Podle první z pouček se tedy například o likvidaci použitých elektrospotřebičů starají jejich výrobci. Aby podle druhé z pouček bylo odpadu co nejméně, není možné chápat „recyklaci“ jako vytěžení nejlukrativnějších materiálů a vyvezení obtížně zpracovatelného zbytku na skládku.

Česká republika tyto požadavky zohlednila v zákonu o odpadech, který vstoupil v platnost v srpnu 2005. Na základě tohoto zákona výrobci a dovozci založili neziskové společnosti, kolektivní systémy, které za ně jejich nové povinnosti začaly plnit.

Příspěvek z každého prodeje

Plnění těchto povinností spočívá ve sběru a recyklaci spotřebičů, kolektivní systémy k tomu uzavírají smlouvy se svozovými firmami a zpracovateli. Každý, kdo se na tomto systému podílí, musí splňovat velmi náročné podmínky a musí být schopen svou způsobilost doložit řadou certifikátů. Vše se hradí z takzvaných recyklačních příspěvků, které výrobci do kolektivních systémů odvádějí z každého nově prodaného spotřebiče. Tyto příspěvky odváděné od roku 2005 musejí pokrýt nejen budoucí recyklaci nově prodaných spotřebičů, ale i sběr a zpracování těch, které se u nás prodaly v době před přijetím zákona.

Klidně i před 50 a více lety. Není to nijak nadnesené: při sběrová akci, kterou loni uspořádal největší český kolektivní systém ELEKTROWIN ve spolupráci s Národním technickým muzeem, přivezli lidé k recyklaci i dvě chladničky ze 30. let 20. století.