Má cenu pořádat demonstrace proti vládě?Anketa
Hamplovy knížky jsou jako mentální posilovna na cvičení mozkových závitů, plná překážek, jaké bychom se mnozí raději nenamáhali překonávat. Tahle drobná knížečka je překážkový běh. Pokusím se nejprve zamyslet, proč takové běhy potřebujeme jako sůl právě teď.
„Spisovatel, který nedovede nikoho naštvat, by se neměl obtěžovat psát,“ říkával anglický prozaik Kingsley Amis. Stvořil tak jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který se snažím si připomínat, kdykoli čtu něco, s čím cítím bytostný nesouhlas. Činím tak s vědomím, kolik lidí jsem za svou spisovatelskou dráhu sám naštval. A taky s vědomím, že povídáme-li si jen s lidmi, kteří s námi ve všem souhlasí, nedozvíme se nic nového, utvrzujeme se ve svém vždy něčím omezeném obrazu světa a zavíráme se do myšlenkové bubliny, jíž psychologie říká „confirmation bias“. Znamená to něco jako zkreslenost či zaujatost potvrzovaná a posilovaná přijímáním a opakováním týchž informací a názorů a cenzurováním názorů odlišných. Čeština má pro to krásné slovo „zabedněnost“ čili myšlení v uzavřené bedně.
Prožíváme podivnou dobu, kdy se kdekdo naštvává na kdekoho s čím dál ostřejším nesouhlasem s čím dál větším počtem drobných názorových odchylek. Když to není covid a vakcíny, je to Trump, Ukrajina, Rusko, Putin, Amerika, energie, Green Deal, EU, Zeman, Klaus, Fiala, Okamura, ČT nebo Parlamentní listy. Stará přátelství souhlasící s devadesáti procenty společných idejí se najednou nesmiřitelně rozhádávají na deseti procentech nesouhlasu.
A jde to ještě hlouběji: jedni se rozhádávají i se stejně myslícími druhými za to, že ti druzí se stále ještě stýkají s třetími, s nimiž ti první nesouhlasí. Mně přesně z této příčiny nedávno od mnou pečlivě a odborně ukuchtěné luxusní italské večeře pro šest (politicky předem nekádrovaných) osob protestně odešel párek dlouhodobých kamarádů s dodatečným pozdravem „příště bychom se u tebe setkali s popírači holocaustu“.
Zabedňujeme se do čím dál většího počtu beden, každá s čím dál omezenějším myšlenkovým a informačním obrazem. Nedáme-li si pozor, za chvíli nebude nikdo mluvit s nikým. Zapomínáme, že přesně to jsme si už jednou vyzkoušeli v domácí izolaci za covidových lockdownů. Zvykli jsme si na to tak, že jsme se od té doby nedokázali vrátit k normální konverzaci, v níž by se názorové odchylky řešily humorem a trochou shovívavosti. A pak pokračovaly s vědomím, že demokracie a svoboda slova znamená právo vyslovovat i to, co může někoho naštvat. Na obranu před osobními pomluvami máme paragraf o nactiutrhání. Jinak do svobody slova patří i kdejaká hovadina s historickou zkušeností, že některá vyložená hovadina se časem prokáže být pravdivá a některá zaručená pravda se časem ukáže být hovadina. I ta naše planeta byla kdysi placatá.
Umlčování skutečných i domnělých hovadin zároveň s poštváváním jedněch proti druhým, aby spolu přestávali komunikovat, je živná půda pro demagogy, loupežníky a totalitáře. Před těmi se můžeme ubránit jen vystoupením ze svých bublin, odbedněním své zabedněnosti a lačněním po nějakém vyprávění, s nímž nesouhlasíme a jež by nás donutilo k opětnému přemýšlení, zvažování, porovnávání, argumentování, vyvracení, vyhledávání dodatečných informací, spatření něčeho námi dosud neviděného, prozření z iluze, otevření mysli. Svoboda slova, která se neprovozuje, krní jako vše neprovozované.
Zvažování hovadin je užitečné i tehdy, když si nějaké vyprávění (dnes zvané „narativ“) svých známých všemi metodami potvrdíme jako hovadinu. Důležité je i ujasnit si, proč to jako hovadinu vnímáme, proč nám ta hovadina vadí a proč si takovou hovadinu ten či onen člověk myslí, jak se k ní dostal a co s ní chce udělat. Třeba i jen proto, abychom se mohli zavčas bránit před něčím, co bychom se jinak nedozvěděli, že se na nás chystá. A co se na nás chystá, sděluje Hamplova knížečka jako jeho knihy předchozí s velkou štědrostí a starostlivostí.
Čtenářům Hamplových dřívějších knih, zvyklým od něho na vědeckou erudici, logickou systematickou strukturu argumentace a vypravěčskou dovednost, zde bude možná čtení zadrhávat, leccos s něčím neladit, nevíra kroutit hlavou, rytmus jeho vyprávění skřípat, pochyby hlodat, tu a tam jim možná něco připadne stylisticky a editorsky odfláknuté. A možná nepřijdou na to proč. Pokusím se jim to zde vysvětlit a poradit, jak na to.
Začněte číst odzadu, poslední kapitolou, bez níž riskujete nepochopení celé knížky a kterou by zkušený redaktor Hamplovi přehodil na začátek. „Dopis českého sociologa Američanům“ je upřímné vyznání obdivu a úcty k Americe, jaká ještě před pár desetiletími byla, zoufalství nad tím, co se z ní stalo, a prosba k Američanům, aby to zase dali do pořádku. Bez této kapitoly by se vám knížka mohla jevit hystericky antiamerická a antizápadní. A byla by škoda, kdyby vás to odradilo od dalšího čtení, protože obsahuje množství varovných krizových informací a předpovědí možných katastrof, na něž bychom se měli připravovat a jaké hned tak nenajdeme jinde. Nebudu je zde vypočítávat, nechci Hamplovi zkazit kšeft.
Psali jsme:
Nacházíme se v ní opět ve světě už popsaném v předchozích Hamplových knihách. Liberální demokracie se přeměnila v „liberální hegemonii“, v níž skutečné vládnutí přešlo do rukou elity nadnárodních korporací, nadnárodních institucí, nevládních organizací, finančních a manažerských struktur. Z této elity se stává nadnárodní nová aristokracie, odcizená svým národům, vládnoucí ke svému prospěchu na úkor svých méně mocných spoluobčanů. Kolaboruje s ní výměnou za drobečky této moci elita, či spíš poloelita, nejen politická, ale už i kulturní, vzdělávací a mediální.
Její způsob myšlení však není aristokratický, nýbrž stádový, v němž „mizí charakteristiky jednotlivců“ a jenž „nemá paměť, nezná budoucnost a žije jen přítomným okamžikem“. Není schopná myslet racionálně, nemá svědomí a řídí se dojmem, jakým na ostatní členy elity působí, ne tím, co ve své profesi tvoří.
Její ekonomická moc a zároveň nezájem o vlastní spoluobčany vznikly z neregulovaného globálního volného trhu, v němž si silní ekonomičtí hráči jako multinárodní korporace volí lokalitu produkce podle nejlevnějších výrobních prostředků a postupně likvidují národní ekonomiky drobného podnikání a domácí výroby. Kde světové (převážně americké) elity nevítězí ekonomicky, tam rozpoutávají válku.
A zde se zastavím a upozorním na těch několik nejnápadnějších zádrhelů, které ve mně budí ne naštvání, nýbrž lítost nad Hamplovými dovednostmi z minulých knížek, zde nevyužitými. Oproti předchozím knížkám mně zde chybí ona vědecká argumentace, napínavé vypravěčství a výrazová noblesa. Díky té poslední kapitole ji vnímám jako needitovaný emoční výkřik zhrzené lásky proměněné v roztrpčení: Amerika nás oklamala, náš svět se hroutí, celá naše civilizace zkolabuje s ní. I tu válku na Ukrajině ta mrcha způsobila.
Psali jsme:
Americká vina na této válce, potažmo všelijakých válkách, potažmo na kdejaké globální lumpárně, v niž Hampl věří hrstce amerických profesorů, tvoří těch deset procent, v nichž se s ním neshodnu, ale nezatratím pro to těch zbývajících devadesát procent. Ale mám s tím novým českým antiamerikanismem jeden hlavní problém: Amerika (a s ní Západ) je zlo ve srovnání s čím? Kde na světě existuje režim, který by byl lepší? Tedy lepší ne pro Rusy, Číňany, Araby nebo Afričany, nýbrž pro české vlastence, jimž přece jde o blaho vlastního národa především? Kdy se Čechům dařilo líp než pod tím americkým jhem posledních tří desetiletí? A že to eldorádo končí? Tak jaký lepší režim si dokážou vytvořit, podle jakého existujícího nebo i jen představitelného modelu?
V tu americkou vinu na ukrajinské válce a zlo amerického jha dnes prý věří většina Čechů, sděluje Hampl, nevím, z jaké sondáže. Je-li to fakt, pak se alternativní myslitel Hampl mění v představitele nového mainstreamu a ti z nás, kdo jeho obraz světa sdílejí, ale stále věří a doufají v regenerační schopnost západní civilizace, se stávají alternativními disidenty. I tak bych myslel, že se to mohlo obejít bez antifaktických blábolů jako tyto:
„Amerika nedokáže Rusům vnutit západní hodnoty, z nichž na prvním místě je ochota podřizovat se příkazům z ciziny.“ (Vážně nemá Západ žádné vyšší hodnoty? A není právě toto historicky a z naší vlastní zkušenosti hodnota specificky ruská?)
„Kdyby Američané uměli vytvářet takové vztahy, že by se jejich spojencům dařilo dobře, potom by byla liberální hegemonie celkem přijatelná a ochotně přijímaná.“ (Daří se snad někde na světě někomu líp než spojencům Ameriky?)
„Západní elity ztratily schopnost poučit se, takže budou opakovat všechny dosavadní chyby a vyvolávat další války znovu a znovu.“ (Křišťálová koule zaručeného proroctví?)
A ano, je tam i ten narativ s citáty oněch amerických profesorů, že Amerika jakousi válku proti Rusku už chystala dlouho, zatímco Putin stále nabízel smír. A protože na ni sama po afghánském debaklu fyzicky neměla, poslala do ní umírat Ukrajince. (K tomu vás možná napadne otázka, jak to tedy, že když Rusové vtrhli na Ukrajinu, Biden v první reakci nabídl Zelenskému odlet a azyl zjevně s úmyslem Ukrajinu odevzdat Rusům bez boje a změnil politiku, až když viděl, že Ukrajina se brání.)
Je jich tam víc. A možná vás naštvou. Ale sdílí je hodně lidí. O to cennější je se jimi proklestit a dozvědět se něco, co ještě nevíte. A pak místo nadávání, urážení, nálepkování a vymazávání třeba vysvětlit a dokázat, že je to vážně jinak. Protože nezačneme-li všichni zase spolu mluvit bez umlčování, osočování, nadávek a hanlivých přezdívek, národ z nás zcvokatí.
Kurasovy a Hamplovy knížky najdete třeba ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
