Jeho polský kolega Lech Walesa už cenu měl z roku 1983 a v roce 1989 prý Václav Havel na nějakou dobu věřil, že teď je na řadě on. Hlavní vliv na jeho přesvědčení, že cenu dostane, měl mít František Janouch, fyzik žijící ve Švédsku, který si s Havlem dopisoval, a který rovněž v rámci svých možností Havlovu kandidaturu podporoval.
„Všichni v Oslu i v Evropě očekávali, že cenu dostane,“ vzpomínal později Janouch. A podle vzpomínek okolí tomu uvěřil i sám Havel.
Havel s Janouchem se následně dohodli, že pro případ, že by Havlovi byla Nobelova cena skutečně udělena, pořídí několik dní před vyhlášením výsledku na dálku rozhovor, který by pak Janouch dal k dispozici světovým novinářům. Rozhovor po telefonu skutečně vznikl a objevil se poprvé v knize jejich vzájemné korespondence, vydané v roce 2007.
V mimořádné situaci bych nejspíš musel převzít nějakou tu funkci...
„Věděl jsem, že jsem mezi jinými navrhován, věděl jsem, že navrhován je i Jiří Hájek, považoval jsem to ovšem za velmi nepravděpodobné, že by ta cena šla do Československa, takže jsem velice překvapen,“ měla být podle rozhovoru první reakce oceněného Václava Havla.
Na dotaz, jak se cítí v roli novopečeného nobelisty, měl Václav Havel odpovědět: „To je věc, která dalekosáhle přesahuje mou osobu, a mně jako privátní osobě to ani nepřísluší hodnotit. Pojímám ji především jako podporu zdejšímu úsilí o demokratičtější poměry, je to veliká radost a posila pro mnoho lidí v této společnosti. Proto se z té ceny samozřejmě raduji.“.
CELÝ ROHOVOR JANOUCH - HAVEL O NOBELOVĚ CENĚ
Janouch pak připomněl, že Havel byl ještě na jaře 1989 ve vězení a slova Miloše Jakeše z uniklého projevu na Červeném Hrádku, že „úder nelze mířit na tebe, protože ty jsi velice znám a hned je plno protestů, ale do tvého okolí, na méně známé osoby“. Proto jej zajímalo, zda Nobelova cena pomůže Havlovi „zvýšit imunitu“ a vyjádřil obavy, aby to neschytali „méně známí kamarádi“.
„Já jsem již před mnoha lety několikrát říkal a zdůrazňoval, že se odmítáme dělit na nějaká ta chráněná zvířata a ty ostatní,“ reagoval Václav Havel s tím, že právě na tom je postavena Charta 77, že známí lidé brání neznámé.
„Já takový nemravný selektivní způsob naprosto odmítám. To byl také jeden z důvodů, proč jsem před několika dny znovu přijal funkci mluvčího Charty 77, protože také já dělám přesně stejné věci, za které byl před několika týdny podmíněný trest mluvčímu Charty 77 Sašovi Vondrovi proměněn v nepodmíněný,“ dodal.
Psali jsme:
A pak poukázal, že po jeho zadržení vláda tvrdila, že soudy jsou v Československu nezávislé, a teď když generální tajemník Jakeš navádí, na koho vést úder, tak ukazuje, jak to s tou nezávislostí je. „Myslím, že takové odkrytí karet je velmi důležité, protože přiznalo pravý stav věcí,“ zakončil.
Pak Janouch požádal, aby jeho protějšek světu vysvětlil, kdo je vlastně Václav Havel, onen „spisovatel, divadelní autor, filozof, publicista, disident, politik“.
„Já se cítím být především spisovatelem, všechno ostatní jsou jakési vedlejší produkty, ani původně nezamýšlené, mého povolání původního. Já vlastně, když se to tak vezme, nic jiného celý život nedělám, než píšu, píšu to, co si myslím, ale v našich specifických podmínkách to potom má ty důsledky, o kterých jsi mluvil, tj. vznik dalších rolí,“ reagoval Václav Havel.
Fotogalerie: - Svíčka pro Václava Havla
Fotogalerie: - Havlův plac
Janouch k tomu zmínil, že Havel měl nedávno ve Švýcarsku premiéru své nejnovější hry Asanace a právě den předtím v Německu vyšel sborník jeho esejů a úvah. Přesto mu přijde, že Havel je populárnější jako politik. „Jaký je tvůj názor na tvou připadnou politickou roli v budoucích československých metamorfózách? Tedy v československé Asanaci?“ ptal se.
Havel vyjádřil názor, že na Západě to může vypadat, že jeho politické eseje jsou známější než jeho hry, protože „hra se tíže přesazuje z prostředí, v němž vznikla, do prostředí jiného, než třeba esej“.
A pak se rozpovídal o své budoucí roli: „Co se mé budoucí role týče, já jsem připraven ji hrát dál, hrát ji ovšem až do toho okamžiku, dokdy ještě bude amatérská, což se neměří počtem hodin denně, které tomu věnuji. Těch už je dnes vlastně daleko víc, než věnuji literární činnosti. Nicméně bych nechtěl být profesionálním politikem.“
To se Janouchovi moc nelíbilo. „Myslíš, že máš právo se bránit nějaké vážnější politické roli ve scénáři, který už dávno pro svou zemi s největší odpovědností připravuješ a jehož prosazení žádáš? Třeba kdybys byl zvolen do parlamentu?“ tlačil.
Načež Václav Havel připustil: „V nějaké mimořádné situaci, kdy by to mělo posloužit evidentně dobré věci, bych zřejmě musel převzít nějakou tu funkci.“ Byl by prý raději, pokud by to byla funkce „amatérská“, nevyžadující plné pracovní nasazení, což by třeba zmíněná funkce poslance splňovala.
„Já vím, že můj přítel Adam Michnik je poslancem, velmi aktivním a důležitým, ale sám mi řekl, že by nikdy ministerské křeslo nevzal, protože se necítí být profesionálním politikem a nechce se jím stát,“ připomněl Janouchovi.
Toho posléze zajímalo, jestli udělení Nobelovy ceny československému disidentovi urychlí v zemi společenské změny. A dodal, že československá veřejnost je podle něj strašně pasivní, protože odhodlanější protesty se objevují dokonce už i v některých národech SSSR.
Havel poznamenal, že rozbor příčin pasivity Čechů a Slováků by vydal na knihu, ale dodal, že „Nobelova cena míru bude rozhodně přijata s ohromnou radostí jako satisfakce a posila pro lidi v jejich úsilí“.
Pak ještě v debatě o jeho osobní účasti při přebírání ceny připomněl, že mu před několika dny opět zamítli žádost o vydání cestovního pasu. „A také nevím, zda kdybych ten pas dostal, bych mohl důvěřovat v možnost svého návratu,“ připomněl.
Fotogalerie: - Drátěná srdce a Havlovo náměstí
Fotogalerie: - Svíčka za Havla
„Poslouchej, a co ty vlastně děláš se všemi diplomy a cenami? Dostal jsi toho v posledních letech požehnaně,“ zajímalo ještě Janoucha. Havel přiznal, že je má vyvěšeny ve zvláštním koutku na chalupě na Hrádečku. „Bude se to tam muset nějak trochu převěsit a uspořádat, aby se tam vešly i ty poslední ceny,“ dodal ještě.
Závěrečný dotaz pak směřoval na to, jak naloží s finanční odměnou s Nobelovou cenou spojenou. „Rozhodně ty peníze neutratím pro sebe. Mám dost svých peněz vydělaných psaním. Investuji je na nějaký bohulibý účel, na jaký ale, to se budu muset poradit s přáteli doma a v zahraničí,“ ujistil mluvčí Charty 77.
Měl strach, že by mu odstřihli telefon...
A proč Havel s Janouchem vůbec dělali „děkovací“ rozhovor dopředu? Podle Janoucha proto, že by vládnoucí strana mohla hned po vyhlášení odstřihnout Havlův telefon. „Bylo zřejmé, že pokud by Václav Havel skutečně dostal Nobelovu cenu míru, byl by jeho telefon zcela zablokován,“ uvedl později Janouch pro Český rozhlas.
Podle Michaela Žantovského, který se již tehdy coby československý zpravodaj agentury Reuters kolem Václava Havla pohyboval, později se stal jeho mluvčím a v roce 2014 vydal oficiální Havlův životopis, se téhož obával i sám československý disident.
„Je těžké takhle s odstupem hodnotit, jestli by se ho StB snažila umlčet... S žádným dokumentem, který by postup při udělení Nobelovy ceny Havlovi řešil, jsem se nesetkal. Navíc: už v té době se u něj zahraniční novináři střídali jako na běžícím pásu,“ komentoval v roce 2008, když se informace objevila v Janouchových pamětech, celou situaci pro magazín Týden historik Petr Blažek.
V roce 1989 připadl 5. říjen na čtvrtek, tedy pracovní den. O tom, jak jej Václav Havel strávil, se dochovalo svědectví Vladimíra Hanzela, kterého lídr československého disentu již tehdy zaměstnával jako osobního tajemníka.
„Dopoledne jsme navštívili byt Dany Němcové v Ječné ulici, tzv. „Jéčko“, a věnovali se tam „disidentské činnosti“, za niž byl Václav několikrát ve vězení, konkrétně jsme předali podpisy nových signatářů Charty 77 a telefonovali do Vídně Ivanu Medkovi text prohlášení Charty 77 k návrhům novely tiskového a trestního zákona,“ lze najít Hanzelovy vzpomínky v materiálech Knihovny Václava Havla.
Do toho přišla z agentury Reuters s půlhodinovým předstihem zpráva, že Václav Havel cenu neobdrží, a nositelem Nobelovy ceny za mír pro rok 1989 bude tibetský dalajláma. „Ve svém boji za osvobození Tibetu důsledně oponoval užívání násilí. Místo toho prosazoval mírová řešení, založená na toleranci a vzájemném respektu, aby bylo zachováno historické a kulturní dědictví tibetského lidu,“ znělo oficiální zdůvodnění výběru.
Havel podle vzpomínek pronesl, že dalajláma si cenu nesporně zaslouží a že mu ji přeje. Dokonce měl tvrdit, že je naopak rád, že mu cena nebyla udělena. „Popravdě řečeno, jsou okamžiky, kdy je mi má privátní lidská existence milejší než národní zájmy, a to bylo právě dnes,“ měl komentovat udělení ceny dalajlámovi.
V onom roce dostal Václav Havel několik dalších významných cen. Například Mírovou cenu německých knihkupců, k jejímuž přijetí napsal projev Slovo o slovu, který se později stal mezi jeho fanoušky zhusta citovaným. Anebo švédskou Cenu Olofa Palmeho. Tu si přebíral na švédské ambasádě odpoledne 24.11., a z recepce pak spěchal na demonstraci na Václavské náměstí.
Pátého října 1989 bylo ale na takové aktivity ještě příliš brzy. Takže se Václav Havel podle vzpomínek tajemníka Hanzela odebral onoho čtvrtečního odpoledne domů na velkolepou oslavu svých třiapadesátých narozenin.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
