Schvalujete přirovnání Ukrajiny k Československu v roce 1938?Anketa
Řekne na sebe to nejhorší, co v životě podělal, aby si divák uvědomil, proč je mu jedno, že po něm někdo plive. Z tohoto záměru lze „podezírat“ zpěváka, skladatele, textaře a překladatele Jaromíra Nohavicu po zhlédnutí dokumentu Jarek, jehož je hlavním protagonistou.
Před režisérkou Petrou Všelichovou se umělec na ploše 103 minut „svlékl donaha“ ze všeho, co ho v životě traumatizovalo nebo o čem si ostatní myslí, že by ho traumatizovat mělo. V prvé řadě alkoholismus. Nohavica ve filmu popisuje, jak mu v přítomnosti vodky uběhl víkend tak, že si ho nedokázal vybavit. A jak se v roce 1991 odebral léčit závislost na alkoholu do léčebny ve Šternberku poté, co se od vlastních dětí dozvěděl, že bez něj je jim doma lépe než s ním.
Ačkoliv téma léčby alkoholismu už obsáhl i film Rok ďábla, v novém dokumentu Nohavica dává najevo niternou lítost nad svým selháním. A v jednom místě ukazuje i limit své otevřenosti: Když při návštěvě léčebny ve Šternberku dostává do ruky svůj přes 30 let starý chorobopis, vykazuje kameru z místnosti. „Ven,“ zavelí.
Foto: Bohemia MP
Dlouhý pohled kvůli Krylovi
To v zásadě ilustruje míru, do níž má protagonista dokument plně ve své režii. A také nekompromisnost, kterou projeví, když dojde na jeho „udavačství“, konkrétně „práskání“ na Karla Kryla během návštěvy Vídně v roce 1989. Toto nařčení Nohavica odmítá dlouhým pohledem do kamery a vyjadřuje obdiv ke Krylovi, zatímco drží v ruce blahopřání od něj. Poslední před bardovou smrtí. Režisérka také zavádí Nohavicu na dnešní policejní služebnu v Karviné, kam byl volán Státní bezpečností na výslechy. Roztřesený umělec působí na diváka historkou, jak se mu při výslechu třásly ruce tak, že ani nemohl vypít nabízenou kávu. „Nechtěli ode mě informace, na to měli jiné – jen mě chtěli ponížit,“ vyznává se.
Již bez pocitu traumatu se ostravská legenda vypořádává s další „kaňkou“ na svém životopise, tedy s přijetím Puškinovy medaile z rukou ruského prezidenta Vladimira Putina. „Já jsem válku na Ukrajině odsoudil hned na začátku,“ připomíná. A zdůrazňuje, že písně Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého zpíval už v době normalizace, kdy byly nepohodlné i tehdejšímu vedení. Ostatně, v osmdesátých letech čelil Nohavica zákazu vystupování.
Medaili nikdy nevrátí a přijal by ji znova, vyznává se. Protože „až to všechno skončí“, sděluje, bude třeba, aby si všichni společně zazpívali. Ostatně Jaromír Nohavica se vyznává z náklonnosti k písni české, polské, ruské a ukrajinské, stejně jako k jejich vzájemné blízkosti. Autor recenze může dosvědčit, že na koncertech zpěvák umí vystoupit ve všech těchto jazycích.
A též v jazyce italském, díky čemuž ostatně dostal ocenění v italském San Remu, dějišti každoročního opulentního a masově sledovaného festivalu italské písně. Jak v dokumentu poznamenává, pokud by Itálie přepadla Chorvatsko, měl by asi vracet i tuto medaili.
Těžko říci, zda zrovna tímto má Nohavica šanci zapůsobit na segment společnosti, který v dnešní předvolební době začal „hejtovat“ dokumentární film ještě před jeho uvedením. Psát negativní recenze na film, který neviděli nebo na knihu, kterou nečetli, se stalo běžným standardem té části obyvatelstva, která se ráda vyvyšuje nad „dezoláty“, ráda se ohání „bojem proti komunismu“ a dává najevo odpor proti vedení Ruské federace, přitom se ovšem chová jako kádrovák, občas spíš jako domovnice z let vlády Leonida Iljiče Brežněva.
Foto: Bohemia MP
Závory spadly – a zase se zvedly
Pokřik „fuuuj, estébák“ či „fuuuj, putinovec“ nemá přemýšlet o konkrétních prohřešcích, dotyční se tím jen chtějí přihlašovat „ke správné straně“ těch „úspěšnějších, vzdělanějších a lepších“. Když už někam majetkově či intelektově nepatřím, proč se tam necpat aspoň nekomplikovaným pokřikem. A politické síly, které se léta zaklínaly „bojem proti nenávisti“, to samy přiživují.
Foto: Bohemia MP
To celé může trápit nás, nicméně divák dokumentu Jarek si po odchodu z kina uvědomuje, že Jaromír Nohavica má skřeky na svou osobu i toto ukřičené nálepkování tak nějak „na salámu“. On nepotřebuje po nikom řvát, protože lidé ho zastavují na ulici a sdělují mu, že ho mají rádi. Alkoholismu se zbavil, má oddanou manželku, z „hejtrů“ má legraci a na koncertech plno. Chrlí desítky písní – jak „vážných“, tak i hravě pitomých, jako „Tři čuníci“. A pozor – ve filmu Jarek se divák dozví pointu jeho možná nejslavnější „vážné“ písně Mám jizvu na rtu.
Jak Jarek Nohavica poznamenává v momentu, kdy stojí na závorách na železničním přejezdu: Občas v jeho životě a v jeho kariéře „spadly závory“, ale nakonec se zase zvedly a vše šlo dál.
Doufejme, že vše v jeho životě půjde již zcela hladce. Česká republika ho potřebuje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 6 čtenářů)
Souhlasíte, že má Jaromír Nohavica právo ponechat si Putinovu medaili, když odsoudil válku na Ukrajině?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
