„Podle posledních čísel, která jsem viděla, naše dvě lodě, které hlídkují na sever od libyjských břehů, zachránily okolo dvaceti tisíc lidí,“ prozradila dáma v rozhovoru pro páteční MF Dnes. Je to velký počet uprchlíků, ale koordinátorce pomoci Lékařů bez hranic nejde o statistiky, ale o každý jeden zachráněný lidský život. Jednotlivé osudy totiž ukazují, jak těžké je oddělovat uprchlíky, kteří mají právo na azyl, od jiných, jež by jen chtěli zneužít poměrně štědrý evropský sociální model.

„Třeba příběh osmnáctiletého mladíka z Pobřeží slonoviny. Jeho rodiče zahynuli a on opustil svoji vlast v roce 2011, když tam zuřila válka. Byla jsem tam tehdy také, takže vím, o čem mluví. Utekl do Libye, která tehdy byla bohatou zemí, do níž mnoho mladých Afričanů odcházelo za prací. Jenže Libye se jako stát zhroutila a dnes se nachází v katastrofálním stavu. Během těch čtyř let zažil příšerné věci, bili ho, mučili, věznili, stal se doslova otrokem. Přes Libyi se dnes nelze vrátit. Když jsme ho zachránili, neměl ani boty, jen tričko a kalhoty. A v nich v kapse černobílou fotografii, na které stál jako dítě s rodiči. ‚Pokud budu vrácen do Libye, skočím do moře, raději se utopím,‘ říkal.“ Těmito slovy popsala Lindis Hurumová jeden z lidských osudů.