Podle Oskara Krejčího lze v chování amerických politických vůdců spatřovat nejvýraznější emoci, kterou je strach. Ten lze podle něj vidět v posledních dvou letech především ve výpadech USA proti Číně. „Navíc po letošním březnu, kdy výzkumy začaly jednohlasně provolávat možnou porážku Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách, mění se i jazyk. Do chvíle, než začala na Bílý dům padat beznaděj z nezvládnuté pandemie nového koronaviru, propadu ekonomiky a občanských nepokojů, nepřítelem byly čínské zpravodajské služby skryté především ve zboží,“ píše politolog Krejčí a dodává, že nyní se hlavním sokem stala Komunistická strana Číny. „To je posun od konfrontace s jednou státní institucí ke konfrontaci na úrovni univerzálních ideologií,“ míní a odkazuje na vystoupení státního tajemníka Mika Pompea minulý měsíc v programovém vystoupení nazvaném Komunistická Čína a budoucnost svobodného světa, ve kterém říká, že ideologie čínských komunistů „informuje o jejich desetiletí trvajícím úsilí o globální hegemonii,“ Komunistická strana Číny je „stále více autoritářská doma a agresivnější ve svém nepřátelství ke svobodě všude jinde“. Poukazuje také na komentář Veroniky Sušové-Salminen, která upozornila, že pozornost od domácích problémů USA se přesunuje na nebezpečí zvenčí.

Rozborem zmíněného projevu se zabýval Karel Ždárský, který upozornil mimo jiné na fakt, že Mike Pompeo ve výše zmíněném projevu s odvoláním na Nixonův článek z roku 1967 definuje jako cíl USA „přivodit“ změnu Číny. Protože „svět musí zvítězit nad novu tyranií“, USA jako „země milující svobodu musí navodit v Číně změny“. Svobodné země musejí „jednat podle jednotných principů“, vytvořit „novou alianci demokracií“, přičemž Spojené státy jsou „majákem svobody pro lidi všude ve světě, včetně lidu uvnitř Číny“.

„S takovýmto zavazadlem plným nápadů vytažených z archivů raných let studené války přijíždí Mike Pompeo do Prahy. Styl i obsah, nemluvě o podobě kariéry, by mohly navodit představu, že Pompeo je reinkarnací obou bratrů Dullesových – jak toho, který řídil CIA, tak toho, který byl ministrem zahraničí,“ reaguje Krejčí na rozbor projevu. A dodává, že ministr Pompeo přijíždí jako obchodní lobbista, který s poukazem na nebezpečí z východu nabízí střední Evropě vojáky, zbraně, „čistý internet“, dostavbu jaderné elektrárny, plyn. „Očekávat, že se mu čeští státníci vzepřou, je naivní. Bude ovšem zajímavé, jak na konci týdne Pompeovu návštěvu vyhodnotí ti, kdo podporují či ‚tolerují‘ současnou českou vládu,“ zamýšlí se politolog, a poukazuje na hlubší rovinu problému, než představuje jeden americký ministr. Posuny v zahraniční politice přicházejí i z jiných stran, než je rétorický obrat státního tajemníka. „Jako hlavní příčiny změn lze označit osobní vlastnosti prezidenta, povahu pravicového populismu a novou etapu krize kapitalismu,“ přibližuje politolog.

Krejčí se domnívá, že názory i styl Donalda Trumpa se v mezinárodní politice příliš neformovaly, daleko více tomu bylo v prostředí newyorských developerů. „Jeho náhled na domácí události a dění v zahraničí není svázán s věcnou analýzou – je více v zajetí sociálně-darwinistického modelu vnímání a chování. To, co se někdy jeví jako lidovost a přímočarost, může být pouhá developerská neomalenost. Peníze jsou moc, ostatní hodnoty jsou pouze komodity,“ popisuje politolog a dodává, že pravda je zajímavá jen tehdy, když vytváří zisk. A pokračuje: „Právo je dáno držbou – když vám věc nedokážou vzít, je to vaše; kde nemají sílu přinutit vás změnit rozhodnutí například o clech či embargu, platí vaše rozhodnutí. To se sice elitám středovýchodní Evropy vyrostlým z divoké privatizace může zdát samozřejmé, neodpovídá to ale představám ztvárněným v mezinárodním právu.“ Proto podle jeho názoru kroky Bílého domu mnohdy vyvolávají neplánované výsledky. Jako příklad uvádí plán  na mírové řešení situace na Blízkém východě. Podle něho se jednalo o strategii, která byla zcela mimo historický a kulturní kontext a tím předurčena k neúspěchu.