Pražské jaro stále tíží Evropu, píše deník Financial Times

13.08.2018 21:15

Tanky okupační armády v ulicích Prahy, perly mezi evropskými metropolemi. Mírové politické reformní hnutí rozdrcené. Vůdci národa vydávající se pod nátlakem do Moskvy a nucení zřeknout se svých ideálů. Před 50 lety byl srpen v Československu ledacos, jen ne klidný měsíc, napsal deník Financial Times.

Pražské jaro stále tíží Evropu, píše deník Financial Times
Foto: commons.wikimedia.org
Popisek: Alexander Dubček v srpnu roku 1968

V noci 20. srpna 1968 vtrhlo do Československa téměř půl milionu vojáků zemí Varšavské smlouvy, aby potlačili pražské jaro – pokus reformně uvažujících komunistických předáků v čele s Alexanderem Dubčekem o liberální změny v zemi. Někteří vojáci byli z Bulharska, Východního Německa, Maďarska a Polska. Většina ale pocházela ze Sovětského svazu.

Kreml tvrdil, že okupanti poskytují „bratrskou pomoc“ spojenci ze „socialistického tábora“ ohroženému kontrarevolucí. Když ale mladí ruští vojáci zabírali Prahu a Bratislavu, šokovaly je posměšky a protesty obyčejných Čechů a Slováků, kteří skandovali „Běž domů, Ivane“.

Pro mnoho mladých občanů České republiky a Slovenska, zemí, které se rozešly v roce 1993, jsou převratné události osm měsíců trvajícího pražského jara něčím vzdáleným a těžko uchopitelným. O pražském jaru se sice učí v dějepise, ale pravděpodobně se to Čechům a Slovákům vrývá do paměti méně než například Američanům válka ve Vietnamu, která zuřila ve stejné době, nebo Francouzům téměř revoluční dění v květnu 1968.

Pražské jaro se jeví vzdálené proto, že tehdejší geopolitické uspořádání je už dávno pryč. V roce 1968 byla Evropa rozdělená studenou válkou na dvě části. Východní polovina strádala pod komunismem – represivním, pochmurným režimem importovaným z Moskvy ve 40. letech, který vydržel dalších 21 let. Dnes jsou znovuzrozené Česko a Slovensko nezávislé a stále více vzkvétající demokracie a členové NATO a EU.

Z pražského jara si lze vzít trojí ponaučení. První je to, že doktrinářské ideologie a politické praktiky, ať už ve stylu komunismu z 60. let nebo dnešního dogmatu netolerance hlásaného radikální levicí a pravicí, obsahují zárodky své vlastní zkázy. Přicházejí s nedostatečnými řešeními složitých problémů moderní doby. Šikanují kritiky, vysmívají se expertům a rozum stavějí na vedlejší kolej. Výsledkem je nevýkonná ekonomika, sociální pnutí a politická nespokojenost.

Druhým ponaučením je, že lidská žízeň po politických právech, spravedlnosti a národní svobodě je neuhasitelná. Během éry komunismu to bylo patrné ve východním Berlíně v roce 1953, v Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968, v Gdaňsku v roce 1980 a v pobaltských státech v letech 1988 až 1991. Vlastenectví Čechů a Slováků je spíše civilní než nacionalistické povahy. Opětovné získání nezávislosti je však jedním z nejoslavovanějších výdobytků roku 1989.

Třetím ponaučením je, že politický boj nemůže být veden, jak je tomu dnes mnohde zvykem, jazykem dlaždiče a neotesanými způsoby. Dubček se v roce 1968 nepřestával usmívat, a oslavoval tak důstojnost jedince. Lze mu vyčítat naivitu, s níž věřil, že komunismus je reformovatelný. Ale právě on se smál naposledy, když ho po sametové revoluci v roce 1989 na Václavském náměstí vítali jako hrdinu.

Tato tři poučení jsou důležitá, protože západní politická krajina se v uplynulém desetiletí proměnila. Liberalismus je na ústupu, vláda práva je v ohrožení a sílí národní populismus. Transatlantické neshody oslabují NATO. EU je nejednotná, chybějí jí politická vůle a dobré nápady. V některých státech vládnou tvrdou rukou tajnůstkářští a manipulativní politici nebo hrubí a domýšliví demagogové.

Česká republika a Slovensko nejsou vůči tomuto fenoménu šířícímu se střední Evropou a širším západním světem imunní. Česká demokracie je živá, ale roztříštěná. Po loňských říjnových volbách se do Parlamentu poprvé dostala krajně pravicová strana s vazbami na Rusko. Český prezident Miloš Zeman je vstřícnější vůči Moskvě než vůči Bruselu. Premiér Andrej Babiš je miliardář a podnikatel, jehož populistický styl a pletky se zákonem připomínají amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo bývalého italského vůdce Silvia Berlusconiho.

Na Slovensku více než kde jinde ve střední Evropě dává veřejnost najevo proruské sklony. Únorová vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky ale ukázala, že v tomto státě je něco shnilého. Zločin vyvolal protesty veřejnosti a vedl k demisi premiéra Roberta Fica a jeho ministra vnitra. Ještě před odchodem si Fico vypůjčil něco ze slovníku předsedy maďarské vlády Viktora Orbána a trousil temné narážky na údajně zhoubný vliv, jenž má na Slovensku maďarský rodák, americký finančník a filantrop George Soros.

Česká republika a Slovensko tvoří spolu s Maďarskem a Polskem volné regionální uskupení zvané Visegrádská čtyřka. Tuto čtveřici však západní státy podezírají, že příliš nedbá na hodnoty EU. Pro Čechy a Slováky je to nebezpečný trend. Vzhledem k tomu, že oba státy jsou malé, mělo by být jejich základním národním zájmem neodchylovat se od evropského mainstreamu. To byla koneckonců hlavní myšlenka pražského jara.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: nab

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Klus a Hašek se s Babišem „nes*ali“. Padla vážná výzva. A pak přišel na řadu Zeman a vraždy

20:45 Klus a Hašek se s Babišem „nes*ali“. Padla vážná výzva. A pak přišel na řadu Zeman a vraždy

Dnes večer se v Praze uskutečnila již čtvrtá demonstrace v pořadí organizovaná spolkem Milion chvile…