu. Liberálně-integrační síly EU už dopředu hlásí, že je ovlivní Rusko. Jako kdyby si už tito pánové, třeba i pod vedením Emmanuela Macrona, nevěřili na udržení svých evropských pozic. K čemu směřuje politický diskurs v Evropě roku 2019, nejen očima voleb do EP? Nastane veliký obrat evropské politiky a nástup lidí jako je Matteo Salvini nebo Marine Le Penová?
Volby do Evropského parlamentu budou až za půl roku, a pokud někdo už dopředu svou prohru svaluje na Putina, tak je to zábavné. Kdyby ho neměli, museli by si ho vymyslet. Nicméně, už jen fakt, že přiznávají prohru takhle dopředu, má svou významnou vypovídací hodnotu. Uvidíme, co s Evropou v příštím roce bude. Na jedné straně je očividné, že posilují nejrůznější trendy, které v Bruselu mají za „fuj“, na straně druhé ty trendy v jednotlivých zemích nejsou zase až tak shodné, aby podle mého mohl vzniknout nějaký mohutný proud přetvářející EU. Koneckonců, nacionalismy z různých zemí se sice mohou shodnout na postoji k EU, ale už jen z podstaty musejí do určité míry jít i proti sobě navzájem. A přiznejme si, prosté vymezování se proti něčemu, v tomto případě proti Bruselu a EU, je z programového hlediska dost málo. Vámi zmínění politici sice určitě vliv mít budou, ale mě osobně zajímá víc, kam až se dostane hnutí „žlutých vest“, a tím myslím nejen ve Francii, ale i v jiných zemích. Dezorganizované hnutí zdola, které najednou, po mnoha letech, zjišťuje, že i ti bezejmenní mají svou nezanedbatelnou sílu.
Prý bude v roce 2019 ekonomická krize. Co s tím? A ať bude, nebo nebude, co naší části světa popřát?
Nevím, jestli bude krize, ale když už bude, tak co s tím asi tak naděláme? Na místě je prosté přání, ať to všechno nějak a v relativním zdraví – tělesném i duševním – přežijeme. A kdybychom si v příštím roce dokázali navzájem méně nadávat a méně se nenávidět, bylo by to skvělé.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
