Závěrem dodala, že islám není především náboženství, ale je to celý právní systém, který si uzurpuje oprávnění rozhodovat i v nenáboženských záležitostech.  „Do tohoto stádia na příklad  křesťanství nikdy nedospělo. I ve středověku, když bylo křesťanství světsky mocensky nejsilnější, existovala oblast práva, kterou církevní právo neregulovalo – a toto ‚světské právo‘ je nyní základem našeho právního řádu, když církevní právo se dostalo na úroveň – řeknu to velmi zjednodušeně a prosím, aby to nebylo vnímáno jako dehonestující vyjádření – práva spolku. Nic takového islám nemá a odmítá mít. Neexistuje neislámské právo…“ sdělila se slovy, že kromě toho, že islám je řízen islámským právem, je také samostatným ekonomickým zřízením.

Samková považuje islám za smrtelné nebezpečí, jež má systémový základ. „Je vhodné si to připomenout právě dnes, kdy jedna taková ‚systémově nebezpečná ideologie‘ u nás zvítězila… Prosím, pokládejte tuto moji úvahu za příspěvek k antioslavám 70. výročí ‚Vítězného‘ 25. února,“ zakončila.

Nekonečné konverzace, nekonečné komunikace. Stále znovu a znovu se objevuje idea „dvojího islámu“ – toho hodného, laskavého, kooperujícího a téměř lidskoprávního a toho druhého, zneužitého – teroristického.

I nadále s tímto názorem zásadně nesouhlasím. Stejně, jako neexistuje „teroristický islám“ neexistuje ani „neteroristický islám“.  Existuje pouze islám coby ideologie, která je tu méně, tu více liknavě naplňována tak, jak to odpovídá lidské přirozenosti dělat či nedělat veškeré věci tu více, tu méně liknavě. Jsem přesvědčena o tom, že islám je ve své podstatě nepřátelský životu a ve své podstatě má už naprogramovanou neustálou rozpínavost a totalitní přímus. S výjimkou Španělská islám nikdy odnikud neodešel… Stále zabírá nová a nová území. Severní Afrika a Irák byly původně křesťanské země. Afghánistán buddhistický, Pákistán hinduistický, Írán zoroastriánský. Sýrie je biblická země… a co z ní zůstalo..

Podle některých názorů může za rozbitou Sýrii může v zásadě Západ. S touto ideou nemám problém, případ Libye ukazuje, co se stane, když se ten „vývoz demokracie“ opravdu podaří. Ovšem zcela se vzpírám dalšímu obvyklému odůvodnění, totiž, že za současnou migrantskou  situaci v Evropě  může tak zvaný  takfirismu, tedy, v zásadě vzájemné obviňování se ze sektářství a “ nesprávného“ islámu.

Tento fenomén a jeho obsah je v Evropě, která má za sebou mnoha set letou historii protestantského hnutí, celkem jasný. Avšak není islámu, ke kterému by se evropská duše mohla přiklonit… snad jen súfismus, který je ovšem herezí jak pro šíity tak pro sunnity… Za zmínku také stojí  albánská odnož islámu zvaná „bektaši“, ovšem to už je hereze par excellence, promíchaná navíc  s kryptokřesťanstvím, a to jak v katolické tak pravoslavné formě…

Takfirismus by mohl vysvětlit vzájemné boje mezi jednotlivými muslimskými státy, případně občanské války uvnitř těchto států. Ale naprosto nevysvětluje „Drang nach Europe“, jehož jsme svědky a budoucí obětí. I zde totiž platí, že muslimové sice útočí proti sobě navzájem, avšak ve směru ke káfirúm, nevěřícím, jsou jako mávnutím kouzelného proutku jednotní…

Islám není náboženství, nebo, řečeno jinak, není JEN náboženství, anebo, řečeno nejlépe islám není PŘEDEVŠÍM  náboženství. Je to celý právní systém, který si uzurpuje oprávnění rozhodovat i v nenáboženských záležitostech.  Do tohoto stádia na příklad  křesťanství nikdy nedospělo. I ve středověku, když bylo křesťanství světsky mocensky  nejsilnější, existovala oblast práva, kterou církevní právo neregulovalo – a toto „světské právo“ je nyní základem našeho právního řádu,  když církevní právo se dostalo na úroveň – řeknu to velmi zjednodušeně a prosím, aby to nebylo vnímáno jako dehonestující vyjádření – práva spolku. Nic takového islám nemá a odmítá mít. Neexistuje neislámské právo… I právo, které má svůj původ v neislámských zemích a je inkorporováno do právního systému toho kterého muslimského státu, nesmí odporovat právu šaría…

Kromě toho, že je islám řízen islámským právem, je také samostatným ekonomickým zřízením. Má svá vlastní pravidla – a ta jsou velmi jiná, než pravidla, vycházející z našeho právního řádu a z našich ekonomických zvyklostí.

Dovolím si připomenout, čím je podle základů právní teorie samotné právo: právo je způsob organizace společnosti.  Islám má svoje právo, svůj způsob organizace společnosti a není možné, aby tyto dva systémy fungovaly zároveň. V zásadě dochází ke znovuobživnutí tzv. personalizace práva. To znamená, že každý člověk si „nese s sebou svůj právní řád, ať je kdekoliv“.  Což je koncept, který byl v Evropě opuštěn roku 212, vydáním ediktu „Constitutio Antoniniana“, na jehož základě obdrželi všichni svobodní mužští obyvatelé římské říše plnoprávné římské občanství. Důvod byl jasný – pluralita právních řádů nefunguje. V případě souběžné koexistence různých právních systémů vyvstává nutnost vydávání „kolizních norem“ tedy právních norem, které neurčují nic jiného než to, kdy a jak se ten který právní řád použije. Což je další nesmírná komplikace, která zásadním způsobem znesnadňuje existenci práva jako takového, jeho vymahatelnost – a tedy i odůvodněnost jeho existence.

To je také rozdíl mezi muslimskými „přistěhovalci“, případně „migranty“ a jakýmikoliv jinými…. Nikdy žádní jiní migranti, přistěhovalci, utečenci, uprchlíci, etc. etc. etc. neusilovali o nastolení svého vlastního  právního řádu v „hostitelské“ zemi….

Proto považuji islám za smrtelné nebezpečí. Jedná se totiž o nebezpečí, které má SYSTÉMOVÝ základ.

Myslím, že je vhodné si to připomenout právě dnes, kdy jedna taková „systémově nebezpečná ideologie“ u nás zvítězila…

Prosím, pokládejte tuto moji úvahu za příspěvek k antioslavám 70. výročí „vítězného“ 25. února…