Hamplovy knížky jsou jako mentální posilovna na cvičení mozkových závitů, plná překážek, jaké bychom se mnozí raději nenamáhali překonávat. Tahle drobná knížečka je překážkový běh. Pokusím se nejprve zamyslet, proč takové běhy potřebujeme jako sůl právě teď.

„Spisovatel, který nedovede nikoho naštvat, by se neměl obtěžovat psát,“ říkával anglický prozaik Kingsley Amis. Stvořil tak jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který se snažím si připomínat, kdykoli čtu něco, s čím cítím bytostný nesouhlas. Činím tak s vědomím, kolik lidí jsem za svou spisovatelskou dráhu sám naštval. A taky s vědomím, že povídáme-li si jen s lidmi, kteří s námi ve všem souhlasí, nedozvíme se nic nového, utvrzujeme se ve svém vždy něčím omezeném obrazu světa a zavíráme se do myšlenkové bubliny, jíž psychologie říká „confirmation bias“. Znamená to něco jako zkreslenost či zaujatost potvrzovaná a posilovaná přijímáním a opakováním týchž informací a názorů a cenzurováním názorů odlišných. Čeština má pro to krásné slovo „zabedněnost“ čili myšlení v uzavřené bedně.

Prožíváme podivnou dobu, kdy se kdekdo naštvává na kdekoho s čím dál ostřejším nesouhlasem s čím dál větším počtem drobných názorových odchylek. Když to není covid a vakcíny, je to Trump, Ukrajina, Rusko, Putin, Amerika, energie, Green Deal, EU, Zeman, Klaus, Fiala, Okamura, ČT nebo Parlamentní listy. Stará přátelství souhlasící s devadesáti procenty společných idejí se najednou nesmiřitelně rozhádávají na deseti procentech nesouhlasu.